Rudá arcivévodkyně: Proč se dcera korunního prince Rudolfa dala k socialistům?

12.09.2019 - Jiří Pernes

Jen málokdo by pod označením „rudá arcivévodkyně“ hledal milovanou vnučku rakouského císaře Františka Josefa I. A přece Alžběta Marie, jediné dítě korunního prince Rudolfa, proslula jako socialistka, která pod vlivem socialistické ideologie zaujímala extrémní stanoviska

<p>Alžběta Marie Rakouská s manželem Otou z Windisch-Graetze.</p>

Alžběta Marie Rakouská s manželem Otou z Windisch-Graetze.


Reklama

Alžbětu, dceru korunního prince Rudolfa a Štěpánky Belgické, vzal po otcově smrti pod ochranná křídla sám císařský dědeček. Dohlédl na to, aby se jí dostalo skvělého vzdělání, dbal, aby měla nejlepší dosažitelnou lékařskou péči, dohlížel také, aby byla uspokojena všechna její přání. 

Ve víru vášní

V lednu 1900 pořádal císař takzvaný ples u dvora. Arcivévodkyně Alžběta se jej zúčastnila rovněž. Bylo jí pouhých 16 let, přesto se stala hvězdou večera a to nejen proto, že byla císařovou vnučkou. Byla krásná, měla nádherné šaty, chovala se s vybranou noblesou. Pro ni však měl ten večer větší význam než pro ostatní. Jak vzpomínají někteří přítomní, v průběhu plesu „přistoupil k Alžbětě vysoký, štíhlý a světlovlasý mladý muž, stanul před ní, srazil podpatky a ztuhl poté v pozoru. Při prvním zvuku houslí ji strhl s sebou, jako by se jí zmocnila bouře. Mnoho přítomných znalo tohoto mladého důstojníka hulánského pluku; byl zván často do Laxenburgu a hrával s Alžbětou tenis. Byl to Otto princ Windischgrätz.“

Mladá Alžběta se do okouzlujícího důstojníka zamilovala na první pohled a při povaze, kterou měla, a sebevědomí, jímž oplývala, nepochybovala ani okamžik, že on musí sdílet stejné city.

Císař, který netušil, co se odehrávalo v jejím nitru, ovšem také pochopil, že z jeho vnučky se stává mladá dáma a že je třeba začít pro ni hledat vhodného ženicha, samozřejmě z rodu, který byl Habsburkům roven. Když jí tento svůj úmysl sdělil, přerušila ho výkřikem: „To raději půjdu do kláštera!“ a z místnosti utekla.

Svého záměru spojit svůj život s knížetem Windischgrätzem se nevzdala a naopak jeho společnost vyhledávala častěji než dříve. A současně se snažila přesvědčit svého císařského dědečka, aby jí v tom nebránil. Podle svědectví, které se traduje mezi jejími potomky, se mladá Alžběta „nechávala zcela strhnout svými emocemi. V tomto stavu psychické zjitřenosti navštívila jednoho prosincového dne svého dědečka. Není známo, o čem přesně mluvili, jisté je jen to, že císař jí řekl, že musí čekat do svých osmnáctých narozenin.“

Alžběta uposlechla, pokud se ale František Josef domníval, že čas udělá své a jeho vnučku zamilovanost přejde, mýlil se. V srpnu 1901 s ním Alžběta promluvila znovu, aby mu oznámila, že se na jejím úmyslu provdat se za prince Windischgrätze nezměnilo nic.

„Dámská volenka“

Císař cítil velké zklamání. Jeho láska k vnučce však byla silnější, a i když to odporovalo jeho zásadám, s nerovnorodým sňatkem souhlasil. Nechal si mladého důstojníka předvolat k audienci a oznámil mu, že jej Alžběta miluje a že si přeje, aby se s ní oženil. Otto stál v pozoru a nehnutě poslouchal císařova slova. Přestože pro něj byla velkým překvapením, nedal to na sobě znát. Odpověděl, že jej nikdy ani na okamžik nenapadlo, že by mu arcivévodkyně mohla věnovat svou přízeň a to nejen proto, že si uvědomuje, že toho není hoden, ale také proto, že se před několika měsíci zasnoubil s jinou ženou a své slovo nemůže vzít zpět. Panovníkovi se ulevilo: pokud tento mladý muž již není volný, nezbývá Alžbětě nic jiného, než aby se s danou situací smířila.

