Španělská korida: Tanec smrti v písku arény pěstovali už ve starém Řecku

26.10.2021 - Kristina Popelka

Rozzuření býci, vyšňoření toreadoři a ve větru vlající červený šátek jsou symboly španělské koridy. Tato iberská tradice jen málokoho nechává chladným a dlouhodobě osciluje mezi statutem národního pokladu a trestuhodným barbarstvím

<p>V tradiční koridě jsou přesně určené nástroje, které má matador k dispozici. V první fázi se používají kopí <em><strong>varas</strong></em> a pláštěnka <em><strong>capote</strong></em>, v další pak barevné tyče s háky <em><strong>banderillas</strong></em>. V závěrečné části přichází ke slovu <em><strong>muleta</strong></em>, meč <em><strong>espada </strong>či dýka </em><strong><em>puntilla.</em></strong></p>

V tradiční koridě jsou přesně určené nástroje, které má matador k dispozici. V první fázi se používají kopí varas a pláštěnka capote, v další pak barevné tyče s háky banderillas. V závěrečné části přichází ke slovu muleta, meč espada či dýka puntilla.


Reklama

Ač je korida ve všeobecném povědomí neodmyslitelně spjata se Španělskem, není Iberský poloostrov rodnou kolébkou této v současnosti vysoce kontroverzní kratochvíle. Nejstarší doklady o býčích zápasech se totiž vážou k minojské kultuře, kde mladí muži přeskakovali hřbety býků v plném trysku tak, jak to ukazují dobová vyobrazení v paláci v Knóssu. Má se za to, že se jednalo o adepty na kněžský úřad a že minojská protokorida jako taková nekončila smrtí zvířat. Nicméně následné rituální utracení některých kusů coby oběti bohům nelze zcela vyloučit. Z Kréty se pak v průběhu doby bronzové tento typ her šířil Středomořím.

Římská zábava

Do Hispánie je v 1. století přinesli Římané, kteří pro býky nacházeli mnohostranné využití. Nasazovali je spolu se lvy a medvědy v zápasech samotných šelem i ve hrách, kde se zvíře stavělo proti člověku. Nejkultivovanější podobu býčích zápasů ve starém Římě pěstovala nobilita, jejíž mladí příslušníci touto formou dokazovali své lovecké dovednosti. Naopak svědky nejdrsnější podívané byli účastníci poprav křesťanů odsouzených k rozervání rozzuřenou zvěří. Býci se někdy objevovali také v gladiátorských hrách.

Na Iberském poloostrově se tehdy nejvíce zápasů odehrávalo v oblasti dnešního Katalánska, jež bylo centrem romanizace a absorbovalo nejvíce římských vlivů. Uvádí se, že historicky vůbec první korida na Iberském poloostrově s největší pravděpodobností proběhla kdesi v okolí dnešního Empurias.

O osudech koridy na ostatním iberském území a zejména pak v následujících staletích panují vzhledem k absenci pramenů nejasnosti a dohady. Má se však všeobecně za to, že určitou formu klání s býky znali a provozovali jak Vizigóti, kteří od 5. století proudili ze severu, tak i muslimové, již ve století osmém začali pronikat z jihu. Prokázány jsou například býčí zápasy na córdobském dvoře chalífátu Omeya či v prostředí království Nazarí v Granadě. Křesťané se naopak od počátku stavěli ostře proti této drastické zábavě a pořádání býčích her zakazovali a trestali. 

Pro chudé i urozené

Navzdory zákazům, které se v dalších letech množily, bylo nesmírně obtížné čím dál oblíbenější zábavu vymýtit, neboť popularita koridy procházela napříč sociálními vrstvami. Dekret kastilského krále Alfonsa X. Moudrého ze sedmdesátých let 13. století zakazuje účastnit se býčích her pro peníze, což naznačuje, že již v této době existovali hráči, pro něž byla korida zdrojem obživy. Tito hráči se nazývali toreadoři či matatores (doslova „zabíječi býků“, později pouze „zabíječi“ – matadoři) a své především venkovské publikum bavili jednoduchými vystoupeními založenými na skocích a dráždění divokých dobytčat pomocí dlouhých kopí.

Sofistikovanější verzi koridy v této době předváděli šlechtici, kteří mívali v zápase s býkem k dispozici jednak koně a jednak častokrát i páže, jež svému pánovi vydatně pomáhalo nejen odváděním pozornosti býka, ale ve vyhrocených situacích i přímou účastí v klání. Zdaleka ne všechny pomazané hlavy se totiž ke koridě stavěly odmítavě. Zejména ty v renesančním období v ní nacházely obzvláštní zalíbení a na svých dvorech ji vítaly. Mezi velké příznivce patřil například Karel I. (římský císař Karel V.) či jeho syn Filip II., kteří býčími zápasy s oblibou zdobili rodinné oslavy.

