Štěstí přeje připraveným: 7 užitečných vynálezů, které vznikly díky náhodě
Vědci a technici se obvykle intenzivně snaží, aby měli každý svůj experiment plně pod kontrolou. Revoluci v poznání však mnohdy vyvolávají objevy, k nimž došlo zcela náhodou
Otec antibiotik
Rok: 1928
Vynálezce: Alexander Fleming
Objev penicilinu se připisuje britskému vědci Alexanderu Flemingovi, jenž ovšem rovněž za mnohé vděčil šťastné náhodě. Když se totiž 3. září 1928 vrátil z dovolené a začal v laboratoři kontrolovat skleněné misky s koloniemi stafylokoka, všiml si, že v jedné nádobce vyrostla plíseň. Pod mikroskopem posléze zjistil, že je bezprostřední okolí plísňových ostrůvků zcela čisté – jako by bující houby vylučovaly látky, které hubí „škodnou“. Ukázalo se, že plíseň Penicillium chrysogenum dokáže mimo jiné likvidovat streptokokové či meningokokové bakterie.
Extrahovat užitečné látky však bylo velmi obtížné, proto Fleming o výrobě potenciálního léku ani neuvažoval. Zmíněným směrem se teprve od roku 1939 ubírali vědci z University of Oxford pod vedením Howarda Floreyho a Ernsta Chaina. Jako první pacient se penicilinem v roce 1941 léčil britský policista Albert Alexander: Po podání látky se jeho stav dramaticky zlepšil, než se však zcela uzdravil, zásoby léku došly a Alexander zemřel. Kladná odezva nicméně dodala vědcům odvahu a další testy již dopadly lépe.
Rozteklá čokoláda
Rok: 1945
Vynálezce: Percy Spencer
U zrodu nezbytného kuchyňského pomocníka stál tzv. vysokofrekvenční magnetron, který generuje mikrovlnné záření a už za druhé světové války tvořil mimo jiné základ radarů. Teprve následné experimentování s technologií však odhalilo, že lze pomocí mikrovln ohřívat potraviny. Objev se připisuje americkému inženýrovi Percymu Spencerovi, který si při práci s aktivním radarem v roce 1945 všiml, že se mu v kapse pláště roztekla čokoládová tyčinka. Své „pozorování“ se rozhodl ověřit a jako první v historii cíleně použil mikrovlnné zařízení k ohřevu jídla. Nejprve s využitím nově objevené metody úspěšně připravil popcorn, vejce ve skořápce mu ovšem při ohřívání explodovalo do obličeje…
Společnost Raytheon, pro kterou Spencer pracoval, posléze zažádala o patent na mikrovlnnou troubu. A po dvou letech usilovné práce spatřilo v roce 1947 světlo světa první komerční zařízení nazvané Radarange.
Bojovník s morfiem
Rok: 1886
Vynálezce: John Pemberton
Za recept na zřejmě nejslavnější a nejoblíbenější nealkoholický nápoj planety vděčíme Johnu Pembertonovi, který se z americké občanské války vrátil do běžného života lékárníka v americké Georgii s návykem na morfium. Ze závislosti se hodlal vyléčit svépomocí, a za tímto účelem stvořil alkoholický nápoj, v němž se míchala pastala, koka a ořechy stromu kola.
Omamný koktejl, který pouze nahradil jednu závislost jinou, se nikdy neměl stát hvězdou trhu. Přesto k tomu došlo. S nástupem prohibice v roce 1886 upravil Pemberton recepturu tak, aby vyhovovala zákonům, a začal ji nabízet jako patentovaný „všelék“ na bolest hlavy, impotenci, zažívací problémy, a dokonce i některé neurózy. Jedna sklenice stála pět centů, ze začátku se ovšem produkt příliš dobře neprodával: V prvním roce výdělek ani nepokryl náklady. Díky správně zvolené reklamě se však Coca-Cola těšila stále větší oblibě a lék se změnil v osvěžující nápoj. V roce 1919 už byla Coca-Cola žádaná natolik, že skupina investorů odkoupila značku – v přepočtu na dnešní ceny – za víc než osm miliard korun a nasměrovala ji k raketovému růstu: Dnes firma zaměstnává téměř 130 tisíc lidí po celém světě a jen loni vydělala v přepočtu víc než 170 miliard korun.
