SpaceShipTwo: Vzestup a pád turistického raketoplánu
Ten projekt měl otevřít brány vesmíru zástupům turistů. Raketoplán SpaceShipTwo však ukončil svůj provoz předčasně a otazníky se vznášejí i nad jeho nástupcem.
Nejde o plnohodnotnou vesmírnou turistiku, a v očích pravověrných kosmopříznivců dokonce balancuje na hraně svatokrádeže. Přesto mají suborbitální výpravy svůj smysl. Kromě možnosti otevřít brány vesmíru přece jen většímu počtu lidí než plnohodnotné mise na oběžnou dráhu mají totiž také význam vědecký. I několikaminutový pobyt v mikrogravitaci dovoluje realizovat mnohem rozsáhlejší a komplexnější výzkum než pouhé parabolické skoky ve speciálně upravených letadlech, trvající desítky sekund.
Kosmická loď jedna
Na suborbitální dráhu se už v roce 1961 vydali první američtí astronauti Alan Shepard a Gus Grissom v lodích Mercury. Po dekády pak zůstali jedinými lidmi, kteří popsaný zážitek absolvovali. Až v roce 2004 uskutečnil soukromý raketoplán SpaceShipOne tři lety nad hranici 100 km, přičemž poslední dva – realizované v rozmezí šesti dnů – přinesly jeho tvůrcům prémii Ansari X PRIZE v hodnotě 10 milionů dolarů. Dobrý byznys? Do vývoje SpaceShipOne a související infrastruktury se muselo investovat několikanásobně víc. Skutečný obchodní model měl ležet jinde, a sice právě v kosmické turistice.
Na jaře roku 2004 založil podnikatel Richard Branson společnost Virgin Galactic, která technologii z raketoplánu SpaceShipOne od Scaled Composites koupila. Počítala tehdy s tím, že vývoj většího turistického stroje bude jen otázkou krátkého času, a hovořila o zcela novém průmyslovém odvětví se stovkami tisíc prodaných „letenek“ za rok. Předpokládala, že komerční lety začne provozovat do 18 měsíců, tedy před koncem roku 2005. Jenže vývoj systému se ukázal být mnohem komplikovanější, než se čekalo, a firma nezvládla ani řízení projektu. Od začátku se mnohem víc soustředila na marketing a prodej letenek než na technickou stránku věci, takže se proměnila ve „žrouta“ peněz.
Média přinášela jednu optimistickou zprávu za druhou, ale problémy se hromadily. Vyvrcholily potom v říjnu 2014 havárií prvního raketoplánu VSS Enterprise, kdy zahynul pilot Michael Alsbury. Na vině byla sice pilotní chyba v podobě předčasné aktivace praporování křídel, nicméně podle vyšetřovací komise vznikla v důsledku nedostatečného výcviku a špatně navrženého stroje. Jinými slovy, při lepším technickém návrhu by k podobnému pochybení druhého pilota vůbec nemohlo dojít.
Níž a s méně pasažéry
Alsbury se ovšem nestal jedinou obětí vývoje SpaceShipTwo. Už v roce 2007 zahynula trojice zaměstnanců a další tři utrpěli těžká zranění při výbuchu motoru na zkušebním stavu. Nikdo z nich přitom neměl na místě být: Jednalo se jen o zvědavce, kteří se přišli podívat na test raketového motoru a sledovali ho z nedovoleného místa. Teoreticky vzato firma nenesla vinu, ale na druhou stranu to ukazuje na její vnitřní kulturu a respekt k předpisům.
Právě s hybridním motorem raketoplánu SpaceShipTwo byly přitom během vývoje značné problémy, až se nakonec firma zaměřila na nový, využívající kapalný kyslík a kerosin. Jenže s tím, jak se komerční provoz odkládal a bylo potřeba stále víc peněz na běžný chod, padlo rozhodnutí jeho vývoj v tichosti zastavit.
VSS Unity coby druhý raketoplán řady SpaceShipTwo letěl poprvé v prosinci 2018. V únoru následujícího roku pak překonal výšku 80 km neboli 50 mil, kterou Virgin Galactic bere jako hranici kosmického prostoru dle metodiky amerického letectva. Mimochodem, i to svědčí o nemalých problémech při vývoji. Původní cíl zněl létat do 140 km, poté do 100 km a nyní dochází k překonávání právě 80km hranice – a to ještě za cenu snížení počtu pasažérů z šesti na čtyři.
Téměř pravidelný provoz
Po několika zkušebních letech došlo v červenci 2021 k ostře sledované misi, kdy se kromě dvou pilotů nacházeli na palubě další čtyři lidé včetně samotného Bransona. Co na tom, že prvního pasažéra svezl raketoplán už v únoru 2019: Mise o prázdninách roku 2021 měla své mediální kouzlo právě díky přítomnosti „otce zakladatele“.
Během následujících téměř dvou roků SpaceShipTwo neletěl a procházel úpravami před zahájením pravidelných startů. Občas probleskly zprávy o vážných nedostatcích, které vyšly při servisu najevo. V květnu 2023 vzlétl stroj VSS Unity znovu, opět s posádkou složenou ze zaměstnanců Virgin Galactic, a 29. června téhož roku se uskutečnil první komerční let Galactic 01 v podobě výzkumné mise pro italské letectvo. Mezi 10. srpnem a 2. listopadem 2023 následovaly lety Galactic 02–05, na něž v lednu a červnu 2024 navázala „šestka“ a „sedmička“. Zdálo se, že po dlouhých odkladech zahajuje společnost pravidelný provoz. Jenže všechno bylo jinak.
