Soumrak Československa: Jak vznikal samostatný Slovenský stát?

20.10.2020 - Peter Mičko

Okolnosti vzniku samostatného Slovenského státu se zároveň staly také okolnostmi zániku druhé republiky. Rozchod dvou uměle spojených národů na křižovatce dějin už nedokázala zvrátit ani autonomie, ani vojenský převrat

<p>Slovenský prezident Jozef Tiso s Adolfem Hitlerem.</p>

Slovenský prezident Jozef Tiso s Adolfem Hitlerem.


Reklama

V období existence první republiky představovaly vztahy mezi Čechy a Slováky jednu z nejpalčivějších vnitropolitických otázek. Problematika, kterou pražské vlády vnímaly jako okrajovou, se v průběhu měsíců a let nakumulovala do těžko řešitelné změti problémů. Administrativní reformy, se kterými pak v období mnichovské krize přicházela československá vláda, už mohly vzniklou situaci jen těžko zachránit. S koncem první republiky pak přišel onen krizový bod, ve kterém se cesty českých zemí a Slovenska neodvolatelně vydaly rozdílnými směry – na jedné straně ke ztrátě samostatnosti, na straně druhé k jejímu zisku.

Sen se stal skutečností

Krátce po zveřejnění podmínek Mnichovské dohody svolal Jozef Tiso vedení Hlinkovy slovenské lidové strany do Žiliny. Za situace, kdy vládní kabinet generála Syrového procházel personálními obměnami, se zdálo být vhodné zatlačit v otázce slovenské autonomie.

Výbor HSLS se setkal 6. října 1938 v tamějším Katolickém domě a vedle vlastní dohody, která vyhlásila vznik autonomní slovenské vlády, odsouhlasil také kontroverzní Manifest slovenského národa – dokument, jehož slovy se strana „přimknula k národům bojujícím proti marxisticko-židovské ideologii rozvratu a násilí“. S textem dohody byly přinuceni souhlasit i představitelé ostatních politických stran na Slovensku, kterým v opačném případě hrozila naprostá ztráta vlivu na další politický vývoj v zemi.

TIP: Za slovenské Slovensko! Hlinkovi luďáci vydláždili cestu k Slovenskému státu

Česká politická reprezentace, zmítaná vlastními problémy, neměla sílu novým událostem z východu vzdorovat a souhlasila se změnou uspořádání poměrů. Nově vzniklá Česko-Slovenská republika se stala jakousi „asymetrickou federací“ – slovenská autonomní vláda v ní neměla svého čistě českého protějška, pouze centrální česko-slovenský kabinet. Turbulentní vývoj, který „na vlásku visící“ státnosti dal jen necelého půl roku, však už tehdy přivál z radikálního křídla HSLS myšlenky na uspořádání samostatného Slovenského státu, který by na české straně nezůstal závislý v žádném ohledu.

Supi se slétají

Mnichovskou katastrofou zrozená druhá republika zůstala vydaná napospas svým vlastním sousedem. O svůj díl území, který by si ukouslo z na kolena sraženého Československa, se rychle přihlásilo zejména Maďarsko. Na jednáních, vedených v druhém říjnovém týdnu v Komárně, žádala maďarská strana okamžité odevzdání rozsáhlých území na jihu Slovenska. Maďaři přitom při určování oblastí s většinou jejich obyvatelstva vycházeli ze statistik z roku 1910(!), díky čemuž se oprávněnými mohly jevit i žádosti o připojení velkých slovenských měst Bratislavy, Nitry či Košic.

Česko-slovenská delegace sice nabídla drobné ústupky, jádro maďarských požadavků však odmítla. Obě strany se proto dohodly na arbitrážním slyšení, ve kterém měli jejich stanoviska vyslechnout zástupci evropských velmocí. Velká Británie a Francie se však své výsady zřekly a rozhodnutí tak zůstalo v německých a italských rukou. 

Výsledek arbitráže přinesl slovenským autonomistům velké zklamání. Ponechával sice zemi její hlavní město Bratislavu, jinak ale maďarským požadavkům vyšel plně vstříc. Slovensko přišlo o víc jako deset tisíc kilometrů čtverečních území včetně Košic, součástí Maďarska se stala většina měst na jihu země a celkem 850 tisíc obyvatel. Na daném území se výrazně zhoršilo postavení Slováků a Čechů, neboť mezi prvními nařízení ustanovené vojenské správy se objevil zákaz užívání slovenštiny jako úředního jazyka.

