Školení a prověrky: Jak probíhala disciplinace KSČ po únoru 1948?

Politickým pučem, označovaným až do roku 1989 jako Vítězný únor, pro Gottwalda a spol. nic nekončilo. První dějství dramatu bylo sice úspěšně za nimi, ale další a neméně obtížné výzvy na ně teprve čekaly. Pod kontrolou a za pomoci velkého vzoru na východě, Sovětského svazu, chtěli odstartovat rozsáhlý experiment, který měl Československo přetvořit v zemi socialismu a v blízké budoucnosti také komunismu. Začala hektická doba radostného realizování utopických vizí provázená terorem proti vybraným skupinám obyvatelstva a politickými procesy.  

Vševědoucí strana

Noví mocipáni hovořili o KSČ jako o vševědoucí superstraně tvořené puritánskými, uvědomělými a aktivními straníky. Hesla o KSČ jako revoluční avantgardě vycházela z Leninových tezí sepsaných ještě před první světovou válkou, v nichž tato vůdčí osobnost bolševismu po revolucionářích požadovala jednak trvalou zanícenost, jednak až vojenskou semknutost do dobře fungující, vysoce centralizované a disciplinované organizace. Sám Gottwald si uvědomoval, že k tomuto ideálu má poúnorová KSČ možná ještě dál než tomu bylo dříve. KSČ ve skutečnosti nebyla dokonale fungující soustrojí tvořené bezchybnými a poslušnými lidmi. 

Jeden ze zásadních problémů spočíval v tom, že se z ní stávala velmi početná masová strana. V květnu 1945 měla asi 250 000 členů, kdežto koncem roku 1948 jich už bylo 2 300 000. Nebyla tudíž už poměrně malou skupinou věřících komunistů, ale vstupovali do ní různí lidé včetně těch, kteří byli donedávna organizováni v jiných politických uskupeních. Noví straníci neměli zažité dlouholeté zkušenosti s prací uvnitř komunistického hnutí, a proto jim byla vzdálena leninsko-stalinistická praxe podřizování se tuhé disciplíně.

Ta byla postavena na osobní sebekázni a absolutní poslušnosti k rozhodnutím nadřízených stranických orgánů v čele s předsednictvem ústředního výboru. Proto byl již na podzim roku 1948 nábor do KSČ zastaven a koncept všelidové masové strany opuštěn. Slánský to zdůvodňoval jednak potřebou vrátit straně punc organizace pro nejlepší z nejlepších, jednak nebezpečím rozdání stranických legitimací kariéristům a lidem neschopným či charakterově pokřiveným. 

Zpět ke kořenům

Špičky KSČ se chtěly vrátit k leninskému pojímání strany jako elitářské až sektářské organizace, z centra řídící a kontrolující chování a jednání svých členů. Semknutá, jednotná a disciplinovaná strana pak mohla efektivněji vést stát a celou společnost. Cesta k takové KSČ byla odstartována již zmíněným zastavením přijímání nových členů, paralelně však začaly být podnikány další, ještě zásadnější kroky. Především se jednalo o rozsáhlé a dlouhodobé kampaně zaměřené na všechny členy a funkcionáře: školení, prověřování a dohled na plnění stranických povinností. Všechny tři vzájemně provázené akce byly organizovány za účelem ukázňování straníků s cílem udržet KSČ akceschopnou a očistit ji od lidí nehodných legitimace s pěticípou hvězdou. 

Vnitrostranické školení cílilo na zkáznění myslí straníků, kteří si měli osvojit a zvnitřnit zejména základy marxismu-leninismu, stát se bezvýhradně věřícími komunisty. Byla to jakási hra na školu. Existovali žáci, učitelé, třídy a učebnice. Byla sledována docházka, pokroky i neúspěchy. Byly vypracovány osnovy, zkušební otázky a různé multimediální pomůcky. Byly organizovány povinné kurzy i kroužky pro zapálené dobrovolníky. Konala se průběžná a závěrečná přezkoušení. Byly zřizovány takzvané Gottwaldovy knihovny, poradny marxismu-leninismu i speciální školy pro vybrané funkcionáře. 

Školit a prověřovat

Se školením všeho členstva se začalo na podzim roku 1948. Od školního roku 1949/1950 nesla akce název Rok stranického školení a v ústředí do ní byly vkládány velké naděje. Stranický tisk pracoval na plné obrátky a pravidelně otiskoval ideologicky laděné články typu výkladu Leninových pouček, ve velkém začaly být vydávány brožury věnované například dějinám Všesvazové komunistické strany (bolševiků). O to větší bylo následné zklamání. Z archivních materiálů lze vyčíst, že kampaň se od počátku míjela účinkem a postupně, zhruba od druhé poloviny padesátých let, byla výrazně redukována.

