S nebezpečným úkolem: Rozvědky České družiny na východní frontě

Před první světovou válkou žily v Rusku desítky tisíc českých kolonistů roztroušených po celé říši. Právě z jejich řad vzešli čeští vlastenci, často ovlivněni nekritickým rusofilstvím z doby národního obrození, kteří pochopili vypuknutí války jako příležitost k boji za samostatnou vlast. Zástupce radikálních Čechů a Slováků dokonce přijal i samotný car, což předznamenalo cestu k úspěšnému zřízení české jednotky v rámci ruské armády. Ta vznikla 28. srpna 1914 v Kyjevě a sjížděli se do ní krajané z celého Ruska. Dne 11. října 1914 (28. září dle ruského kalendáře) pak Česká družina složila přísahu a její příslušníci zamířili na frontu. O šestnáct dní později na 700 družiníků vstoupilo na území své bývalé vlasti  – Rakousko-Uherska.

Po příchodu na frontu byla Česká družina přidělena ke štábu 3. armády generála Radka Dimitrijeva, který dobře pochopil schopnosti legionářů a přidělil jim funkci rozvědčíků. Jednotka se rozdělila na čety a půlčety přidělené jednotlivým štábům v celém úseku 3. armády. Družiníci tak mohli následně zúročit své znalosti jazyků národů podunajské monarchie i zkušenosti z doby své základní služby v rakousko-uherské armádě. A výsledky se začaly brzy dostavovat…

První střet

Záhy po přidělení sektorů dostali rozvědčíci první úkoly. První rota již od 14. listopadu tvořila předvoj sil ruské armády pronásledující ustupující rakousko-uherské oddíly. Denní namáhavé přesuny v noci střídaly hlídky na předsunutých pozicích či hledání přechodů přes vodní toky. Dne 18. listopadu se oddíl podporučíka Stanislava Čečka střetl s nepřátelskými husary, které zahnal palbou. Téhož dne se skupina podporučíka Karla Petříka utkala s protivníkem u vesnice Ščurovoje, kterého za cenu tří padlých, čtyř raněných a tří nezvěstných obrátila na útěk. Právě dobrovolci Vosický, Řehák a Nikolič (Černohorec) se toho dne stali prvními padlými České družiny. 

O dva dny později se části 1. roty dostaly do obranných bojů o kótu 194 napadenou ze vsi Russie, brzy nato Petříkova rozvědka úspěšně naváděla dělostřelbu na nepřátelskou baterii. Během toho se dostala do boční palby rakouské roty, z níž ji musel vysvobodit až příchod ruských posil. Po týdenním odpočinku v Tarnově přišlo další nasazení na frontě obnášející rozvědky a pronásledování nepřítele. 

Na Štědrý večer 1914 podnikl podporučík Čeček s dvacítkou mužů úspěšný výpad, za nějž o rok později obdržel Řád sv. Jiří 4. stupně. V rozkaze č. 472 z 12. prosince 1915 se píše: „Obdržev úkol obzvláště obtížný a při tom spojený s krajním nebezpečím zmocniti se přední hlídky nepřítele, proniknouti do jeho zázemí, přehlédnouti jeho rozložení, odhadnouti podle možnosti jeho síly, určiti vzdálenosti a směr, jakož i přesuny jeho oddílů, podporučík Čeček v noci z 11. na 12. prosince (podle gregoriánského kalendáře z 24. na 25. – pozn. aut.), s oddílem rozvědčíků dorazil k řece Bialé u městečka Tuchova, pronikl do zázemí nepřítele a svojí skvělou akcí přiměl rotu jsoucí v zákopech k vydání zbraní. Tím způsobem vzal do zajetí mnohem větší počet vojínů, než měl sám – bylo jich 115 osob – a očistil válečný nepřátelský úsek v délce více nežli jedné versty (1,04 km – pozn. aut.). Potom, přepraviv se na pravý břeh řeky Bialé, vyplnil daný mu úkol a dal vesměs velmi cenné zprávy štábu 44. pěší divize. Na základě těchto jeho zpráv byl vypracován plán, jehož výsledkem byl úplný úspěch při přepravě našich sil na levý břeh řeky Bialé. Zde u městečka Tuchova, vzhledem k průrvě, která nastala zajetím roty, přepravily se, téměř beze ztrát, 125. Kurdský a 174. Romenský pěší pluky přes řeku Bialou.“

Za nepřátelskou linií

Úkoly příslušníků České družiny neměly vždy bojový charakter. Významnou součást tvořily také takzvané tajné rozvědky, během nichž legionáři zjišťovali důležité informace o protivníkovi. Ve dnech 22. až 25. prosince 1914 prováděli v přestrojení za rakouské vojáky tajné rozvědky vojíni Černý a Fierlinger (pozdější předseda československé vlády). V týlu nepřítele zakreslovali pozice jednotek a rozhovory s vojáky zjišťovali informace o rozložení sil, množství a typech umístěných zbraní či morálce. Na zpáteční cestě ještě přerušili telefonní spojení. 

