Reklama


Skrze bolest blíž k bohu: K čemu slouží krvavé sebepoškozující rituály?

04.11.2018 - Jaroslav Odstrčilík

Bičovat se po zádech, nechat se zavěšovat na kůly a háky, či si dokonce uřezávat prsty. Sebepoškozující rituály představují extrémní praktiky, jež ovšem najdeme téměř v každém náboženství. Co věřící nutí vyhledávat bolest a kde se krvavé obřady udržují dodnes?

<p>Při svátku ašúra v iráckém městě Kerbalá se muži bičují a mečem si způsobují zranění na čele.</p>

Při svátku ašúra v iráckém městě Kerbalá se muži bičují a mečem si způsobují zranění na čele.


Reklama

Tropický vzduch je těžký a lepkavý, teploměr ukazuje hodně přes třicet. Ruben Enaje zoufale lapá po dechu, kolena se mu podlamují pod těžkým křížem. S vypětím všech sil jej vleče už celou věčnost, přičemž ho některý výrostek občas kopne nebo praští klackem. Muž se trmácí po cestě lemované palmami a stánky s občerstvením, kde už čeká zástup místních, turistů a novinářů. Tam budou Ruben a půltucet dalších kajícníků přibiti na kříže sedmicentimetrovými hřeby. Pár minut zůstanou viset v agonii, načež je sundají a ošetří jim zmrzačené údy. Ruben letos podstupuje zmíněnou torturu už po dvaatřicáté, zcela dobrovolně – pro spásu svou i celého lidstva, jak rád zdůrazňuje.

Krvavá večeře Páně 

Výše popsaný a snad nejznámější krvavý spektákl spojený s křesťanstvím se odehrává v rámci oslav Velkého pátku na filipínském ostrově Luzon, na předměstí třistatisícového San Fernanda. V jeho ulicích i okolních městech a vesnicích teče na den Kristova ukřižování krev proudem – ze zad mužů bičujících se nebo těch, kdo se nechají mlátit bambusovými tyčemi. 

Procesí bosých mladíků, většinou v maskách, doprovází na Luzonu pašijové hry zvané senákulo. Uvedené slovo se odvozuje od latinského termínu pro „večeřadlo“, místo konání poslední večeře Páně. Některé hry pořádá zdejší komunita, jiné organizují profesionální agentury. Někde kajícníky přibíjejí na kříže skobami, jinde je „jen“ přivazují.

S tichým souhlasem církve 

K populárnějším senákulům – jako k tomu, jež se koná ve filipínském městě Jordan – zavítá každý rok přes sto tisíc diváků. Podobné scény se ovšem ve stejný den odehrávají i na jiných místech planety, například v některých venkovských oblastech na severovýchodě Brazílie. Úřady i katolická církev od popsaných praktik odrazují, přímo jim však nebrání. Sebemrskačství se dodnes praktikuje rovněž uvnitř církve svaté, i když velmi ojediněle. Jednou či dvakrát týdně se bavlněnými provazy bičují dokonce někteří hodnostáři. Tzv. flagelantem byl prý také papež Jan Pavel II., což před Kongregací pro blahořečení a svatořečení potvrdila jeho pečovatelka Tobiana Sobótka.

Katolický katechismus neboli výklad církevní nauky zaujímá k „umrtvování těla“ nejednoznačný přístup. Paragraf 1430 říká: „Ježíšova výzva k obrácení a pokání, jako již u proroků, nemíří především na vnější skutky, ‚žíněné roucho a popel‘, posty a umrtvování, nýbrž na obrácení srdce, na vnitřní pokání. Bez něho zůstávají kající skutky neplodné a lživé; vnitřní obrácení naopak nutí k tomu, aby se tento postoj projevil navenek, kajícími úkony a skutky.“ Uvedená nejednoznačnost se potom táhne celou katolickou tradicí. 

