Reklama


Stoletá záhada tunguzské katastrofy: Co způsobilo obří výbuch nad Sibiří?

14.08.2017 - Vendula Hrnčířová

V roce 1908 explodovalo v tunguzské tajze cosi, k čemu ani dnešní věda nemůže podat jednoznačné vysvětlení. Výbuch byl slyšet 800 km daleko, pak nastalo dlouhé ticho. V 30. letech minulého století se však katastrofa změnila ve fascinující záhadu

Tunguská událost -<p>Energie uvolněná při výbuchu se rovnala asi dvěma tisícům hirošimských atomových bomb.</p>
Tunguská událost -

Energie uvolněná při výbuchu se rovnala asi dvěma tisícům hirošimských atomových bomb.


Reklama

Začalo to téměř romanticky: ohromně jasné východy slunce, stříbřitá oblaka, podivné záře a nakonec bílá noc – a to prosím v západní Evropě! Konec června roku 1908 byl působivý, nikdo však netušil, že je to předehra k dramatu, které jen náhodou nestálo život statisíců lidí. 

Apokalypsa s malebnou předehrou

Přenesme se do Ruska, přesněji do Krasnojarské oblasti centrální části Sibiře. Na absolutně jasném nebi se zde 30. června náhle zjevil žhnoucí a nesmírně zářící ohnivý válec doprovázený ohlušujícím rachotem. Přelétl nad tajgou a po deseti minutách, během nichž překonal tisíc kilometrů a nechal za sebou duhovou stopu, explodoval nad téměř neobydlenou Tunguzskou oblastí. Místo okamžitě vzplanulo a hustý černý kouř, stoupající ze zapálené tajgy, byl vidět na 400 km daleko.

Ztráty na životech naštěstí nebyly velké – v tajze se pohybovali pouze Evenkové a ruští lovci. Až 34 km od epicentra nalézáme první přeživší: skupinka tří Evenků ještě spala ve svém čumu (což je něco jako vigvam z březové kůry nebo sobích kůží), když je exploze i se stanem vymrštila do vzduchu. V nejbližší obydlené osadě, 70 km vzdálené obchodní stanici Vanavaře, prý vlna žhavého vzduchu odhodila muže sedícího na verandě domku a zapálila na něm košili. Popáleniny utrpěli i ostatní lidé z blízkého okolí, zmizela většina sobích stád i s hlídacími psy.

Zklamání prvních průzkumníků

Co vnesly do případu bezprostřední výzkumy? Nic, žádné se nekonaly. Carské Rusko přecházelo do pomalé agónie posledních let své vlády a odlehlá neobydlená oblast byla mimo jeho pozornost. Nikdo nezmapoval rozsah škod, proto se na vše brzy zapomnělo. Když pak v roce 1921 mineralog Leonid Alexejevič Kulik vyrazil na expedici přezkoumat v Rusku dosud objevené meteority, do Tungusky vlastně vůbec nedošel. Mapku dopadu však sestavil z dostupných informací a publikoval.

Kulik byl také prvním vědcem, který se do Tungusky skutečně vypravil, a to v březnu 1927. Posledních 80 km se probíjel na lyžích, a když dosáhl hranice polomu, evencký průvodce jej do „začarovaného kruhu“ odmítl vpustit. I tak odjížděl Kulik uchvácen. Grandiózní výjev zmaru jej pohltil a Tunguska se stala jeho celoživotním tématem. Vrátil se sem spolu se svými kolegy ještě čtyřikrát, naposledy roku 1939, a pokaždé odešel jako poražený. Četné krátery (největší o průměru 30 m a hloubce 4 m), v nichž se pokoušel nalézt zbytky meteoritického železa, byly patrně běžným geomorfologickým fenoménem a výtvorem mrazu ve věčně zmrzlé půdě. Nenašel vlastně vůbec nic a nakonec zmizel v pekle druhé světové války – byl raněn, zajat a v koncentračním táboře zemřel roku 1942 na epidemii tyfu.

Mravenčí práce a první výsledky

Od padesátých let do současnosti už tajgu křižuje celá řada expedic vědeckých i zpola amatérských, sovětských i světových. Zkoumají radioaktivitu i přítomnost cizorodých prvků, pátrají po zbytcích tajemného tělesa, složitě propočítávají dráhy dopadu vesmírných těles a analyzují dobová seismická měření ze všech koutů světa. Jen v letech 1961 až 1979 prošlo tajgou deset sovětských expedic, které do největších podrobností zakreslily směřování vyvrácených stromů i výrazné jizvy na těch, které zůstaly stát. V hledáčku výprav byly magnetické, izotopové i termoluminiscenční anomálie v oblasti i mutace borovic. 

Chvíli se zdálo, že klíčem k záhadě budou magnetitové a silikátové kuličky velké desetiny až setiny milimetru, které se nacházely všude okolo. Takových kuliček ovšem na Zemi spadne denně několik tun, aniž by u toho asistoval meteor o velikosti fotbalového hřiště. Na kosmický původ katastrofy však ukazovaly i zvýšené obsahy vzácných prvků v půdě a vrstvě rašeliny z roku 1908. Italští vědci Menotti Galli a Giuseppe Longo pátrali v Tungusce v roce 1991. Nakonec prokázali přítomnost mikroskopických částeček chemických prvků, typických pro kamenný meteorit, v pryskyřici ožehnutých stromů. Na dalšího badatele, Jevgenije V. Dmitrijeva, čekal důkaz v mraveništi. Lesní mravenci totiž, podobně jako straky, s oblibou shromažďují lesklé věci – zrnka zlata nebo střípky skla. A tunguzští mravenci si do svých domovů natahali sklovitá vlákna, roztavenou hmotu explodující komety. 

