Rytířská kultura: Kdo byli předchůdci krále Artuše a Richarda Lvího Srdce

02.06.2019 - Jindřich Kačer

Středověký rytíř byl víc než jen ozbrojeným jezdcem na válečném koni. Svou převahu na bojišti doplňoval kodexem cti i morálními zásadami a představoval jakýsi společenský ideál. Ten se však s koncem středověku vytratil

<p>Křížové výpravy dovolily hamižným a ctižádostivým rytířům skrýt svou motivaci za svaté ideály.</p>

Křížové výpravy dovolily hamižným a ctižádostivým rytířům skrýt svou motivaci za svaté ideály.


Reklama

Na přelomu 15. a 16. století se v Evropě od základu proměnila mentalita šlechty, měšťanů, duchovních i obyčejných sedláků. Za změnu, k níž společnost uzrávala desítky let, mohly mimo jiné zámořské objevy a ovlivnil ji rovněž vynález knihtisku, díky němuž se na starém kontinentu stále silněji prosazoval humanismus. Ve víru turbulencí se tehdy ocitli i šlechtici, kteří se z válečníků v poli stávali pomyslnými podnikateli, dvořany a vojenskými veliteli. 

Základ rytířské kultury spočíval ve válečné nadvládě šlechty. Už během raného středověku za panování Karla Velikého na přelomu 8. a 9. století se začaly formovat družiny těžce ozbrojených jezdců: Nejenže ochraňovali mocné vládce, ale panovníci jim zároveň svěřovali správu části svých území. Z přidělených oblastí se postupem času stala tzv. dědičná léna, přičemž leníci za odměnu slíbili svému pánovi věrnost a bojovali za něj při obraně jeho říše, stejně jako v útočných taženích.

Panovníci a poddaní

Vznikl tak feudální systém (z latinského „feudum“ neboli „léno“), v němž jednotlivá území patřila dvěma vlastníkům – jednak králi, císaři či knížeti jakožto vrchnímu vládci, jednak šlechtici čili leníkovi. Pokud měl leník dost velké území, mohl jej zas rozdělit dalším, menším leníkům, takže vznikal hierarchický systém vlády, pro středověk typický. V něm pak byly položeny základy důležité rytířské ctnosti, tedy věrnosti leníka vůči pánovi

Skuteční rytíři se z těžkých jezdců stali zhruba v průběhu 12. století na křížových výpravách. Tehdy se totiž zástupy ozbrojenců vydaly za dobytím Kristova hrobu, a aby se bojovníci mezi sebou rozeznali, začali používat rodové barvy či první heraldická znamení na štítech a varkočích (barevných přehozech přes zbroj). Zmíněné výpravy daly navíc jejich do té doby čistě zištnému bojovému snažení ideový základ, takže se jezdci mohli považovat za vojáky Kristovy, kteří jedou splnit vznešený úkol. Ve skutečnosti mnoho z nich motivovala především kořist a ctižádostivost, ale svaté ideály to lehce skryly.

Elita bitevního pole

Rytíři se nicméně vždy považovali především za válečnickou elitu, takže si do svých rituálů a vznikající kultury nechtěli od náboženských prelátů nechat moc mluvit – nebo jen v omezené míře. Církev však na odpor nedbala: Ostatně právě na křížových výpravách vznikl pojem „miles Christi“ neboli „voják Kristův“, který se ovšem vztahoval především k templářům, johanitům a německým rytířům. Právě zmíněné řády vznikly mísením rytířské kultury a křesťanských ideálů, zvýrazněných mnišskými pravidly. 

Světské rytířstvo fungovalo na zcela jiných základech: Anglický duchovní a filozof Jan ze Salisbury se snažil popsat obřad vstupu do rytířského stavu tak, že bojovníci symbolicky získají od svého pána v kostele meč, který zvednou z oltáře. Daný akt je měl na rozdíl od běžných vojáků zavazovat k vyšším morálním kvalitám. „Úkolem pravidelného rytířstva je ochraňovat církev, bojovat proti věrolomnosti, ctít klérus, chránit slabé před příkořím, zajistit mír v zemi a – jak káže přísaha – neváhat prolít krev za své bratry a v případě potřeby za ně položit život,“ tvrdil Jan ze Salisbury.

