Příprava na ofenzivu Tet: Severovietnamské tanečky a podceněná varování
Rozsáhlý útok severovietnamské armády a partyzánů Vietkongu uskutečněný na začátku roku 1968 jejich protivníky zaskočil. Jak probíhaly přípravy a dostalo se Američanům a jejich spojencům varování?
Začátek roku 1968 se pro severovietnamský komunistický režim nesl v nepříznivém duchu. V jižní části země nový prezident Nguyen Van Thieu pokračoval v demokratizačních reformách, díky nimž rostla jeho domácí i zahraniční popularita. Hanoj se dostávala do defenzivy nejen diplomaticky, ale také vojensky. V předešlém roce velitel amerických sil ve Vietnamu (Military Assistance Command, Vietnam – MACV) William Westmoreland přesvědčil saigonskou vládu k rozšíření operací proti levicovým gerilám.
Přestože mezi US Army a Ústřední zpravodajskou službou (CIA) vládly spory ohledně předpokládané síly a struktury nepřátelských jednotek, panovala shoda v tom, že velké bojové ztráty mohou samy o sobě vést ke kolapsu povstaleckého vojska. Šéf CIA Richard Helms se domníval, že na jihu operuje 430 000 bojovníků Vietkongu a dalších paramilitárních skupin. Armáda odhadovala o třetinu menší počet.
Úsilí jihovietnamských a amerických sil kromě nedostatečné informovanosti limitovaly také domácí politické spory. Ve Spojených státech v rozmezí let 1965 a 1967 vzrostl počet lidí nesouhlasících s vojenskou intervencí ve Vietnamu z 25 na 45 %. Sílila rovněž kritika „pacifikačních“ metod, používaných proti rebelům a jejich podporovatelům na venkově. Navzdory těžkostem generalita hýřila optimismem a Westmoreland v listopadu 1967 sdělil tisku, že „komunisté už nejsou schopni rozpoutat větší ofenzivu“.
Plán generála Tanha
V Hanoji mezitím za přísného utajení probíhaly přípravy rozsáhlé útočné operace. Podrobnosti ohledně průběhu plánování dodnes zůstávají nejasné. Původní návrh vznikl nejpozději v dubnu 1967 ve štábu generála Nguyễna Chí Thanha. Na počátku července záměr schválilo politbyro. Samotný Thanh se realizace nedožil, pár dní po uvedeném jednání zemřel na infarkt.
Ve stranickém vedení v té době získali převahu zastánci nekompromisního sjednocení Vietnamu silou, kteří odmítali jakoukoliv dohodu nebo vyjednávání se Saigonem či s USA. Spolu se svými čínskými podporovateli tato vedoucí frakce prosazovala plnohodnotnou ofenzivu namísto dosud převažujících limitovaných partyzánských útoků. Prezident Ho Či Min coby zastánce vyjednávání se dostával do stále citelnější izolace a zůstával spíše politickým symbolem s omezeným reálným vlivem. Ačkoliv Čína, stejně jako Sovětský svaz, severní Vietnam materiálně podporovala, v Pekingu panovaly obavy z eskalace, která by vedla k přímému zapojení čínských jednotek. Tomu se chtěl Mao Ce-tung po zkušenosti z korejské války vyhnout.
Slib příměří
Připravovaná operace později dostala jméno podle svátku nového roku Tet Nguyen Dan, jenž v roce 1968 připadl na 30. ledna. Útočníci správně předpokládali, že na nejdůležitější vietnamský svátek bude část jižních vojáků na dovolené nebo kvůli oslavám poleví v ostražitosti. Vláda v Hanoji během podzimu 1967 oznámila, že hodlá tradičně respektovat týdenní novoroční příměří.
Nový velitel severovietnamské lidové armády (PAVN) Tran Van Tra akci rozdělil do tří fází. První z nich měla začít v den vietnamského nového roku 30. ledna útokem Vietkongu na klíčová města. Pokud by útok nevedl ke kolapsu nepřátelské obrany, měly v květnu a srpnu následovat další dva nápory, provedené regulérními vojenskými jednotkami. Primárním cílem první etapy byla úplná likvidace jihovietnamské suverenity a vytlačení Američanů ze země. V případě neúspěchu měly operace druhé a třetí etapy alespoň přivést protivníky k jednacímu stolu. Počítalo se, že průběh ofenzivy také ovlivní nadcházející prezidentské volby v USA.
Oddíly Vietkongu operující v týlu protivníka nově dostaly sovětské útočné pušky AK-47 a protitankové zbraně. Na výchozí pozice bylo od léta 1967 postupně v tichosti přesunuto přes 200 000 bojovníků a přes 80 000 tun zbrojního, zdravotnického a dalšího materiálu.
Podceněné varování
Zpravodajci v Saigonu a Washingtonu během podzimu 1967 získali množství kusých informací o nepřátelských přípravách. Jak ale zpětně konstatoval plukovník jihovietnamské armády (ARVN) Hoang Ngoc Lung, tajné služby tehdy vyhodnocovaly primárně početnost a výzbroj protivníků, aniž by dokázaly posoudit jejich strategické a politické cíle. Mimo to vázla výměna poznatků mezi Američany a ARVN.
Westmoreland se během ledna 1968 soustředil na obranu napadené základny námořní pěchoty (USMC) v Khe Sanh. Tamní diverzi považoval za začátek limitované ofenzivy podél frontové linie, k jejímuž zastavení vyslal část sil určených k obraně Saigonu.
Proti danému kroku marně protestoval velitel III. sboru Frederick Weyand. Zkušený zpravodajec z druhé světové války správně tušil, že „přichází něco velkého“. Varoval, že kromě dílčích operací na frontě může dojít také k rozsáhlým útokům Vietkongu v týlu. Vedení však nepovažovalo partyzány za plnohodnotnou bojovou sílu a předpokládalo, že od nich může očekávat pouze drobné diverzní a zpravodajské operace.