To ale svoji svéhlavou a umíněnou vnučku málo znal. Když uslyšela, jak audience dopadla, dostala hysterický záchvat. „Můj otec dal přednost tomu, aby raději zemřel, než aby zradil svoji lásku,“ křičela, zalykajíc se slzami. „Já jsem jako on, také se nebojím smrti. Jen smrt mne může osvobodit,“ vyhrožovala. 

Nešťastný František Josef jí ohromeně naslouchal, výhrůžce dobře porozuměl. Nezbylo mu nic jiného, než si prince Windischgrätze předvolat znovu. Snažil se jej přimět ke změně stanoviska, ale když mladý muž trval na svém, přešla jej trpělivost. „Jako váš císař a nejvyšší velitel vám poroučím, abyste si vzal za ženu moji vnučku, arcivévodkyni Alžbětu Marii Habsbursko-Lotrinskou! Rozuměl jste?“ „Ano, Veličenstvo!“, srazil důstojník paty a zasalutoval. „Děkuji vám, můžete jít,“ propustil ho panovník.

Tato chvíle patřila k nejhorším v jeho životě. Nejenže musel souhlasit s tím, že se jeho milovaná vnučka provdá za muže, který jí nebyl roven rodem, ale ještě mu to musel dát rozkazem.

Aféry paní Windischgrätzové

Svatba se konala 23. ledna 1902 ve Vídni. František Josef vnučku obdařil velkolepým věnem. Alžbětě navíc plynuly miliony z dědictví po císařovně Alžbětě, takže mohla se svým manželem žít v přepychu. Přesto bylo manželství krajně nešťastné, i když z něj vzešly čtyři děti. Aféry obou manželů dávaly látku k četným klepům, kterými se vídeňská společnost léta bavila. Když Alžběta zjistila, že jí je manžel nevěrný, na jeho milenku vystřelila z revolveru s úmyslem ji zabít. Později sama navázala vášnivý milenecký vztah s hrdinou námořní války Egonem Lerchem. Rozvod byl ovšem možný teprve po smrti císaře Františka Josefa I. a po rozpadu monarchie. Navržen byl sice už v roce 1919, ale teprve roku 1924 vynesl soud pravomocný rozsudek, který manželství rozloučil. 

Rozpad starého světa, v němž Alžběta Marie doposud žila, byl pro ni těžký a trýznivý. Stala se obyčejnou občankou Rakouské republiky, která roku 1919 veškeré šlechtické tituly zrušila, všechny výsady, jichž dříve užívala, byly najednou pryč. Zůstalo jí však velké bohatství, které jí život zpříjemňovalo, nicméně tu byl také manžel Otto Windischgrätz, který se s ní rozváděl. Obvinil ji z nevěry, nevázaného života, z odpírání manželských povinností, jakož i z toho, že byla špatným příkladem pro jejich děti, které bývaly svědky její prostopášnosti. A kromě podílu z jejich společného majetku požadoval, aby děti připadly do jeho péče.

Stejně tak Alžběta obvinila Ottu ze všech možných hříchů, aby ho potupila a zhanobila. Právě spor o děti byl hlavním důvodem, proč se rozvodové řízení táhlo tak dlouho. Soud nakonec rozhodl, že dvě starší děti přenechá matce, dvě děti mladší přikázal otci. 

Alžběta se ze všech sil snažila zabránit manželovi, aby si děti odvedl, přestože mu je soud přiznal. Obracela se na různé státní instituce a orgány a také na jednotlivé politické strany, které v tehdejší rozjitřené době hrály ve veřejném životě ještě důležitější roli než dnes. Nikde však neuspěla, nikdo se nechtěl postavit proti právoplatnému rozsudku, stejně jako proti vlivnému a známému Otto Windischgrätzovi. Až u Socialistické strany Rakouska (tehdejší sociální demokracie) uspěla.