Nečekaný spojenec

Jenže jeho myšlenky se železným jezdcům příliš nezamlouvaly. Nehodlali poslouchat pátery, kteří jim kázali, kdy mají bojovat a kdy ne. Církev však nakonec našla nečekaného spojence v rytířských eposech, které se začaly šířit právě ve 12. století a šlechtice zajímaly daleko víc než teologická kázání.

TIP: Tucet tváří Robina Hooda: Pravda o sherwoodském zbojníkovi

První z eposů, Píseň o Rolandovi, vznikl zřejmě už v 11. století a popisuje hrdinskou smrt jednoho z družiníků Karla Velikého, který zemřel roku 778 v Roncevalském průsmyku v Pyrenejích při nenadálém útoku Saracénů. Je lhostejné, že ve skutečnosti se příhoda odehrála úplně jinak a útočníky byli křesťanští Baskové. Poselství o sebeobětování Rolanda ve službě pánovi v boji s nevěřícími je naprosto zjevné. 

Ve 12. století pak přibyla Píseň o Cidovi a zejména artušovské romány Chrétiena de Troyes a Geoffreyho z Monmouthu. Legendy o rytířích kulatého stolu a hledání svatého grálu si získaly popularitu v celé Evropě a rytířský ideál se pomalu usazoval i v hlavách méně zbožných šlechticů.

Bojovník s ryzí morálkou

Vlastnosti, jimiž měl vynikat pravý rytíř, se určovaly různě: Na jedné straně stálo sedmero dovedností, které definovaly fyzickou a psychickou připravenost na situace v boji i ve dvorském životě. V 16. století je sepsal historik Johannes Rothe.

  1. Jezdecké dovednosti - Jízda na koni a jeho ovládání byly základem a nutností pro každého rytíře.
  2. Plavání a potápění - Neměly sice žádnou souvislost s průpravou k boji, ale vypovídaly o fyzické zdatnosti.
  3. Mrštné lezení - Zejména při dobývání hradů a měst se hodilo zdolávání žebříků i lan.
  4. Přesná střelba - Ať už rytíř používal luk, nebo samostříl, hodil se mu při lovu i během likvidování nepřátel.
  5. Šerm mečem a zápas - Pravý rytíř ve středověku bojoval především mečem, jelikož chtěl nepříteli stanout tváří v tvář.
  6. Dvornost u stolu - Rytíř musel umět dobře přisluhovat u stolu, tančit, dvorně se chovat a ovládat hru v šach.
  7. Účast na turnajích - Útok dřevcem tvořil základní taktický prvek při rytířských bitvách a bez turnajů nemohl pravý rytíř existovat.

Pomáhat a chránit

V románech totiž rytířská morálka nebyla podmíněna čistě náboženskými důvody a mimo jiné zaručovala vstup mezi vyvolenou elitu: Jen ti nejlepší z nejlepších se dokázali za všech okolností chovat správně a přijetí mezi rytíře je k tomu zavazovalo. V eposech se promítal také motiv zastávání se chudých i slabých a s ním souvisela rovněž ochrana žen, za jejichž čest se rytíři museli bít. Artušovské romány proto dostávaly neskrývaný erotický náboj – například v příběhu o Lancelotovi a Ginevře –, který se středověkým šlechticům rovněž musel líbit víc než mravokárné kněžské poučování.

Dokončení: Rytířská kultura: Nevyhnutelný pád zastaralých hrdinů (vychází ve středu 5. června)

A tak zápas o kontrolu rytířstva skončil pro církev rozporuplně. Na jednu stranu se jí podařilo vnutit bojovníkům víceméně křesťanské hodnoty, ale na stranu druhou zůstali světští rytíři od jejího vlivu odděleni, pořádali proti její vůli turnaje a také sami rozhodovali, koho přijmou do svých řad. Koncem 12. století pak můžeme spatřit prototypy rytířského chování třeba u slavného Normana Viléma Maréchala či u jeho pána Richarda Lvího Srdce, který se stal vzorem rytířského vládce.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Sara Plazová stojí v místech, kde se dřív nacházely rozlehlé louky, kam pastevci naháněli své ovce.

Zajímavosti
Revue

Kometa na své poslední cestě

Vesmír

Ulrich von Lichtenstein

Historie

Autonomní nákladní automobil v barvách TuSimple.

Věda

LST u pláže v Inčchonu v září 1950

 

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907