Nemilosrdné počty
Firmu Virgin Galactic totiž neúprosně dohání ekonomická realita. Její čtvrtletní náklady činí 100–150 milionů dolarů a s jedním exemplářem SpaceShipTwo by mohla za kvartál odbavit maximálně tři lety. Snadno si pak můžeme spočítat, kolik by musela stát jedna letenka, aby se program při čtyřech platících pasažérech nacházel v černých číslech. Realita je taková, že letenka vyšla zhruba na 400 tisíc dolarů (prodej byl ovšem pozastaven), takže jeden start generoval obrat okolo 1,2–1,6 milionu dolarů, neboť čtvrtého na palubě představoval většinou firemní instruktor. A pokud šlo o kompletně zakoupenou misi, jako v případě italského letectva, přibyly na konto Virgin Galactic 2–3 miliony.
Stejně tak se nedařilo dokončit druhý exemplář raketoplánu, pojmenovaný VSS Imagine. I kdyby však strojů vzniklo víc, nízká frekvence letů a málo míst by firmě dřív či později zlomily vaz. Denně tak prodělává přes milion dolarů. Ztráta by se dala vynulovat snad jen při denní frekvenci startů či s flotilou desítek raketoplánů, pak by ovšem zas naskočily provozní náklady. Každopádně je zcela jasné, že popsaný model nemůže fungovat dlouhodobě a že pokud nemá Virgin Galactic padnout na dno, musí dojít ke změnám. Ví to i Richard Branson, který už na podzim roku 2023 ve vztahu ke společnosti prohlásil: „Má kapsa není bezedná.“
Sázka na Deltu
Peníze docházejí, a Virgin Galactic chce proto vše vsadit na jednu kartu – na nový turistický raketoplán Delta, někdy také nepřesně označovaný jako SpaceShipThree. Zároveň se firma snaží redukovat náklady, průběžně propouští zaměstnance, pozastavuje nedůležité projekty jako speciální nosné letadlo pro Deltu, nepokračuje ve výrobě nových raketoplánů, ukončila provoz jediného hotového a opět slibuje: Mají vzniknout dva exempláře Delty a od roku 2026 oba létat s týdenní frekvencí. Při šesti pasažérech na palubě by tak mohly měsíčně nabídnout pět desítek placených míst. Otázkou zůstává, zda to bude stačit.
Došlo tedy ke změně priorit a k výraznému přesunu pracovní síly. Firma ví, že se její budoucnost pojí s raketoplánem Delta a s jeho včasným dokončením. Běží závod s časem, protože další investoři zaujímají podobnou pozici jako Branson čili odmítají házet peníze do bezedné studny. Když firma v roce 2019 vstoupila na burzu, měla hodnotu 2,3 miliardy dolarů. Před rokem šlo o 935 milionů a dnes se jedná o 117 milionů. V červnu 2023 měla 980 milionů dolarů kapitálu, což by při současných nákladech stačilo zhruba na dva roky fungování. Redukcí prací a propouštěním si sice „koupila“ čas navíc, ale není ho mnoho. Čeká ji proto úkol rychle postavit stroje zcela nové konstrukce, v příštím roce je zalétat na práh kosmického prostoru i certifikovat a hned poté ekonomicky smysluplně provozovat. S projektem SpaceShipTwo to Virgin Galactic nezvládla ani za 20 let a prakticky s neomezenými prostředky.
Suborbitální versus orbitální
Rozdíl mezi orbitálním a suborbitálním letem spočívá v dosažené rychlosti. Pokud se má zařízení dostat na oběžnou dráhu kolem Země, musí dosáhnout první kosmické rychlosti čili asi 7,8 km/s. V tu chvíli se vyrovnává gravitační síla s odstředivou a zařízení se ocitá v „nekonečném pádu“ na orbitě. Reálně přitom nehovoříme o stavu beztíže, ale o mikrogravitaci, tedy vlivu gravitace na úrovni řádově miliontiny té pozemské.
Naproti tomu při suborbitálním letu nehraje roli dosažená rychlost, nýbrž výška. Zařízení se prostě dostane nad nějakou hranici, nejčastěji 100 km. Zde má ovšem nulovou či naprosto minimální dopřednou rychlost, takže nad ním gravitace okamžitě zvítězí a těleso se začne vracet. Mezi vypnutím motorů a zahájením brzdění o husté vrstvy atmosféry se nicméně na několik minut ocitne ve stavu beztíže. Výsledná doba záleží na tom, jakou má zařízení rychlost v okamžiku vypnutí motorů: čím vyšší rychlost, tím větší dosažená výška, a tím delší doba od vypnutí motorů do opětovného návratu.
Suborbitální kosmické lety se někdy označují také jako „skoky na práh vesmíru“. Ne že by jejich absolvování bylo úplně jednoduché, ale se skutečnými kosmickými misemi se jejich technická a technologická náročnost naprosto nedá srovnávat. Pro představu: Výšky stovek kilometrů dosáhly už upravené druhoválečné rakety V-2 v 50. a 60. letech. Také návrat je výrazně jednodušší, protože se stroj na povrchu prakticky nezahřeje – do atmosféry vstupuje téměř nulovou rychlostí a postupné brzdění neumožní narůst teploty. U raketoplánů Space Shuttle se přitom povrch na nejexponovanějších místech rozžhavoval až na 1 350 °C.
