Smrtící spáry divoké kočky: Protiletadlový obrněnec Flakpanzer Gepard

Dva kanony, které po bocích věže hrozivě směřují k nebi, vpředu střelecký radiolokátor se zaobleným štítem, vzadu na věži přehledový radiolokátor – to vše dává protiletadlovému kanonovému obrněnci Gepard elegantní siluetu. Ovšem když jej v 70. letech 20. století Bundeswehr zařadil do výzbroje, nešlo přirozeně o estetiku. Úkolem obrněnce bylo chránit bojové uskupení před leteckou hrozbou.

Se svým výkonným zbraňovým systémem dokázal ničit nepřátelské vrtulníky a letouny až na vzdálenost pěti kilometrů. Od poloviny 70. let tvořil gepard jádro protiletadových jednotek divizí Bundeswehru. Spoléhalo se na něj několik desetiletí, původně se počítalo s tím, že po roce 2015 jich ještě 85 bude sloužit. Stalo se však něco jiného: vysoké provozní náklady a změna bezpečnostních hrozeb vedly k tomu, že německá armáda se v roce 2010 rozhodla je vyřadit.

Nedostatečné protiletadlové prostředky

Kořeny FlakPz Gepard sahají až do prvních let Bundeswehru. Už v polovině 50. let se ukázalo, že dosavadní stroje americké provenience – M16 se čtyřmi kulomety ráže 12,7 mm a M42 Duster vyzbrojený 40mm kanonem – nedokáží sestřelovat rychlé sovětské proudové letouny. Tyto zastaralé stroje neposkytovaly dostatečnou ochranu své osádce, v manévrovém boji mohly jen stěží držet krok s tanky a dalšími pásovými vozidly, velmi je také v nasazení omezovalo špatné počasí či noční tma.

V polovině 60. let proto Spolkový úřad pro bojovou techniku a vyzbrojování formuloval požadavky na nový protiletadlový obrněnec postavený na moderním pásovém podvozku. Měl být zcela autonomní a díky velkému jízdnímu dosahu a rychlosti schopný doprovázet bojové jednotky. Dále měl disponovat systémem rozlišování vlastní–cizí a vysokým zdvihem kanonů, které by se současně daly použít proti pozemním cílům.

Velký důraz se kladl na schopnost bojové činnosti v jakémkoliv počasí i v noci, k čemuž by sloužil odpovídající zaměřovací systém (nezapomnělo se ani na ochranu před elektronickým rušením). Dále se požadovalo, aby byl stroj dostatečně chráněn proti projektilům lehkých pěchotních zbraní a střepinám, stejně jako proti účinkům chemických, bakteriologických a jaderných zbraní.

Nový obrněnec

Na vývoji se podílelo konsorcium několika německých společností: Rheinmetall-Borsig, AEG-Telefunken, Siemens, Krauss-Mafei a Porsche v roce 1970 představily dva prototypy Matador, vyzbrojený dvěma 30mm kanony. Ten sice splňoval zadané požadavky, ale ministerstvo se nakonec rozhodlo pro souběžně připravovaný projekt Gepard vyvíjený firmami Oerlikon, Contraves a Albis. Ty použily jako platformu podvozek tanku Leopard 1 a pohonnou jednotku stejně jako u tohoto tanku představoval vícepalivový MTU MB 838 CaM 500, kapalinou chlazený vidlicový desetiválec.

Planetová převodovka měla čtyři stupně pro jízdu vpřed a dva pro jízdu vzad. Obrněnec disponoval také záložní pohonnou jednotkou DB OMG-314. Základní zkušební fáze skončila roku 1972, načež byl schválen program výroby 432 vozidel. Na počátku 70. let velení NATO velmi znepokojil sovětský bitevní vrtulník Mi-24 s mohutnou výzbrojí. Jako létající ničitel tanků patřil k obávaným protivníkům pozemních jednotek.

Proti této hrozbě by zastaralé protiletadlové systémy Bundeswehru sotva něco zmohly. Nejvyšší čas zařadit do výzbroje gepardy! K tomu konečně došlo 16. prosince 1976, kdy státní tajemník spolkového ministerstva obrany Helmut Fingerhut převzal první protiletadlový kanonový obrněnec Gepard. Mezi lety 1976 a 1980 dodala firma Krauss-Maff ei Bundeswehru všech 432 objednaných vozidel. V protiletadlových jednotkách pozemního vojska už nový obrněnec toužebně očekávali, protože měl konečně nahradit beznadějně zastaralý M42 Duster.