Nedostávalo se dobrých a zkušených učitelů, ale hlavním problémem byl fakt, že běžní straníci chtěli po práci odpočívat, bavit se nebo se věnovat svým rodinám. Řadě z nich připadala látka příliš teoretická, složitá a nudná, a na školení se dostavili nebo zpozorněli jen při probírání poutavých či praktických věcí (stranické čistky, válka, združstevňování). Z toho plynula vysoká absence na hodinách nebo pozdní příchody a brzké odchody, což přinášelo až překvapivou neznalost reálií světa komunismu a pouze povrchní ovládání marxismu-leninismu, jež se omezovalo ne reprodukování nabiflovaných pouček. 

Vnitrostranické prověrky představovaly narozdíl od trvalého dohlížení jednorázové, časově omezené akce. Účel byl ovšem stejný: kontrola plnění stranických povinností. Prověřování všeho členstva bylo vždy předem vyhlášeno stranickým ústředím, jeho realizace však ležela na bedrech základních stranických organizací. Ty mohly mít desítky i stovky členů a byly zřizovány jak v místech bydliště, tak na pracovištích.

Prověrky probíhaly před komisí složenou s funkcionářů příslušné základní organizace, jejichž práci předtím prověřil nadřízený stranický orgán. Jednotliví straníci předstupovali před komisi, která je podrobila jakémusi výslechu, když si předtím prostudovala jejich osobní spisy, takzvané kádrové materiály. Pomocí ústředím vypracovaných otázek bylo zjišťováno, zda dotyčný plní dané povinnosti typu placení členských příspěvků, aktivní účast na schůzích či absolvování stranického školení. Pokud straník prověrkou prošel, byla mu do členské legitimace vlepena známka prověřen. 

Problematické výsledky

Hned první poúnorová prověrka probíhající na podzim 1948 se nevyhnula zásadním potížím. Jednak nebylo vše dostatečně organizačně zvládnuto a celá akce se o několik měsíců protáhla, jednak nebyla nouze o nebolševickou, na známostech založenou benevolentnost. Vše se tak leckdy neslo v duchu pouze formální kontroly a vzájemného krytí chyb a nedostatků. Generální tajemník ÚV KSČ Rudolf Slánský nebyl spokojen s příliš nízkými počty po prověrkách vyloučených straníků, ani s příliš velkým množstvím kandidátů na členství nedělnického původu. Také proto bylo záhy přistoupeno k druhé prověrce, která probíhala v létě a na podzim roku 1950. 

Tehdy však již stranou hýbala podezřívavá a napjatá atmosféra související se zintenzivněným hledáním vnitřních nepřátel. Plošná prověrka jen přilila olej do ohně. Na jedné straně byly požadovány přísné tresty pro „odhalené“ zrádce a špiony, na straně druhé byli silně kritizováni i nejvyšší straničtí představitelé – mluvilo se o jejich zkorumpovanosti, neschopnosti či aroganci. Prověrka z roku 1950 tak spíše přispěla k rozšíření pesimistických nálad mezi členy KSČ a také k rozsáhlým změnám na funkcionářských postech, jež se posléze odrazily na první hluboké krizi komunistické diktatury vrcholící v letech 1952–1953.  

Ideál a realita

Mezi základní povinnosti člena KSČ patřilo zachovávání „jednoty a čistoty“ strany. Další povinností byla pravidelná a aktivní účast na stranických schůzích, poradách či kurzech marxismu-leninismu. Straník měl mít v pořádku zaplacené členské příspěvky, řada členů ale do stranické pokladny přispívala buď málo nebo pozdě. Rovněž v členském průkazu, který byl vnímán jako vizitka přístupu ke straně, často chyběly příslušné kontrolní známky či správně vyplněné údaje. Každý straník měl být pracovitý, poctivý a obětavý, ale vnitrostranickou kázeň narušovaly dlouhotrvající rozepře mezi jednotlivci i většími klikami. 

TIP: Dědictví zlé doby: Jak se žilo v poválečném Československu?

Dohled na dodržování vnitrostranické kázně byl spojen s možností udělit disciplinární trest. Nejnižším bylo napomenutí, nejvyšším vyloučení ze strany, ke kterému mělo docházet při vážných proviněních (například kriminálních deliktech) a nulové šanci na nápravu. K vyšetřování straníků byly zřízeny disciplinární komise, jejichž členové připravovali rozhodujícím stranickým výborům podklady a navrhovaly výše trestů. Na počátku padesátých let, v době vrcholícího stalinismu a proměny KSČ v rigidní orgán moci, však byly disciplinární komise jako příliš nezávislé nebo zčásti nefunkční postiženy omezením pravomocí.

V nových poměrech

V polovině padesátých let československou společnost ovládala již jiná KSČ. Nebyla to už strana entuziastických bolševiků – Rudolf Slánský byl spolu s dalšími deseti funkcionáři popraven na konci roku 1952 a Klement Gottwald zemřel nedlouho poté, v březnu 1953. Prosazovali se v ní méně výrazní technokraté typu Antonína Novotného. Léta provoněná snem o vybudování komunismu vyvanula, ale vizionáři všech odstínů z KSČ nezmizeli. Byli to bývalí nadšení stalinističtí svazáci, kteří přežili stranické čistky a pokusy o trvalé zkáznění, jimž se později v hlavách zrodila nová utopie: bolševismus s lidskou tváří.