Odpověď na morové rány 

Slovo „flagelant“ pochází z latinského „flagellare“ neboli „bičovat“. Zmínky o tomto fenoménu sebepoškozování v křesťanství sahají až do 8. století, nicméně první masová hysterie sebemrskačství vypukla v italské Perugii v roce 1259. Vyvolal ji jeden bohabojný občan, jemuž prý anděl zjevil trest, který se Nejvyšší chystá seslat na jeho prohnilé město. Smývání hříchů bylo provázeno vražděním Židů i lynčováním vlastních, méně zapálených souvěrců

Procesí zpívajících flagelantů se objevovala také na severu Apeninského poloostrova, odkud se praxe šířila za Alpy do Porýní, Bavorska, Rakouska, Uher i českých zemí. Hnutí padlo po dvou letech a po papežském zákazu – sebemrskači totiž příliš narušovali veřejný pořádek. 

Ještě masivnější vlna krvavého kajícnictví se zvedla za morové epidemie roku 1348. Flagelanti, a v menší míře také flagelantky, procházeli celou západní Evropou a dorazili i do Čech, odkud je však Karel IV. nechal vyhnat. Zejména v německých zemích se organizovali do sekt, jež často hlásaly vlastní učení. Někteří jejich předáci o sobě tvrdili, že umějí konat zázraky, nebo se otevřeně stavěli proti autoritě Svatého stolce – a končívali na hranici. Přestože flagelantství platilo za kacířství, až do 19. století se udrželo v Itálii a na Pyrenejském poloostrově, odkud se rozšířilo do španělských kolonií.

Mečem do čela 

Sebeubližování ovšem doprovází i některá další náboženství. Například svátek ašúra se slaví především v šíitském islámu: Připomíná bitvu u Kerbalá v roce 680 o nadvládu nad chalífátem, jež skončila porážkou šíitů a zpečetila rozkol muslimského světa. Pro sunnity jde tedy jen o významné vítězství nad kacíři, šíité ho však vnímají coby traumatický moment, podobně jako křesťané ukřižování Ježíše. 

Klíčový okamžik bitvy, zabití prorokova vnuka imáma Husajna, připomínají lidová dramata a procesí podobná křesťanským pašijím. V některých regionech se praktikuje také bolestivé bití se do čela rituálním mečem. Nejdrastičtěji se však slaví v samotném Kerbalá – do třistatisícového města nedaleko Bagdádu přichází až osm milionů poutníků a někteří se v průvodu bičují do krve

Malíček pro usmíření duchů  

Pro slávu bohů bili sebe sama už obyvatelé starověkého Egypta, Indie nebo Číny. Hodně daleko zacházeli také indiánští Mandanové, původní obyvatelé amerického Středozápadu. Před rituálem zvaným okipa mladí válečníci čtyři dny nejedli, nepili a nespali. Poté se posadili do kruhu a s úsměvem na rtech snášeli, jak jim ostatní skrz kůži na zádech propichují dřevěné jehlice. Následně se za ně mladíci nechávali věšet na lana visící z trámů chýše, kde zůstali, dokud neztratili vědomí. Přihlížející muži (ženám byla účast zapovězena) pak čekali, než se chlapci proberou, přičemž někteří ze zkoušených ještě v agonii a transu nabídli duchům prst – polomrtví si nechali uříznout malíček levé ruky. 

Krvavá ceremonie se vztahovala k mýtu Mandanů o stvoření světa a měla mladým mužům zajistit přízeň duchů: Šlo tedy o jistou formu iniciačního neboli přechodového rituálu. Poslední okipa byla zaznamenána v roce 1889, od 80. let minulého století se však pořádá znovu, v pozměněné formě – a samozřejmě nelegálně.

Bohyně lačnící po krvi 

Podobný obřad se stále praktikuje v jihoindickém státě Kérala, kde se v několika chrámech bohyně Kálí koná událost nazývaná „orlí visení“. Věřící symbolizující boha-ptáka si nechají propíchat záda háky a věší se za ně na kůly. Ověnčené květinami je pak nesou či vezou ulicemi v procesí plném masek a rachejtlí. Smyslem rituálu je napojit černou bohyni Kálí krví a utišit ji. 