Obrovská palebná síla

„Drápy“ gepardu představuje dvojice rychlopalných kanonů KDA L/R04 35/90 ráže 35 mm firmy Oerlikon-Bührle, které byly lafetovány po stranách věže otočné o 360 stupňů. S tímto dvojkanonem může flakpanzer slušně „nadělovat“. Během palby dopadne na cíl krupobití průbojně-zápalných a trhavě-zápalných nábojů kombinovaných ještě s náboji se zpožděnou roznětkou. Při rychlosti střelby 1 100 ran za minutu a vezenou zásobou jen 320 protiletadlových nábojů na každý kanon se ovšem osádky vyhýbaly déletrvající palbě na vzdušné cíle. Pokud se použily krátké a dobře mířené dávky, dostačovalo střelivo až na 25 vzdušných cílů.

Zaměřování cíle probíhalo převážně automaticky. Přehledový radar MPDR-12 (jehož anténa byla umístěna na zadní části věže a rotovala rychlostí 60 otáček za minutu) zachytil vzdušný cíl už na vzdálenost 15 km. Jakmile byl letoun identifikován jako nepřátelský, zaměřil jej střelecký radar (Siemens-Albis umístněný na čele věže s dosahem rovněž 15 km) sledující azimut, elevaci a vzdálenost cíle.

Ten pak dodal údaje o výšce a rychlosti letu cíle analogovému počítači Contraves, který pak během okamžiku vypočítal dráhu letu střel. Při přepravě byly oba radary sklopené, aby nedošlo k jejich poškození při nárazu na překážku. Z toho důvodu bylo vozidlo vybaveno sledovacími senzory, které lokalizovaly vzdušné či pozemní cíle.

Pravděpodobnost zásahu cíle byla relativně vysoká. Pálil-li gepard na dva kilomety vzdálený cíl, potřeboval k jeho zasažení při úsťové rychlosti 1 175 m/s necelé dvě sekundy. Nicméně sofistikovaná radarová technika představovala největší nebezpečí pro samotný gepard: radarové přístroje v bojových letounech totiž okamžitě reagovaly na paprsek z jeho střeleckého radaru.

Změnit pozici či zadýmit

Proto obrněnec často měnil svoji palebnou pozici, případně mohl vystřelit zadýmovací granáty. Aby znesnadnil protivníkovi zaměření radarem, mohl také vystřelit náboje s pokovenými dipóly, které rušily radar a ukryly tak obrněnec před zaměřením. Pro obranu před nepřátelskými obrněnci vezl gepard také 40 protipancéřových nábojů – jedna salva stačila na zničení obrněného transportéru.

Po zavedení nové munice FAPDS se zvýšenou úsťovou rychlostí se zvětšil bojový dostřel ze tří a půl na pět kilometrů. Modernizovaná varianta GlakPz Gepard 1A2 dokázala s novou municí zasáhnout vzdušný cíl dokonce až na šest kilometrů. Pravidelné cvičné střelby se obvykle konaly na střelnicích Todendorf a Putlos na pobřeží Baltského moře, přičemž se pálilo na cvičné cíle v podobě rukávu vlečeného letounem.

Dobře pancéřovaný otesánek

Zanedbána nebyla ani ochrana vozidla a jeho osádky. Síla pancíře, jež činila v přední části korby 70 mm, byla na protiletadlový obrněnec neobvykle mocná. Díky 30° sklonu odpovídala síle 140mm svislého pancíře. Na bocích a v zadní části chránil obrněnec 20–30mm pancíř. Tím se vlastně gepard řadil do kategorie obrněných transportérů. S celkovou hmotností 47 t nepatřil k „lehce našlapujícím koťátkům“.

Samotná věž vážila u posledních verzí obrněnce 15 t. Její osádka – velitel a střelec – byla dobře chráněna přídavným pancéřováním. Třetí člen týmu, řidič, seděl v pravé přední části korby. Každý člen osádky měl k dispozici stabilizovaný panoramatický periskop umožňující sledovat vzdušné i pozemní cíle. Přes svoji vysokou hmotnost se gepard i v náročném terénu pohyboval překvapivě hbitě. Konstruktéři dobře věděli, proč za platformu zvolili podvozek z tanku Leopard 1. Desetiválcový dieselový motor MTU o výkonu 610 kW dává vozidlu velmi slušnou rychlost 65 km/h.

K vytvoření kouřové clony sloužilo osm vrhačů zadýmovacích granátů ráže 76 mm (po čtyřech na každé straně věže). Osobní zbraně osádky představovaly dvě pistole P8 a samopal MP2 a několik ručních granátů. V případě, že by osádka musela v boji obrněnec opustit, mohla k jeho zničení použít dvě termitové nálože. Na rozdíl od tanku Leopard 1 a 2 nedokázal gepard přebrodit vodní tok zcela ponořený, ale pouze pokud hladina sahala po spodní okraj kanonů.

Gepard jde k jednotkám

O nový zbraňový systém se podělilo jedenáct protiletadlových praporů (každý z nich tvořily tři baterie po 12 strojích), 12 gepardů dostal školní útvar, dalších 14 se nacházelo ve škole pozemních vojsk a 10 bylo uloženo v rezervním skladu. Po rozpadu Varšavské smlouvy a znovusjednocení Německa na podzim 1990 převzal Bundeswehr z Národní lidové armády (NVA) někdejší Německé demokratické republiky dvě protiletadlové jednotky v Basepohlu a v Hohenmölsenu.

