Sovětský obojživelný tank PT-76: Dobrý plavec, ale slabý bojovník

Sovětský plovoucí lehký tank PT-76 měl za úkol především podporovat obojživelné výsadky. V této úloze se osvědčil, ale v případě, že došlo k jeho
nasazení v roli klasického středního tanku, projevily se četné slabiny konstrukce

17.11.2022 - Jan Čurda



Vysokou taktickou hodnotu obojživelných vozidel při postupu na nepřátelské území ocenily jednotky Rudé armády už během bojů proti německým ozbrojeným silám zejména v posledních dvou letech války. Vodní toky či jezera totiž výrazně zpomalovaly tempo útoku, takže získat a udržet předmostí pod silnou nepřátelskou palbou bylo často možné jen s vysokými ztrátami.

Teprve obojživelná vozidla vyvinutá ve 30. letech výrazně zvýšila naději na úspěch. Díky nim se vojáci těšili ochraně alespoň lehkého pancíře. Ale právě tady nastal problém. Aby nepřišly o svůj obojživelný status, dostávaly tehdejší typy jen slabé pancéřování a lehké zbraně. Pro získání předmostí a jeho udržení s dostatečnou palebnou podporou proto sovětská armáda v poválečných letech požadovala plovoucí tank s adekvátní výzbrojí. 

Obrněnec ze Stalingradu

Když koncem 40. let odhalily testy prototypů nového plovoucího tanku (P-39) více nedostatků než předností, vstoupila do projektu vývojová kancelář č. 100 z Čeljabinsku. Jen o několik měsíců později, na počátku roku 1950, vznikl obojživelný PT-76 (PT = plavajuščij tank – plovoucí tank).

Obrněnec disponoval 76,2mm kanonem a jeho pancíř odolal střelám ráže 7,62 mm nebo střepinám z dělostřeleckých granátů menších ráží. Pro sériovou výrobu vybrala vláda Stalingradský traktorový závod (později přejmenovaný na Volgogradský), kde začala produkce v roce 1952. Poprvé se nový stroj představil veřejnosti na přehlídce ke Dni vítězství 9. května 1952 na Rudém náměstí.

Oficiální sovětská definice tanku PT-76 zněla: lehké bojové vozidlo určené pro průzkumné účely a jako hlavní bojový tank pro obojživelné operace při překonávání vnitrozemských vod a na moři. Díky lehké konstrukci dokázal PT-76 překonávat ve vodě i větší vzdálenosti bez technických příprav či ženijních pomocných prostředků. Jakmile se tank dostal do hluboké vody, zapnul řidič oba vodní reaktivní pohonné systémy. Dieselový motor pak pomocí čerpadel nasával vodu dvěma otvory ve dně korby a následně ji vytlačoval přes turbíny dvěma kanály na zádi. Plovoucí tank dosahoval ve vodě rychlosti až 10 km/h.

Zastaralý kanon

V elektricky či ručně otočné svařované věži měl na levé straně místo velitel, který zároveň plnil roli střelce z kanonu. Vedle něj se nacházela pozice nabíječe (díky prostorné věži mohl i stát), který měl k dispozici celkem 40 granátů (existovalo pět druhů munice – jeden tříštivotrhavý a čtyři protipancéřové). Řidič seděl ve středu přídě korby pod dělem a mohl stroj opustit poklopem ve stropu nebo nouzovým otvorem v podlaze korby. Výhled mu zajišťovaly tři persikopy – z nichž jeden byl výsuvný pro případ vztyčeného vlnolamu – přesto se spoléhal také na pokyny z věže vybavené třemi periskopy.

Věž byla osazena 76,2mm kanonem D-56T s účinným dostřelem 1 500 m, který mohl při vyloďovacích operacích vést palbu z vody. Už ve své době se jednalo o poměrně slabou zbraň, která byla schopna ničit spíše lehce pancéřované cíle, například obrněné transportéry. Navíc štěrbinová úsťová brzda odváděla spaliny po výstřelu částečně dozadu, což mohlo ohrozit výsadek vojáků vezených na korbě (až 20 mužů).

V roce 1957 proto došlo k zavedení kanonu D-56TM stabilizovaného ve dvou osách a s dvoukomorovou úsťovou brzdou, která už desant neohrožovala. Tank také dostal systém ochrany proti zbraním hromadného ničení. Tato verze se označovala PT-76B a postupně se také dočkala řady vylepšení.

Tank pro chudé

Obrněnec vynikal ve schopnosti, pro kterou byl navržen – v plavbě. Převažovaly však nevýhody, z nichž největší představoval nedostatečně výkonný kanon, který nestačil na západní tanky, jako byl Patton nebo Centurion (probít 120mm pancíř však dokázal při použití kumulativní munice). Velmi slabé pancéřování z něj v kombinaci s relativně vysokou siluetou činilo zranitelné vozidlo, což nemohla vyvážit ani skutečnost, že si poradil i s velmi náročným terénem včetně bažin.

Od svého vzniku před 70 lety prošel četnými modernizačními úpravami, takže poslední exempláře deaktivovaly síly ministerstva vnitra Ruské federace až v roce 2015. V době studené války si plovoucí tank pro své ozbrojené síly kromě SSSR pořizovaly také státy Varšavské smlouvy (Československo však mezi nimi nebylo) a další země blízké východnímu bloku. Díky tomu, že byl podstatně levnější než hlavní bojové tanky, mohly si jej pořídit i chudší země a v některých převážně afrických a asijských státech slouží dodnes.

TIP: Obrněný nezmar z východu: Nejpočetnější sovětský tank T-55

Jako levný stroj se PT-76 dočkal řady bojových nasazení, například ve Vietnamu, v indo-pákistánských válkách (1965 a 1971), v šestidenní (1967) a jomkipurské (1973) nebo během konfliktu v bývalé Jugoslávii v 90. letech či za obou válek v Iráku.

Obojživelný tank PT-76B

  • OSÁDKA: 3 muži
  • HMOTNOST: 14 tun
  • DÉLKA KORBY: 6,71 metru
  • VÝŠKA: 2,26 metru
  • ŠÍŘKA: 3,14 metru
  • MOTOR: vznětový řadový šestiválec V-6 o výkonu 180 kW
  • DOJEZD: 370 km
  • RYCHLOST NA SILNICI: 44 km/h
  • RYCHLOST PLAVBY: 10 km/h
  • VÝZBROJ: 1× 76,2mm kanon D-56TS, 1× 7,62mm koaxiální kulomet SGMT
  • PANCÉŘOVÁNÍ: Čelo korby: 20 mm Boky: 14 mm Záď: 7 mm Čelo věže: 25 mm Boky: 20 mm Záď: 13 mm

Další články v sekci