Obdobný svátek, Thaipusam, se odehrává v Malajsii: Na okraji Kuala Lumpuru se v posvátných jeskyních schází na milion poutníků, aby vzdali hold bohu války Muruganovi. Kromě háků zaseklých v zádech, jimiž tahají často těžce naložené vozíky, si věřící propichují jazyky nebo tváře a skrz rány si protahují jehlice a nože. V podstatě má tato praxe stejný účel jako v případě Mandanů, a sice naklonit si božstva. Vychází přitom z téhož základu jako sebemrskačství v křesťanství a islámu, tedy že utrpení člověka přibližuje bohu. 

Bolest, která očišťuje

Existují také bolestivé tradice, které tvoří takříkajíc povinný základ, jímž se potvrzuje příslušnost k náboženské komunitě. Zpravidla se jedná o přechodové rituály: Zahrnují například jizvení se, praktikované v některých domorodých vírách na Papui-Nové Guineji, nebo ženskou obřízku, tedy životu nebezpečné mrzačení genitálií žen

TIP: Podívaná pro otrlé: Mystická verze islámu je plná extrémních rituálů

Na rozdíl od těchto zvyků však „flagelantské“ rituály podstupují věřící dobrovolně, mnohdy jako formu pokání či prosby. Cílem je prokázat sílu víry, dosáhnout dalšího stupně duchovní cesty a především překonat limity tělesnosti, které vymezuje právě pocit bolesti. Většina náboženství totiž považuje tělo za pouhou vedlejší manifestaci duše či její dočasnou schránku, mnohdy navíc nečistou a náchylnou ke špatnostem. Platí to například pro křesťany, kteří od dob Adama, Evy a jablka v ráji žijí ve stálém hříchu, který mohou během pozemského života jen znásobit.

Intimita před publikem 

Silně věřící lidé, ale také třeba ti, kdo přehnaně prožívají utrpení světců a proroků, čelí značnému emočnímu stresu. Považují sebe sama za zavrženíhodné hříšníky a zcela se vciťují do muk uctívaného idolu. Zmíněný stav lze uvolnit prožitím bolesti, podobně jako traumatizovaný jedinec snižuje vnitřní napětí, když se řeže žiletkou. Pokud se však sebepoškozování stane součástí určitého náboženského systému, praktikuje se navíc před širokým obecenstvem. Intimní akt pokání či duchovního posunu tak může prožívat celá komunita. Podobné rituály pomáhají procítit víru silněji a držet společenství nad vodou v dobách krize. Stejnou funkci má slavení svátků, stejně jako pohřební nebo iniciační obřady. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Je libo býčí penis?

„O tom, zda považujeme konkrétní jídlo za pochoutku, nebo za nepoživatelnou nechutnost nerozhoduje jeho chuť, ale kulturní prostředí, z něhož pocházíme“, říká Dr. Samuel West – zakladatel muzea nejnechutnějších jídel ze švédského Malmö.

Revue

Kočičí mumie v egyptské Sakkáře

Věda

Inzeráty zprvu většinou psali muži, pro ženu by podobná praxe byla dehonestující

Historie

Dohromady už letos v Kalifornii shořelo území o rozloze větší, než mají Belgie a Lucembursko dohromady.

Zajímavosti

Zdálky jsem na skalnatém pahorku zahlédl dva mladé kozorožce při hledání potravy. Vydal jsem se za nimi a obcházel kopeček po vrstevnici pořád dokola. Po kozorožcích ani vidu ani slechu. Konečně mě napadlo podívat se taky vzhůru a zjistil jsem, že kozorožec chodil celou dobu po vrstevnici asi tři metry nade mnou a zřejmě se královsky bavil

Příroda

Potulná planeta ve vesmíru

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907