Šťastná to žena? Jak to bylo doopravdy s Babičkou Boženy Němcové?

07.01.2021 - Michaela Kovačková

Babička Boženy Němcové je klenotem české kultury. Od roku 1855, kdy vyšla poprvé, se dočkala více než 300 českých vydání a byla třikrát zfilmována. Co je z Babičky pravda a co jen krásný sen, idyla, bez níž by však toto dílo ztratilo svou mimořádnou působivost?

<p>Ať už byly osudy reálných postav jakékoli, na laskavých stránkách Babičky žijí svůj život dál. <strong>Božena Němcová</strong> chtěla, aby si každý svůj život prožil po svém, a sama se o to také snažila.</p>

Ať už byly osudy reálných postav jakékoli, na laskavých stránkách Babičky žijí svůj život dál. Božena Němcová chtěla, aby si každý svůj život prožil po svém, a sama se o to také snažila.


Reklama

„Dávno, dávno již tomu, co jsem posledně se dívala do té milé mírné tváře […], dávno tomu, co mne posledně žehnaly staré její ruce! – Není více dobré stařenky! Dávno již odpočívá v chladné zemi! Mně ale neumřela! – Obraz její odtisknut v duši mé s veškerou svojí barvitostí, a dokud zdráva zůstane, dotud bude žít v ní!“ 

Těmito slovy uvádí Božena Němcová (1820–1862) nejslavnější dílo české literatury. Psala je v nejtěžších chvílích svého života – po smrti milovaného syna Hynka (1853), když ji „omrzelo žít“. „Utekla jsem se,“ napsala později, „do toho osamělého stavení v malém údolíčku, k nohám milé babičky, a když jsem slyšela její rozumná slova, její písně a pohádky, měla jsem za to, že jsem děvče, a zapomněla při nich na všecek ostatní svět, se všemi jeho trampotami.“ Opusťme ale svět snových vzpomínek a podívejme se, jak to s postavami Babičky a Starým bělidlem bylo doopravdy.

Babička

Babička Boženy Němcové Marie Magdalena Novotná se narodila v roce 1770 jako dcera chalupníka Jana Čudy, tesaře z Křovic u Dobrušky. Ve svých dvaadvaceti letech se provdala za Jiřího Novotného, o sedm let staršího tkalce, a sedm měsíců po svatbě se mladé dvojici narodil první syn. Jiří v té době bojoval v Kladsku a o jeho „vojnách“ píše i sama Božena Němcová v Babičce. V díle se ovšem mluví pouze o třech dětech babičky, ve skutečnosti měli manželé Novotní dětí devět, z nichž čtyři zemřely v útlém věku. Poslední syn se narodil jako pohrobek, neboť Jiří zemřel v roce 1805 na souchotiny. Bylo mu čtyřicet dva let. 

Pětatřicetiletá vdova se náhle ocitla bez prostředků a v pruském Kladsku, kterému navíc hrozila nová válka, se cítila jako cizinka. Proto se se svými dětmi pěšky vrátila do Olešnice v Orlických horách, kde se jí ujal pravděpodobně někdo z příbuzných či známých. Marie Magdalena se živila hlavně tkalcovstvím, byla pečlivá, pracovitá a skromná. Její děti pomalu vyrostly a odešly za službou do Vídně. Marie Magdalena však dlouho sama nezůstala. Dcera Terezka z Ratibořic ji požádala o pomoc s domácností a s dětmi, protože byla sama zaneprázdněna službou v zámku. Babička tedy opustila Olešnici a vydala se za dcerou.

Vztah s dcerou

Když se pětapadesátiletá žena poprvé objevila v Ratibořicích, málokdo by jí hádal její věk. Útrapami sešlá, shrbená stařenka v lidovém kroji z Orlických hor se zde poprvé setkala s tehdy pětiletou Barunkou, copatou dívkou, která jí tolik přiroste k srdci, čtyřletým Janem a nemluvnětem Jozífkem. Podle Boženy Němcové zde babička prožila krásný čas se svou rodinou, občas jen trochu zakalený panskými vrtochy dcery Terezky. Pravda je ovšem jiná. Babička u druhorozené dcery strávila pouhých pět let, a kdyby zde neměla milovaná vnoučata, pravděpodobně by od pyšné a panovačné Terezie odešla daleko dřív. 

Terezka byla vdaná za Jana Pankla (v knize Proška), panského kočího, který trávil jen málo času doma se svou rodinou, neboť musel doprovázet kněžnu Zaháňskou na jejích cestách a v zimě být ve Vídni, kde honorace přebývala. Otec Barunky byl přívětivý, milý a na děti vždy hodný, Terezie byla jeho pravým opakem. Málomluvná, nehezká, s tváří zohyzděnou stopami po neštovicích, mrzutá, ale stále upravená a čistotná. Mezi Barunkou a matkou žádné přívětivé vztahy nepanovaly a mezi babičkou a její dcerou také ne. Babičce vadila Tereziina povrchnost, odmítání prostých lidí a lidových zvyků, neustálé hry na vrchnost a řada dalších věcí. 

