Škodovy závody v Plzni: Největší zbrojovka hroutící se říše
Plzeňská Škodovka tvořila součást koncernu Reichswerke Hermann Göring. V dubnu 1945 se jí dostalo té „cti“ stát se na prchavý okamžik největší zbrojovkou umírající Říše. Ovšem jen do osudného amerického náletu 25. dubna 1945.
Když Wehrmacht obsadil 15. března 1939 zbytek českých zemí, padla mu do rukou i jedna z největších evropských zbrojovek. Záhy se stala součástí obřího koncernu Říšských závodů Hermanna Göringa, přičemž Němci nechali dokončit prakticky všechna děla objednaná čs. armádou a většinu exportních zakázek. Bylo to pochopitelné, protože většina zbraní ze Škodovky se vyrovnávala nebo překonávala ty německé. Pod nátlakem říšských závodů a z důvodu unifikace však továrna musela postupně převzít produkci děl německé konstrukce, která běžela až do konce dubna 1945.
Normy a orchestry
Plzeň zatím šťastně unikala větším škodám, i když se Spojenci několikrát pokusili ochromit zdejší produkci, a úloha tamních závodů v dodávkách pro Wehrmacht měsíc po měsíci rostla. Tomu odpovídala i situace zaměstnanců – v dubnu tam pracovalo přes 45 000 dělníků, techniků a úředníků.
Šlo většinou o Čechy, u nichž bylo zřejmé, že na vítězství Říše nemají zájem. Proto se okupační režim snažil zajistit si jejich loajalitu řadou výhod. V provozech sice panoval tuhý režim, stále se prodlužovala pracovní doba a zpřísňovaly se normy, na druhé straně se zaměstnanci těšili řadě privilegií. Patřily k nim mimořádné příděly, závodní stravování, rekreační pobyty a kulturní programy pořádané zaměstnanci, ale i populárními umělci. Kromě vlastního jazzového orchestru bavil dělníky například Vlasta Burian, orchestr Karla Vacka nebo Settleři. Poslední koncert se uskutečnil ještě 17. dubna, kdy nejlepším dělníkům hrál orchestr Rudolfa Antonína Dvorského.
Zpomaluj, zdržuj
I v Plzni se našla řada lidí, kteří se pokusili bojovat s okupanty, a v koncentračních táborech skončily stovky škodováků. Podnikat sabotáže přímo ve výrobě se dalo jen velmi těžce. Němci měli vypracovaný dokonalý systém kontroly a gestapo bylo v továrně častým hostem. Přesto se dařilo statečným lidem v dělnických i úřednických pozicích částečně brzdit válečné úsilí. Technici například pod záminkou plného vytížení odmítali naléhavé žádosti o opravy poškozených děl nebo dodávky náhradních dílů. Dokládají to zamítavé odpovědi psané česky, reagující na urgentní objednávky od německých útvarů z fronty. Stovky poškozených zbraní se tak nepodařilo vrátit do boje. Jinou formou odporu se stalo zpomalování výroby pod záminkou důkladného provedení práce nebo díky nenápadným úpravám výkonnostních norem.
Snažili se i konstruktéři a technici. Zatímco ve 30. letech připravily kanceláře zbrojních oddělení desítky úspěšných projektů, za války se nepodařilo dokončit jediný, i když Škodovka dostala pověření vyvíjet či modernizovat řady dělostřeleckých typů. Stávalo se tak především díky „úsilí“ konstruktérů, kteří přicházeli s nekonečnou řadou modifikací a zlepšení.
Pořád něco chybí
Na jaře 1945 tuto podvratnou činnost usnadnili sami Němci. Mozaiková a rozdrobená výroba komponentů měla sice snížit škody po bombardování, ale postupující devastace dopravní sítě a potíže s logistikou způsobily, že stále něco chybělo a muselo se improvizovat. Přesvědčivě to dokládá například harmonogram produkce hetzerů. Wehrmacht objednal celkem 11 000 vozidel, ale vznikla pouze čtvrtina. Škodovka předala v březnu 1945 jednotkám 153 stíhačů, tedy hluboko pod plánovaným počtem, v dubnu se podařilo zkompletovat už jen 47 kusů. Pak už přišlo zničení závodu spojeneckým bombardováním.
Stejná situace panovala u artilerie. Zatímco v posledním čtvrtletí roku 1944 vyrobila Škodovka 1 700 děl, za čtyři měsíce roku 1945 tam vzniklo pouze 1 300 zbraní a velká část se již na frontu nedostala. Další zpomalení provozu přineslo i plánované přenesení části výroby do podzemních prostor v Plzni a okolí. Jistý díl produkce dělovky měl se od poloviny roku rozběhnout i v proslulých sklepech Prazdroje.