Nepřilnavý zázrak
Rok: 1938
Vynálezce: Roy Plunkett
Nepřilnavý a vysoce odolný teflon našel využití od kuchyňských potřeb až po ochranné štíty kosmických satelitů. Nikdy by však nevznikl nebýt bystrosti a ostražitosti amerického chemika Roye Plunketta, který si v roce 1938 všiml drobné nesrovnalosti v chemické reakci. Vyvíjel tehdy pro společnost DuPont netoxickou chladicí kapalinu stlačováním plynné směsi. Když po jednom z mnoha pokusů tlakovou láhev vyprázdnil, hmotnost uvolněného plynu neodpovídala množství, které uvnitř mělo být. Plunkett se rozhodl nesrovnalost řešit rázně – láhev rozřezal a na jejích stěnách pak objevil usazený bílý mazlavý prášek. Podrobil podivnou substanci testům a zjistil, že odolává vysokým teplotám a chemicky takřka nereaguje. Vědec si uvědomil, že mimoděk stvořil potenciálně velmi užitečnou sloučeninu.
Roku 1945 pak látku zaregistrovala společnost Kinetic Chemicals pod obchodním názvem Teflon: Zpočátku se materiál využíval jako „nátěr“ na ventily, v roce 1954 pak vznikla první teflonová pánev.
Konec zapomnětlivosti
Rok: 1968
Vynálezce: Spencer Silver
V roce 1968 se doktor Spencer Silver, toho času zaměstnaný ve společnosti 3M, pokoušel vyvinout nové, extrémně silné lepidlo – povedl se mu však pravý opak. Jeho sloučenina lepila velmi málo, oplývala ovšem jinou vlastností: Zůstávala přilnavá i po oddělení a opětovném spojení předmětů. Silver pak svůj objev pět let prosazoval na firemních poradách, nicméně nikomu se nedařilo najít pro specifickou přednost využití. Uspěl až Silverův kolega Arthur Fry, kterého rozčilovalo, že mu ze zpěvníku v kostele neustále vypadávají záložky. Lepidlo proto aplikoval na papír a nalepovací bločky byly na světě– v knize držely a zároveň se mohly libovolně přemisťovat, aniž by poškodily její stránky.
Nápad se setkal s ohlasem a začal se rozvíjet v laboratořích. První várka bločků přistála na pultech obchodů v roce 1977 pod názvem Press ’n Peel, žádný větší zájem veřejnosti však nevyvolala. V následujícím roce proto rozdávala firma 3M vzorky zdarma, vybudovala tak u zákazníků důvěru v „lepicí revoluci“ a prodeje začaly stoupat.
Jak ošálit smrt
Rok: 1867
Vynálezce: Alfred Nobel
Zatímco jiné „náhodné“ vynálezy spatřily světlo světa relativně nevinně, u dynamitu panovaly poněkud dramatičtější okolnosti. Roku 1850 začal Alfred Nobel experimentovat s nově objeveným nitroglycerinem – třaskavou a velmi nestabilní kapalnou sloučeninou, která byla mnohem účinnější než v té době používaný střelný prach. Nejdřív přišel Nobel s nápadem na detonátor: Malou náloží střelného prachu přiměl k explozi větší kontejner nitroglycerinu. Vyřešil tak odpalování látky, s její nestabilitou si však stále nevěděl rady.
V roce 1864 zahynul při výbuchu Nobelův bratr Emil, nicméně vynálezce se nenechal odradit a pracoval s třaskavinou dál. Exploze si nakonec měla vzít i jeho život: Jednou, v roce 1867, vyklouzla Alfredovi v laboratoři zkumavka nitroglycerinu z rukou. Když se vědec vzpamatoval z šoku a uvědomil si, že stále žije, zjistil, že látka nevybuchla, protože se vsákla do pilin na podlaze. Nehoda jej přivedla na myšlenku smíchat nitroglycerin s netečnou směsí, jejíž složení pak v průběhu let měnil. Relativně stabilní výbušninu nakonec pojmenoval dynamit.
Frankovy rampouchy
Rok: 1905
Vynálezce: Frank Epperson
Ledové letní osvěžení vynalezl teprve jedenáctiletý Frank Epperson, i když také v tomto případě sehrála velkou roli náhoda. Chlapec žijící v San Francisku si jednoho dne roku 1905 připravil sladkou limonádu a nechal ji přes noc chladit na okenním parapetu. V noci však byla o něco větší zima, než předpokládal, a ve zmrzlé limonádě uvízla dřevěná tyčinka k míchání. Frank poté vytáhl ztuhlou kapalinu za dřívko ven – a první nanuk byl na světě.
Svůj objev se chlapec okamžitě rozhodl zpeněžit a prodával jej dětem i dospělým v sousedství. Skutečný profit mu ovšem přinesl až přesun prodeje do areálu zábavního parku Neptune Beach v roce 1923. Frank říkal svým nanukům „Epsicle“ – název vznikl z jeho příjmení a anglického slova „icicle“ neboli „rampouch“. Zmrzlá limonáda byla natolik populární, že si ji v roce 1924 nechal mladý muž patentovat. Ve druhé polovině 20. let však Ameriku zasáhla ekonomická krize a Frank musel svůj nápad prodat: Pod taktovkou společnosti Joea Loweho se pak stal z nanuků světový trhák.