Následující noci se pokusili akci zopakovat, došlo však ke střetu s rakouskou hlídkou, během níž dvojice zastřelila tři vojáky, a urychleně se stáhla. O 24 hodin později už se přechod zdařil a Čechoslováci upřesnili pozice rakouského dělostřelectva a zásobovacích tras. Podobných drobných akcí prováděli družiníci velké množství prakticky všude, kde působili. 

V polovině listopadu 1914 proběhla tajná rozvědka naprosto bezprecedentního rozsahu – jak do počtu účastníků, tak i předpokládané hloubky průniku. Jedenáct dobrovolníků mělo proniknout přes nepřátelskou linii a donést do Čech poselství o vzniku zahraničního vojska společně s dalšími zpravodajskými a propagačními informacemi. To korespondovalo s původním úkolem České družiny – po vstupu ruské armády na české území se rozptýlit a podnítit protirakouské povstání.

Na rodné půdě

Pro doplnění prořídlých řad České družiny (do konce roku 1914 měli rozvědčíci 11 mrtvých) ruské úřady povolily nábor zajatců, kteří se k legiím přihlásili ihned po svém zajetí. Tak v prosinci 1914 postupně nastoupilo 259 nových dobrovolců. Začalo se jim říkat novodružiníci, zatímco veteráni, již se přihlásili dříve, se nazývali starodružiníci. 

Po pádu pevnosti Přemyšl v březnu 1915 a vstupu ruských vojsk do Karpat čekali Čechoslováci brzký konec války. V průběhu jara 1915 začaly první oddíly Družiny pronikat na území budoucího Československa, konkrétně v prostoru Medzilaborců. Během těchto akcí se vyznamenala zejména takzvaná Železná parta, která tvořila součást 2. roty. Dne 19. března proniklo 16 dobrovolníků kordonem stráží do vesnice Zdyně, kde prohledali dům starosty a získali cenné informace. Legionáře však obklíčila asi padesátka nepřátelských vojáků a Čechoslovákům se podařilo dostat na svobodu až bodákovým útokem. 

Koncem měsíce skupina opět prošla nepřátelskými pozicemi, zajala rakouskou hlídku a pronikla do lazaretu, odkud do zajetí odvedla 30 mužů, kteří se dobrovolně přihlásili, že se chtějí vzdát. Všechny tyto akce pak předznamenaly známé zajetí rakouského pěšího pluku č. 28, k němuž došlo 3. dubna 1915. V této operaci, které se následně chytili propagandisté na obou stranách, se rozvědčíkům  povedlo najít vhodné přístupové cesty pro ruský 195. pluk, jenž tak mohl izolovat jednotlivé prapory vyčerpaného regimentu a zajmout je prakticky bez boje. Tím se zrodila legenda o údajném zběhnutí pražského pluku i s hudbou k nepříteli.

Zkouška odhodlání

Po téměř dvou měsících krvavých bojů v obtížném terénu Karpat se stále nedostavoval kýžený průlom do uherské nížiny. Naopak vyztužování rakouské fronty německými jednotkami předcházely přechodu centrálních mocností do protiútoku. Ten přišel 2. května 1915 v prostoru Gorlice a postupně donutil carskou armádu k ústupu na většině východní fronty. Příslušníci České družiny tvořili zadní voj ruských oddílů a často se museli probíjet z obklíčení. Jakmile se Rusové opět chopili místní iniciativy, byli to znovu rozvědčíci, kdo stál na čele útoku. Z úspěšných rozvědek je možné jmenovat například akci Jaroslava Syrového z 2. roty v noci z 20. na 21. června, kdy se svými muži zajal na 100 příslušníků pěšího pluku č. 33. 

I přes dílčí úspěchy se však fronta nezvratně posouvala dále na východ a neustálé boje i pokles morálky způsobené neúspěchy se tvrdě podepisovaly na náladě některých příslušníků České družiny. V září 1915 se 3. armáda zastavila v oblasti Pinských bažin, kde došlo ke zklidnění situace. Vzhledem k terénu i tomu, že v této oblasti stáli na druhé straně fronty zejména říšští Němci, byla vznesena žádost na přemístění legionářů na jihozápadní frontu do oblasti Volyně, kde by mohla Družina dále působit proti rakousko-uherským vojskům. Tam také přicházely další posily z řad zajatců, díky čemuž se jednotka počátkem roku 1916 rozšířila a přetvořila na Československý střelecký pluk.

---

Čtěte také:

Největší rakousko-uherské porážky: Češi proti Čechům u Zborova

Bitva u Zborova je považována za první opravdu významné zapojení Československých legií na východní frontě za první světové války.