Sovětský Ampulomjot: Improvizovaná zbraň, která pálila oheň i letáky
Za druhé světové války se dočkaly nasazení i některé jednoduché až primitivní zbraně, jež někdy zcela zklamaly, zatímco jindy se překvapivě dobře osvědčily. K těm druhým patří třeba sovětský vrhač kulových zápalných těles o průměru 125 mm, kterým se říkalo ampule.
Prapůvod zrodu „vrhače ampulí“ dodnes obestírá tajemství. Dlouho se říkalo, že vznikl někdy v létě 1941, kdy se Rudá armáda nalézala v zoufalé situaci a využila takřka cokoli, co alespoň trochu fungovalo. Archivy ale posléze vydaly dokumenty, podle nichž se na této zbrani pracovalo už v roce 1940. Výroba skleněných kulových ampulí o průměru 125 mm navíc byla zahájena ještě daleko dříve, možná již na konci 20. let, kdy se do nich plnily bojové plyny. To vedlo k hypotéze, že ampulomjot měl snad původně sloužit pro vedení chemické války, avšak spolehlivé důkazy pro takovou úvahu chybějí.
Palba skleněnými koulemi
Jisté je, že nezvyklá zbraň vstoupila do služby v roce 1941 pod oficiálním názvem 125-mm ampulomjot obr. 1941 goda. Šlo o opravdu primitivní konstrukci, jejíž hlaveň tvořila plechová roura, do níž se ústím zasouvaly ampule, zatímco vzadu se nalézal závěr pro slepé brokové patrony ráže 12. Ty se odpalovaly pomocí pákové spouště a vzniklý tlak plynů vymetl ampuli z hlavně. Na té se nacházela jednoduchá mířidla s pěti stupni nastavení a zbraň byla instalována na čtyřnohém kovovém podstavci, popřípadě jen na dřevěném bloku.
Ampulomjot mohl být přenášen na hřbetě koně a také se dal umístit na jednoduchý smyk nebo saně. Jako munice sloužily již zmíněné skleněné koule neboli ampule, nejčastěji typu AK-1 alias AS-1, jež obsahovaly zápalnou směs KS, kterou lze pokládat za sovětský ekvivalent napalmu, jelikož obsahovala zahuštěný benzin, fosfor a síru a vyvíjela teplotu asi 1 000 °C. Někdy se užívala i směs BGS na bázi benzenu, jež generovala nižší teplotu, ale byla bezpečnější. Později se dostaly do výzbroje též další typy ampulí včetně cínových, jež se ale nerozbíjely při dopadu, a tudíž potřebovaly také roznětku, která způsobila jejich prasknutí a kontakt zápalné směsi se vzduchem.
Ampulomjot vz. 1941
- RÁŽE HLAVNĚ: 125 mm
- DÉLKA HLAVNĚ: 1,02 m
- HMOTNOST ZBRANĚ: 10–15 kg
- HMOTNOST PODSTAVCE: 5–18 kg
- HMOTNOST AMPULE: 1,5–2,5 kg
- MAX. KADENCE: 5–8 ran/min
- ÚSŤOVÁ RYCHLOST: 50 m/s
- EFEKTIVNÍ DOSTŘEL: 100–120 m
- MAX. DOSTŘEL: 250–500 m
Nebezpečný všem
Ampulomjoty ovšem dokázaly vystřelit prakticky cokoli s průměrem přibližně 125 mm, takže se uplatňovaly třeba pro odpalování balíků letáků. Již stručný popis zbraně ale napovídá, že nemohla nabízet nijak dlouhý dostřel či velkou přesnost. Koneckonců měla sloužit zejména pro palbu na rozměrné nebo plošné cíle, například budovy a živou sílu, ačkoliv byly zaznamenány i případy úspěšného nasazení proti tankům.
Obsluhu zpravidla tvořili dva vojáci, z nichž jeden zasouval ampule do ústí, kdežto ten druhý vkládal do závěru patrony, mířil a střílel. Občas byl přítomen ještě třetí muž v roli nosiče munice, jejíž standardní zásoba zahrnovala deset ampulí a 12 patron.
Podle mnoha svědectví se ampulomjoty relativně osvědčily například v obranných bojích či při nočních přepadových akcích, byť se objevovaly též stížnosti. Skleněné ampule se totiž při dopadu do sněhu či bahna občas nerozbíjely, zatímco jindy praskaly hned po opuštění hlavně, čímž ohrožovaly obsluhu. Ukořistěné vrhače zkoušeli Němci i Finové, kteří však pochopení pro tento vynález nenašli a do služby je nepřijali. Rudá armáda používala ampulomjoty ještě u Stalingradu, brzy poté je ovšem vyřadila. Dnes lze tuto zbraň zhlédnout v několika muzeích včetně armádního muzea na pražském Žižkově.