Na základnách NVA se usídlily dvě nové protiletadlové jednotky Bundeswehru vyzbrojené gepardy. Bývalí příslušníci NVA vnímali přechod ze sovětských protiletadlových systémů na německý zbraňový systém s nadšením. Pro muže, kteří měli zkušenost se sovětským samohybným protiletadlovým obrněncem ZSU-23-4 Šilka, byl gepard naprosto nepřekonatelný stroj jako z jiného světa a nemohli se dočkat, až se s novým systémem seznámí. A rozhodně nebyli zklamáni: při srovnávacích střelbách zničil gepard i přes náročné podmínky tři malá dálkově ovládaná letadla; protiletadlový kanon ráže 40 mm ani sovětský ruční protiletadlový komplet Igla mu nesahaly ani po kotníky.

Základní verze pro Bundeswehr nesla označení Gepard A1, modernizovaná pak Gepard 1A2. Modernizaci představovala výměna analogového počítače za digitální, instalaci moderních senzorů a komunikačního i optického vybavení. V roce 1999 představila firma Kraus-Maffei-Wegmann doplňkovou sadu umožňující instalaci zařízení vypouštějících střely Stinger – po dvou ke každému kanonu. Montáží této sady mohla být zvýšena bojová kapacita gepardů.

Konec gepardů

S koncem studené války se zcela změnily operační plány Bundeswehru. Zlepšujícící se bezpečnostní situace v Evropě a naopak nárůst konfliktů v zahraničí a angažování se německé armády v misích NATO vedly k tomu, že se Bundeswehr začal proměňovat z čistě obranné armády v sílu schopnou nasazení v mezinárodních misích po celém světě. Gepard se ve světle těchto nových úkolů jevil jako nepotřebný relikt studené války.

V důsledku toho všeho došlo mezi lety 2008–2010 ke snížení stavu protiletadlových obrněnců z 11 oddílů na dva. Při nasazení jednotek v zahraničí se počítalo s tím, že ze vzduchu nebude hrozit žádné nebezpečí. A když, tak nanejvýš od podomácku vyrobených raket, dělostřeleckých a minometných granátů.

Nástupce divoké kočky

Proti těm ale gepard neuměl bojovat a novým úkolům se nedokázal přizpůsobit. Mimo to byla problémem jeho velikost a vysoká hmotnost, která velmi znesnadňovala transport. Z těchto důvodů se začalo s vývojem lehkého (letecky přepravitelného) stacionárního protiletadlového systému k obraně pozemních jednotek NBS C-RAM Mantis. V létě 2010 pak bylo rozhodnuto, že obranu pozemních jednotek převezme v budoucnu letectvo.

Do konce roku 2013 pak potichu skončila historie gepardů v pozemním vojsku Spolkové republiky Německo. Paradoxní je, že k vyřazení těchto hrozivých obrněnců došlo právě v době, kdy se opět změnily bezpečnostní hrozby a Spojené státy americké požadují po členech NATO, aby navýšili své rozpočty na obranu. Političtí komentátoři s hořkostí upozorňují, že i slabé Rumunsko se nyní může pochlubit silnější protiletadlovou obranou, než Německo...

V dalších státech

Vedle Bundeswehru se pro použití gepardů rozhodla také belgická armáda (v letech 1977–1980 převzala 55 kusů) a Nizozemsko, jež se na vývoji přímo podílelo, odebralo 95 gepardů. Zatímco belgické gepardy se od těch německých vnějškově nijak neliší, nizozemská verze vypadala jinak především díky jinému radarovému vybavení a odlišným vrhačům zadýmovacích granátů. Jejich označení znělo CA-1 PRTL. Belgičané své gepardy vyřadili už v roce 1994, Nizozemci o 17 let později.

Část nizozemských strojů (celkem 60 ks) byla prodána do Jordánska. Jako jediná země NATO používá gepardy v současnosti Rumunsko, kterému Němci dodali 43 vlastních vyřazených kusů v roce 2004. Mezitím zdomácněly gepardy v Jižní Americe: 36 německých Gepardů 1A2 putovalo do Brazílie, která je použila k ochraně stadionů před případnými teroristicými leteckými útoky v době konání mistrovství světa v roce 2014 a při návštěvě papeže.

Nakrátko používala gepardy také chilská armáda, jež převzala v roce 2008 čtyři stroje, a následovat měla objednávka až tří desítek kusů, nakonec ale Chile smlouvu nepodepsalo a vrátilo i čtyři již předané obrněnce. Dokonce ještě více než čtyřicet let po svém zavedení do služby je gepard jedinečný a nemá v armádách NATO srovnatelný protiletadlový prostředek.