Johanka

Po mnohých hádkách od ní proto babička odešla k mladší dceři Johance, která vařila v zámecké kuchyni. Se svými vnoučaty se pak viděla jen tehdy, když si děti náhodou hrály před okny kuchyně. Tehdy odložila všechnu práci a vyprávěla, zpívala si s nimi a byla opravdu „šťastná“. V knížce babička tráví se svými čtyřmi vnoučaty celé dny, ale ve skutečnosti byly děti od své matky Terezie dokonce trestány za to, že při svých hrách neminuly zámeckou kuchyň a povídaly si s babičkou

Terezie měla se svým mužem celkem třináct dětí, z nichž sedm zemřelo v útlém věku. Postavy vnoučat, které figurují v Babičce, mají reálný předobraz: Barunka je Božena Němcová, Jan její nejstarší bratr, Vilímek byl pojmenován podle nejmladšího bratra Otty Viléma a Adélka (Adelheida) byla Barunčina nejmladší a nejmilovanější sestra.

Když se Johanka rozhodla odejít do Vídně, babička ji následovala. Trpěla tím, že nemůže vidět svá milovaná vnoučata, a její smutek nezlomilo ani to, že se Johanka ve Vídni vdala a babička mohla žít v zeťově rodině ne jako host, ale jako právoplatný člen rodiny. Podle povídky pak babička umřela na Starém bělidle, obklopena svou rodinou a držíc za ruku své nejmilovanější vnouče – Barunku. Ve skutečnosti babička zemřela na ochrnutí plic v roce 1841 ve Vídni, sice v kruhu své rodiny, ale bez toho, aby ještě naposledy viděla Barunku.

Nezůstal jí žádný majetek, a protože rodina městského slanečkáře neměla dostatek finančních prostředků, aby babičce vystrojila takový pohřeb, jaký by si tato dobrá žena zasloužila, byla pohřbena na náklady bratrstva Floriánského sdružení lásky a pomoci do společného hrobu na starém matzleinsdorfském hřbitově. Tento hřbitov byl ale před mnoha lety zrušen a přeměněn na park, takže hrob nejslavnější postavy české literatury dnes už nenajdeme.

Viktorka

Někteří literární kritici považují epizodu o Viktorce za nejzdařilejší a nejpůsobivější část celé Babičky. Příběh o dívce, která se zakouká do uhrančivých očí černého myslivce, odejde s ním neznámo kam a pak se vrací pološílená s dítětem v náručí, má silný náboj, který exploduje v bublajícím splavu, kde Viktorka nemluvně utopí, a její tragickou smrtí za bouřky v lese. 

Viktorie Židová se narodila v roce 1792 v Červené Hoře. Byla drobné, štíhlé postavy a ve tváři velmi hezká. Měla mnoho nápadníků, ale na Žernově, kde byla ve službě, se seznámila s „černým myslivcem“, vojákem, který zde se svým plukem zrovna pobýval, a od té doby už neměla oči pro jiného. Odešla za ním do Josefova a pak do Hradce Králové, ale její štěstí nemělo dlouhého trvání. Vrátila se opuštěná, šílená a své dítě pohodila do Žebrácké rokle u Červené Hory.

V době Barunčina dětství se toulala po vsích a žila z toho, co jí dali lidé. Ráda kolíbala malé děti, po cestách si hvízdala a vykřikovala maďarská slova. Šaty si prala v potoce. Když potkala mladá děvčata, hrubě na ně pokřikovala. Ráda sbírala v lese houby a pak je, jedlé i jedovaté, dávala na hromádky. V létě spávala v lese, v jeskyních a pod stromy, v zimě přespávala v chalupě ševce Astra. Mezi její nejoblíbenější místa patřil břeh řeky Úpy u ratibořického splavu, kde dokázala dlouho sedět a zamyšleně se dívat do třpytící se vody. 

Dalo by se tedy říci, že v povídce je Viktorka vykreslena téměř shodně se svou reálnou předlohou. Jiné je pouze to, že ve skutečnosti měla ve svých dvaačtyřiceti letech ještě jedno dítě, a to nemanželského syna Jana, o jehož osudu není nic známo. Nedopátráme se ani jeho otce, který v podstatě zneužil duševně chorou ženu. Skutečná Viktorka také nezemřela jako mladá dívka v lese. Naposledy vydechla v roce 1868 ve věku 76 let v chalupě Antonína Středy v Červené Hoře a je pohřbena na starém hřbitově v Červeném Kostelci. Protože bychom masový hrob na zdejším hřbitově jen stěží hledali, symbolický náhrobek s křížem hlídá klidný spánek Viktorky na zahrádce domku Boženy Němcové v Červeném Kostelci.