Českoslovenští státní zaměstnanci museli do dvou dnů ze svých funkcí odejít, poté je nahradili jejich maďarští kolegové. Za této situace nebylo divu, že do poloviny prosince 1938 z odevzdaného území do slovenského vnitrozemí uprchlo přes padesát tisíc Slováků.

Koncem prvního říjnového týdne začalo současně prosazovat své požadavky na oblast Oravy a Spiše také Polsko. O čtrnáct dní později pak polský ministr zahraničních věcí Józef Beck zaslal do Bratislavy nótu, která polské požadavky ještě rozšiřovala a vynucovala si jejich splnění hrozbou „použití nejostřejších prostředků“. Tiso proto oznámil ministru zahraničních věcí Františkovi Chvalkovskému, že „jménem své vlády polské požadavky akceptuje“. Slovensko nakonec ztratilo v okolí Čadce, na Oravě a Spiši 226 kilometrů čtverečních s více než čtyřmi tisící obyvateli.

Agonie republiky

Zmíněné územní ztráty výrazně oslabily druhou republiku po vojenské, politické i hospodářské stránce. Agresivní politika Adolfa Hitlera však cílila ještě výše – v plánu bylo úplné rozbití Česko-Slovenska. K likvidaci soustátí měl v plánu využít po dlouhou dobu se kumulující vnitropolitické problémy, které nevyřešilo ani akceptování slovenské autonomie.

Na tamější politické scéně přelomu let 1938 a 1939 jak umírněné, tak radikální křídlo HSLS řešilo otázku slovenské budoucnosti. Zatímco konzervativní skupina v čele s Tisem setrvávala na platformě Česko-Slovenské republiky, radikálové jako Alexander Mach se jasně vymezovali ve prospěch vzniku samostatného Slovenského státu. 

Drama s očekávatelným koncem vstoupilo do svého posledního dějství počátkem března 1939. Zatímco česká strana požadovala od Slováků bezpodmínečnou loajalitu a chtěla si udržet plnou kontrolu nad tamější armádou, stejně jako nad zahraniční politikou Česko-Slovenska, autonomisté kráčeli zcela opačným směrem a žádali například vlastní část armády se slovenskými důstojníky.

Když 7. března přijel do Bratislavy rakouský místodržící Arthur Seyss-Inquart, dal představitelům autonomní vlády jasně najevo, že třetí říše „uskuteční v co nejkratší době své záměry proti Praze,“ a že pokud Slováci „chtějí dosáhnout nezávislosti, musí okamžitě vyhlásit samostatnost“. V hektické situaci svolal následujícího dne předseda česko-slovenské vlády Rudolf Beran své ministry a oznámil jim Tisovo odvolání. Zároveň se pokusil zvrátit odstředivý vývoj na Slovensku vojenskou silou.

Zásah na Slovensku a vyhlášení výjimečného stavu cílily na udržení celistvosti druhé republiky, většina obyvatel země je však pochopila jako zásah proti respektované autonomii. Vlivem vojenské akce sice část ľudáků odešla do Vídně, ale nová vláda předsedy Karola Sidora se k českým požadavkům nestavěla o mnoho vstřícněji. Těžko totiž odolávala stupňujícímu se nátlaku nacistického Německa na vyhlášení samostatnosti.

TIP: Pohaslá hvězda Davidova: Holocaust slovenských židů

Situace následně vyústila v pozvání Jozefa Tisa do Berlína, kde šéfovi HSLS Hitler předložil ultimátum: buď vyhlásí samostatnost, nebo dojde k úplnému rozdělení Slovenska mezi okolní státy. V této složité situaci vyhlásil slovenský sněm 14. března 1939 samostatnost Slovenska, zatímco do českých zemí napochodovala vojska třetí říše, aby je vzala pod svou „ochranu“. Konec Česko-Slovenska dokonala maďarská armáda, která 15. března obsadila Podkarpatskou Rus, poslední „svobodnou“ součást porobené federace. Zrodil se Slovenský stát.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Historie

Dnešní život se odehrává v sedě

Věda
Reklama

Kresba pratura ze 16. století. Poslední kus pratura uhynul v roce 1627.

Příroda

Loni probíhal na ISS experiment s cílem pochopit, jak se tělo přizpůsobuje mimozemskému prostředí. Hlavu a hruď astronautky Anne McClainové pokrývá několik senzorů sbírajících data o cirkadiánních rytmech.

Vesmír

Zaniklou obec dnes připomínají nově vysázené aleje i fotografie původních domů rozeseté v krajině. Na místo, kde kdysi stávala obec Fukov, upomíná také dřevěný kříž.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907