Sňatek, který spustil peklo: Příběh krvavé noci svatého Bartoloměje

Hugenoti byli ve Francii od počátku pronásledováni, a to jak ze strany královské moci, tak ze strany katolické církve. Do čela katolické strany, vystupující bojovně proti těmto francouzským protestantům, se postavila mocná rodina lotrinských vévodů, jež přijala a osvojila si titul vévodů de Guise.

Naděje pro hugenoty

V krátkém období klidu mezi třetí a čtvrtou občanskou válkou po roce 1570 se zdálo, že se karta obrací a nastává období trvalého míru. Mezitím dospěl syn navarrského krále Antonína Bourbonského a budoucí král Jindřich Navarrský a stal se po nedávné smrti svého strýce vévody de Condé formální hlavou hugenotů. Skutečným vůdcem a velitelem však zůstával nadále admirál Gaspard de Coligny. V předchozí válce přišli hugenoti o svou baštu ve městě Orléans a našli za ni náhradou novou centrálu v dobře opevněné námořní pevnosti La Rochelle. V samotném království Navarra, jež bylo nadále pevnou oporou nové víry, vládla zatím Jindřichova matka Jana d´Albret jako královna Jana III.

Byla to patrně ona, kdo přišel s návrhem na uzavření sňatku mezi jejím synem Jindřichem a Markétou z Valois, dcerou krále Jindřicha II. a Kateřiny Medicejské. Tento sňatek vzbuzoval naději, že mír bude takto zpečetěn. Byl mu nakloněn i pařížský dvůr, kde si královna Kateřina stále udržovala vliv na slabého a vrtošivého Karla IX. Jednání byla brzy navázána. Král Karel IX. byl hubený muž nezdravého vzezření, jehož velkou vášní byl lov a vše, co s ním souviselo. Až dosud se nemusel zabývat státními záležitostmi, protože ty za něho obstarávala jeho matka. Ale těžko snášel její diktát a chtěl se od něj osvobodit. Nebyl toho schopen sám a potřeboval se o někoho opřít.

V době sblížení s hugenoty přilnul k admirálu Colignymu a našel v něm protiváhu proti své panovačné matce. Věnoval mu svou důvěru a nazýval ho dokonce svým otcem. Coligny měl ovšem vlastní plány. Toužil po osvobození Flander od Španělů a tlačil mladého krále do války se Španělskem. Od roku 1571 vyjednával za tím účelem o spojenectví s protestantskou Anglií. Kateřina Medicejská se naopak snažila za každou cenu válce zabránit. Těžce snášela ztrátu vlivu na svého syna a veškerá její nenávist se obrátila proti Colignymu.

Svatební den

Mezitím pokročily přípravy ke svatbě Jindřicha Navarrského s královou sestrou Markétou. Byla překonána otázka rozdílného náboženství obou snoubenců. Dokonce papež Řehoř XIII. udělil dispens ke sňatku katoličky s protestantem. Potíž byla už jen v tom, že devatenáctiletá Markéta vytrvale odmítala svého stejně starého ženicha. Nesnášela toho malého chlapíka neotesaných způsobů, který páchl stájí a česnekem. Proplakala několik nocí, ale byla k sňatku nakonec přinucena matkou i bratrem Karlem. Dne 10. června 1572 zemřela v Paříži navarrská královna Jana. Jindřich Navarrský povýšil na krále Navarry.

Datum sňatku bylo stanoveno na 18. srpna 1572 a do Paříže se začali sjíždět tisíce Jindřichových stoupenců z řad hugenotů. Odhaduje se, že jich sem přijelo osm až deset tisíc. Svatební ceremoniel se odehrál před portálem chrámu Notre-Dame, protože ženichu jako hugenotovi nebyl umožněn vstup do katedrály. Následovaly slavnostní průvody, nákladné bankety a skvělé plesy.

Počátek krveprolití

Sotva skončila svatba, začala královna-matka Kateřina Medicejská uskutečňovat plán, který nosila dlouho v hlavě. Navedl ji k němu kdysi španělský vyslanec don Francisko de Alava a od té doby jí nesešel z mysli. Její nenávist vůči admirálu Colignimu, který jí ukradl syna, se vystupňovala do té míry, že se ho rozhodla zbavit násilnou cestou.

Do svých komnat v Louvru svolala spikleneckou schůzku několika předních katolických vůdců, kde vražedný plán uzrál. Do věci byl mimo jiné zasvěcen vévoda Jindřich de Guise, nejstarší syn někdejšího vůdce katolíků Františka, a nyní sám hlava nesmiřitelných katolíků. Pro plán vraždy byl získán jistý pan de Maurevert. 

Dne 21. srpna ho přivedli potají do domu kanovníka Villemura, který se nacházel blízko Louvru. Kolem této budovy pravidelně procházel admirál Coligny, když se vracel od krále do svého domu. Maurevert vyčíhal vhodný okamžik a vystřelil po Colignym z přízemního okna. Zasáhl však jen jeho ruku. Zranění to nebylo příliš těžké, ale upoutalo admirála na lože. Po atentátu vzniklo velké pozdvižení mezi hugenotskou šlechtou a sám král spolu s Jindřichem Navarrským spěchali plni obav o admirálův život k jeho lůžku.

Kateřina využila toho, že byl Coligny dočasně vyřazen ze služby u dvora a jala se svého královského syna přesvědčovat o tom, že je v nebezpečí života, že hugenoti plánují velké spiknutí proti jeho osobě. Tato smyšlenka našla nakonec u Karla IX. živnou půdu a on, člověk nestálý a snadno ovlivnitelný, souhlasil s tím, že je třeba hugenoty vyhubit. Protože Kateřina Karlovi IX. zcela nevěřila, spojila se s Guisy, kteří měli v noci zmobilizovat všechny katolické síly ve městě. Signálem k velkému vraždění měl být hlas zvonu kostela Saint-Germain l´Auxerrois naproti Louvru. Sám Jindřich de Guise měl dovršit vraždu raněného admirála. Protože mezi katolickými Pařížany to už vřelo, stačil malý impulz, aby se rozpoutalo peklo.

Krutá dohra oslav

Ve dvě hodiny v noci z 23. na 24. srpna, na den svatého Bartoloměje, spustily zfanatizované tlupy katolíků, se znamením bílého kříže na klobouku nebo bílou páskou na rukávě, krvavou řež. Za zvuku kostelních zvonů byly domy hugenotů, předem označené vápnem, vzaty útokem. Jejich obyvatelé bez rozdílu věku a pohlaví byli nemilosrdně ubiti, zabíjelo se i v komnatách a chodbách Louvru. Banda ozbrojenců pod Jindřichem de Guise vylomila vrata Colignyho domu v ulici Bétisy. Pronikli do ložnice, kde ležel admirál a zasadili mu smrtelnou ránu. 

Masakr trval několik dní a bylo obtížné ho zastavit. Uvádí se, že jen v Paříži byly zabity dva až čtyři tisíce hugenotů. Vlna násilí se však přelila do dalších měst a za oběť jim padly v Orléansu, v Bourges, v Lyonu, Saumuru a jinde další tisíce protestantů. Jen málo z nich se zachránilo útěkem, jiní pod hrozbou násilí konvertovali ke katolické víře. Jindřich Navarrský, který se těšil osobní ochraně krále Karla, přežil a skončil v Louvru jako zajatec. Až po měsících se mu podařil útěk z této zlaté klece a on sám se postavil do čela hugenotské armády.