Škodovy závody se na jaře 1945 staly nejlépe bráněným teritoriem v protektorátu. Vzdušný prostor střežily desítky baterií všech ráží doplněné světlomety, radiolokátory a zadýmovacími přístroji. Pro oklamání spojeneckých bombardérů dokonce vznikla asi devět kilometrů od města dřevěná maketa továrny, zachovávající rozměry a charakteristické prvky skutečného závodu. Za náletu pak Němci maketu osvětlili, zatímco skutečná zbrojovka zůstala zatemněna či zadýmena. Britské a později americké letectvo se pokusily od roku 1942 závody několikrát napadnout, ale způsobené škody nikdy příliš neovlivnily kapacitu výroby. Bohužel přitom došlo několikrát k velkým ztrátám mezi civilisty v Plzni a okolí. V Dobřanech například zahynulo v dubnu 1943 na 300 obyvatel.
Pozor, přijde nálet
Velení 8. letecké armády USA mělo Škodovku zanesenou v seznamu důležitých cílů nejméně od konce roku 1944, ale prioritu dávalo cílům v Německu. Teprve v dubnu 1945 došlo na žádost pozemních vojsk k naplánování mohutného náletu. Toto rozhodnutí často kritizovali zejména komunističtí historici. Nikdo však nepředpokládal, že od zhroucení dělí Říši tak krátký čas. U amerických zpravodajců panovalo přesvědčení, že stovky děl z Plzně mohou ještě posílit stále houževnatě bojující německé jednotky, navíc se na tamním letišti nacházela nejméně stovka moderních letadel.
Protože se spojenecké velení rozhodlo co nejvíc zamezit civilním obětem, sáhlo k bezprecedentnímu kroku. Ve vysílání BBC se objevilo varování, že dojde k bombardování Plzně, a především dělníci zbrojovky měli odejít ze závodu a z blízkosti vojenských objektů. Osmá letecká armáda vyslala ke svému poslednímu náletu v Evropě 276 bombardérů B-17 doprovázených 188 mustangy. Poplach byl v Plzni vyhlášen 25. dubna v 10.13 a trval asi 90 minut. Přímo do areálu závodu dopadlo přes 480 těžkých trhavých a stovky lehkých zápalných pum. Ze 125 továrních budov se podařilo Američanům zničit 83 a ostatní poškodit. Díky varování zahynulo přímo ve Škodovce jen šest zaměstnanců, na základnu se však nevrátilo šest bombardérů a desítky dalších protiletadlová palba poškodila. Nálet poslední velkou dělovku Říše kompletně zdevastoval.
Krátká „revoluce“ a čekání na shermany
Když se začali vracet zaměstnanci, mohli již jen sledovat práci požárních družstev a čekat na zneškodnění nevybuchlých bomb. Později se začalo s odklízením trosek a s pokusy částečně obnovit dodávky energie. Vedení závodu s další produkcí už nepočítalo. Mezitím se události valily převratným tempem – 4. května večer začali Plzeňané strhávat německé nápisy a ráno 5. května se ulice zaplnily lidmi. Došlo k živelnému napadání okupantů i prvním ztrátám na životech. Dopoledne povstalci obsadili radnici a rozhlasový vysílač, Revoluční národní výbor (RNV) jednal s generálem Wehrmachtu Georgem von Majewským o kapitulaci tamní posádky.
V tom okamžiku se do povstání zapojili i zaměstnanci Škodovky – jejich firemní požární sbor odzbrojil Werkschutz (německou závodní stráž), spolu s dalšími pak zajistil většinu okupačních úředníků, konfidentů a pomahačů. Později je předal tamní české policii. Vedení Škodovky, respektive toho, co z ní zbylo, se ujal RNV, do čela závodu dočasně postavil Ing. Šoltu a Ing. Říhu. Mezitím došlo ve městě k dalším srážkám s okupanty, a proto se dělníci pokusili zprovoznit několik nejméně poškozených hetzerů. Tři pak vyjely do ulic, a i když jejich osádky utrpěly vážné ztráty, obrněnce v rukou povstalců uspíšily ochotu německého velení uzavřít příměří.
Posádka čítající 7 000 mužů se na rozkaz velícího generála stáhla večer 5. května do kasáren a zavládl křehký klid. Představitelé RNV v čele s generálem Kloudem dále jednali s Wehrmachtem o kapitulaci, ten však vyjádřil ochotu složit zbraně pouze do rukou Američanů. Ti dorazili ráno 6. května. První části 16. pancéřové divize přijely na náměstí Republiky v 8.15 a zažily bouřlivé uvítání, dopoledne dosáhly Plzně i dva pluky 2. pěší divize následované proudem dalších jednotek.
Generál von Majewski již podepsal kapitulační listinu a jeho muži složili zbraně, on sám se 6. května zastřelil. Odpoledne celé město včetně Škodovky převzali Američané. V samotném závodě se podařilo částečně obnovit zbrojní výrobu teprve v roce 1946.