Paní kněžna

Kateřina Bedřiška Vilemína Benigna Zaháňská se narodila v roce 1781. Jako mladá dívka vynikala svou krásou a vzděláním, byla ctižádostivá, energická, ale přesto zůstávala za všech okolností pravou dámou. Ale krása ani kultivovanost jí nepřinesly štěstí v osobním životě – tři manželství skončila rozvodem, jedinou dceru Gustavu měla jako nemanželské dítě se švédským generálem Gustavem Armfeltem. Proto jí holčička byla odebrána a vydávána za dceru generálova bratrance. Utajovaný porod byl navíc tak náročný, že Kateřina už nikdy nemohla přivést na svět další dítě. 

TIP: Osudy krásné vlastenky: Nelehký životní úděl Boženy Němcové

Lékem na neukojenou touhu po dítěti měly být čtyři schovanky, z nichž jednu (Emilii von Gerschau) známe jako komtesu Hortensii z Babičky. Léto trávila kněžna v Ratibořicích, ráda se procházela v zámeckém parku a k její zábavě patřilo i hovořit s poddanými, které na svých cestách potkala. Nesvěřovala se jim ale se svými trápeními, ani je nezvala na zámek, jak píše Němcová. Kněžna, která je někdy označována za pravou matku Boženy Němcové, zemřela roku 1839 ve Vídni, aniž by kdy věděla, kdo byla Marie Magdalena Novotná.

Hortensie

Vzhledem i uměleckými sklony připomíná komtesa Hortensie v Babičce Emilii von Gerschau, dceru nemanželského syna Petra Kuronského, otce kněžny Zaháňské. V povídce se komtesa trápí tím, že tráví čas odloučena od své lásky – italského malíře. Nakonec umírá poté, co se její životní přání splní a ona se (díky přímluvě babičky) za svého milého vdá. Ve skutečnosti byla Emilie opravdu provdána za malíře, ale její láska nemusela překonávat žádné překážky. Emilie také nezemřela mladá, ale dožila se úctyhodných 89 let. Předčasná smrt Hortensie ovšem má svou reálnou předlohu – roku 1818 zemřela v Itálii sedmnáctiletá kněžnina schovanka Klára a tato událost paní kněžnou natolik otřásla, že se v ratibořickém údolí dlouho nemluvilo o ničem jiném.

Staré bělidlo

Děj Babičky se odehrává na Starém bělidle a v jeho okolí. Božena Němcová ho vykreslila jako osamocené stavení v rozkošném údolíčku. V dnešním Starém bělidle, chaloupce u Viktorčina splavu, Panklovi nikdy nebydleli. Původní panské bělidlo, kde Panklovi žili po příjezdu do Ratibořic v létě 1820 a kde Barunka prožila šťastné dětství s milovanou babičkou, stávalo poblíž starého zámeckého skleníku vedle ovocné zahrady. Když dala roku 1830 Kateřina Zaháňská panské bělidlo zbořit, určila Panklovým za obydlí vlhký, skoro sklepní byt o dvou místnostech a tmavé kuchyni, do kterého se vcházelo od nově postaveného skleníku. Jedno okno vedlo do temného kouta zámeckého parku, dvě další na malý, ze všech stran uzavřený dvorek, na kterém Panklovi chovali drůbež. Přesto je však dnešní Staré bělidlo s Boženou Němcovou spjato – v roce 1844 zde autorka se svými dětmi prožila prázdniny. Po roce 1945 bylo stavení doplněno o lidový nábytek a zařízení podle Babičky. Dalších úprav se dočkalo při natáčení filmu Antonína Moskalyka.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Vykopávky odkryly například závod na zpracování ryb. Velká část starého fénického města ale leží pod hladinou moře.

Zajímavosti

Oko mouchy pracuje čtyřikrát rychleji než naše. Proto mají naše pokusy plácnout ji jen malou šanci na úspěch.

Příroda

Hmotnost supermasivní černé díky v srdci kvasaru J0313-1806 odpovídá 1,6 miliardám Sluncí.

Vesmír

V budoucnu by Maci Currinová ráda studovala vysokou školu ve Velké Británii a zároveň by se chtěla stát nejvyšší profesionální modelkou na světě.

Revue

Tlak panovníků na odvádění daní v penězích, nikoliv v naturáliích, přinesl zánik směnného obchodu.

Historie
Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907