Shodou okolností jednala s Leopoldem Petznekem, důležitým funkcionářem a tehdy také velitelem Schutzbundu, ozbrojené složky sociálně demokratické strany. Nepochybně v tom sehrály roli i osobní Petznekovy sympatie k Alžbětě, stejně jako možnost propagačně využít skutečnosti, že císařova vnučka spolupracuje se socialisty. Petznek vyslal socialistické ozbrojence k Alžbětině vile a ti skutečně princi Windischgrätzovi zabránili, aby si děti odvedl. Impulzivní Alžbětu to nadchlo do té míry, že se dokonce stala organizovanou členkou strany a s Petznekem se sblížila i osobně.

Milostivá paní soudružka

Při této příležitosti Alžběta Marie Windischgrätzová poznala sociálně demokratického politika Leopolda Petzneka a po krátké známosti s ním začala žít. Pod jeho vlivem vstoupila do Sociálně demokratické strany Rakouska a tímto absurdním krokem si získala proslulost coby „rudá arcivévodkyně“. Ačkoliv se stala organizovanou socialistkou, dál žila jako rozmařilá bohatá panička a mnohé její kroky vyrážely současníkům dech.

Například na jeden z prvomájových průvodů, kterých se zúčastnila, přijela v autě! Vydržovala si početné služebnictvo, které se díky jejím výbuchům vzteku často střídalo. Vyžadovala od něj dodržování etikety jako za císařských časů. Nedávala si ovšem říkat „císařská výsosti“, stačilo jen oslovení „milostivá paní“. 

Přestože Alžběta své děti odmítla vydat otci, chovala se k nim nemožně. Dokud byly malé a tvárné, nesmírně je rozmazlovala. Později, když měly vlastní rozum a dovolily si s ní v mnohém nesouhlasit, chovala se k nim podobně jako k manželovi nebo k lidem, kteří ji odmítali poslouchat a vyjadřovali názory odlišné. Povýšeně, odměřeně, diktátorsky. Dokonce jim udělovala audience, kdy byla ochotna je přijmout. Kdo nedodržel smluvený čas, měl smůlu, nebyl vpuštěn.

TIP: (Ne)slavní Habsburkové: Kdo patřil v 19. století k císařské domácnosti?

Pod vlivem socialistické ideologie zaujímala extrémní stanoviska. Nejmladšího syna Rudolfa například vzala z gymnázia a dala ho do učení. Když pak všechny tři syny postihla ve třicátých letech nezaměstnanost, Alžběta jim odmítla pomoci. Její miliony byly jen pro ni samotnou a pro milovanou socialistickou stranu, zatímco její děti živořily. Své soudruhy finančně podporovala i po nástupu fašismu. Alžbětin druh Leopold Petznek byl vězněn už ve třicátých letech i po obsazení Rakouska. Věznění však přežil a v roce 1948 se konečně konala svatba. Po smrti manžela v roce 1956 žila Alžběta osaměle ve vile v Hütteldorfu. Tam také 16. března 1963 zemřela. 

  • Zdroj textu:

    Živá historie

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Divoké páření královny a trubce za letu

Věda

Autonomní uklízeč sněhu u osvětlení letištní dráhy

Věda

Snímek komety C/2019 Q4 Borisov, pořízený teleskopem Canada-France-Hawaii Telescope na Havaji

Vesmír
Zajímavosti

Mnoho exemplářů hry nezůstalo, a pokud ano, jde o pouhé fragmenty

Historie

Děti otročící na plantážích chodí oblečené jako jejich vrstevníci jinde na světě, žijí však v extrémní chudobě. Pod hranicí extrémní chudoby, tedy s méně než 44 korunami na den, žije v například Burkině Faso 43,7 % obyvatel.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907