Když v roce 1700 nastoupil na trůn Filip V. z bourbonské dynastie, zdálo se, že koridě definitivně odzvonilo. Cizozemský panovník neměl pro nejmilejší zábavu svých dvořanů pochopení a v roce 1723 dokonce zakázal provozování jízdní koridy. Jistě by v tu chvíli nikoho ani ve snu nenapadlo, že paradoxně právě tím významně přispěje ke zrodu tradiční podoby býčích zápasů. Oč menší totiž začala být účast šlechticů bojujících s býky ze hřbetů koní, o to více se začala rozvíjet pěší podoba koridy. 

Moderní korida

Postupně se zformovala vrstva profesionálních toreadorů převážně neurozeného původu, kteří zdokonalovali jednotlivé prvky a celému klání vtiskávali stále pevnější a unifikovanější podobu. Místo někdejších pážat zaujali cvičení pomocníci, jejichž počet se po čase ustálil na třech a z nichž pouze jeden – picador – zůstal jízdní. Tato tříčlenná cuadrilla úzce spolupracovala vždy s jedním toreadorem a provázela jej obvykle několik sezón. 

V polovině 18. století se začaly stavět první arény, do nichž se korida přesunula z provizorních ohrad či náměstí, kde se dosud odehrávala. Mimochodem, řada španělských náměstí bývala k tomuto účelu přímo adaptována – unifikované fasády s očíslovanými balkony, ze kterých přihlížející sledovali krvavou podívanou, jsou dodnes k vidění například v Madridu, Salamance či San Sebastianu. Vznikaly také první tauromaquías neboli psané sumáře technik definující moderní umění koridy.

Smrtonosné nástroje

Korida vždy stála a stojí na osobnosti toreadora, který je – pochopitelně spolu s býkem – hlavním aktérem zápasu. Prvním v předlouhé řadě slavných statečných mužů vstupujících do arény byl Francisco Romero (1700–1762). Do historie se zapsal jako otec moderní koridy a současně zakladatel první slavné toreadorské dynastie.

Byl to právě on, kdo rozdělil zápas na výše popsané třetiny a standardizoval používání pro toreadory tak typického červeného šátku. Na tomto místě je třeba zároveň říci, že lehký šátek výrazné červené barvy zvaný muleta je v tradiční španělské koridě určen výhradě pro závěrečnou třetinu těsně před smrtí býka. Tak jako je detailně rytmizován a ritualizován celý průběh zápasu, jsou přesně určeny i nástroje, které má matador k dispozici.

TIP: Rapa das bestas: Stříhání divokých koní

V úvodní části koridy se vedle dlouhých kopí zvaných varas používá těžká, několik kilogramů vážící pláštěnka zvaná capote. Nejčastěji bývá z jedné strany růžová, z druhé žlutá a díky použití opravdu hutné tkaniny a středovému vyztužení efektně vlaje. Ve druhé třetině přicházejí na řadu již zmiňované banderillas, 70–80 centimetrů dlouhé barevné tyče s ostrými háky. V poslední třetině se pak zaskví muleta, následovaná dlouhým ostrým mečem zvaným espada či dýkou nazývanou puntilla. Oba tyto smrtonosné nástroje jsou ostré pouze na špičce, aby během nebezpečného finálního manévru nedošlo k náhodnému zranění toreadora.

Spektakulární podívaná

Do 18. století se na španělském území provozovaly dva rozdílné druhy koridy. Na severu se pěstoval zemitý styl baskicko-navarrský, založený na brutální síle, skocích a používání banderillas. Na jihu naopak převládal sofistikovaný andaluský styl kladoucí důraz na takřka taneční prvky a práci s capote. Tam kde seveřané býka doslova ubili, snažili se jej jižané spíše ošálit.

Publikum postupně dalo přednost spektakulární podívané a baskicko-navarrský styl časem zanikl. Jediným jeho reliktem přeživším do dnešních dnů je právě reanimační tercio de banderillas. Do 19. století vstoupila korida již v té podobě, v níž je možné se s ní ve španělských arénách setkat dodnes.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ladislav Hojer byl neobyčejně brutální. Části těl si nosil domů, kde se nad nimi ukájel. 7. prosince 1986 byl popraven v pankrácké věznici.

Zajímavosti
Věda

Observatoř ESO na vrcholu hory Cerro Paranal má ke hvězdám opravdu blízko. Výjimečně jasné a temné obloze severního Chile právě dominuje Jupiter.

Vesmír

Na snímku ze 4. srpna 2019 je Jevgenij Kočeškov během cvičení ruského námořnictva v Baltském moři. 

Válka
Zajímavosti

Mláďata v kapse  

Vačice bývají březí pouhých dvanáct či třináct dní, načež porodí i dvacet mláďat. Podobně jako u klokanů jsou však potomci nedovyvinutí, takže zalézají k matce do kapsy, kde jejich vývoj pokračuje. Z bezpečí se nehnou zhruba sto dní, a když už jsou na vak příliš velcí, vyšplhají se rodičce na záda a nechají se nosit. Samice pak mohou mít vlastní mladé zhruba v šesti až osmi měsících.

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907