Superpočítač v hlavní roli

Jestliže první expedice hledaly zbytky železného jádra meteoritu a druhá etapa výzkumů (od padesátých po začátek devadesátých let) sbírala data a indicie, nastává od devadesátých let etapa třetí, vybavená nejvýkonnějšími počítači a maximem informací. Kráter se však hledá dál.

Vědci z Boloňské univerzity už od roku 1999 zkoumají jezero Čeko. Za dopadový kráter po tunguzském meteoritu chtěli prohlásit právě jej – má totiž přibližně okrouhlý tvar, průměr kolem 500 m, netypicky strmé stěny a dno v hloubce 50 m. Jeho původ je však mnohem starší a žádné zbytky po meteoritu se v jeho sedimentech nenašly. S tím se ovšem italský vědec Luca Gasparini nehodlá smířit a poslední tři roky se pokouší na dně jezera narazit na jádro domnělého meteoritu. 

Zásadní analýzy nicméně pracují s počítačovými modely a s předpokladem, že z tělesa nezůstalo víc než pár gramů. Tým kolem italských vědců Luigiho Foschiniho a Paola Farinelly zveřejnil roku 2001 teoretické výpočty k předpokládanému rozdrobení tělesa během letu. Průměr tělesa byl zároveň určen na 60–100 metrů.

Pachatel neznámý, pátrání pokračuje

Nevyřešenou záhadou je už v prvé řadě to, co vlastně výbuch v tajze (nebo nad tajgou) způsobilo. Již v roce 1930 britský matematik a astronom Francis J. W. Whipple publikoval názor, že šlo o malou kometu – ta se totiž skládá z ledu, prachu a silně výbušného metanu. Hypotézu podporují i ony pozoruhodné optické jevy, jež události předcházely. Slovenský astrolog Ľubor Kresák záhadné těleso roku 1978 dokonce určil jako fragment umírající Enckeovy komety. Argumentem oponentů je však přílišná křehkost a nesoudržnost komet, těleso by muselo explodovat mnohem výše nad Zemí.

Novější výzkumy proto straní spíše mimořádně pórovitému kamennému meteoroidu (úlomku ze srážky asteroidů) nebo chondritu – vzácnějšímu typu meteoroidu s křehkou strukturou. Toto těleso mohlo mít průměr kolem 50 m a explodovalo už ve výšce kolem 6–8 km nad Zemí. Ohnivá zkáza, která se zřítila do tajgy, vůbec nemusela být pevnou hmotou. Vědci z amerických Sandia National Laboratories předpokládají, že menší asteroid, letící až šedesátinásobnou rychlostí zvuku, explodoval už v nejvyšších vrstvách atmosféry a na Zemi vrhnul ve směru letu pouze masu horkého stlačeného plazmatu, která nevytvoří kráter, jen sežehne vegetaci pod sebou. 

Antihmota, nebo černá díra?

U Tungusky však nesoupeří pouze klasický meteoroid s kometou. Mezi výstřední outsidery, kteří se přesto hlásí k souboji, patří i antihmota nebo černá díra. Jsou to hypotézy nepříliš reálné, ale čas od času se přece vynoří. Meteoroid z antihmoty by vážil pouhý kilogram, přesto by dovedl napáchat stejnou škodu jako jeho o několik set tun těžší kamenný kolega. Interakce s atmosférou by však byla natolik rychlá a bouřlivá, že by se těleso sotva dostalo tak blízko Zemi, jak se dle dosavadních výpočtů předpokládá.

Ještě fantastičtěji zní teorie o setkání Země s miniaturní černou dírou. Její zánik by se sice neobešel bez mohutné exploze, ale stejně jako antihmota by nevysvětloval předcházející jevy v atmosféře. Současné fyzice navíc není jasné, jak tyto malé černé díry fungují. Ani náraz plazmoidu, tedy plazmatické hmoty vymrštěné z povrchu Slunce, nebo obřího kulového blesku nemá jednoznačné zastánce.

Příroda sobě

Možná se však astronomové pletou a tunguzská katastrofa nebyla návštěvou z vesmíru, ale ryze domácí záležitostí. Protože oblast leží v tektonicky velmi aktivní oblasti a epicentrum se navíc nachází v průsečíku několika zlomových linií, mohou se tyto teorie opírat o reálný základ.

Jeden ze scénářů počítá s výronem a následnou explozí obrovského množství zemního plynu, druhý s pyroklastickou smrští vyvolanou vulkanickou činností. Žhavé plyny a popel, vyvržené z hlubin Země, aniž by byly následovány vznikem vulkánu a chrlením lávy, mohly mít dostatečnou sílu na to, aby spálily a zahubily vše v okruhu několika desítek kilometrů. Popílek a zplodiny, které by se takto dostaly do vzduchu, mohly koneckonců vést k oněm pozorovaným světelným efektům. 

Zastáncem varianty, že příčinou katastrofy byl únik deseti milionů tun sopečných plynů, je i astrofyzik Wolfgang Kundt z Bonnské univerzity, který s touto teorií vystoupil v roce 2001. Spouštěčem exploze bylo podle něj tření zemního plynu o atmosféru. Malou zradou je ovšem otázka, jak se ty zhruba dvě miliardy kubických metrů metanu mohly v takovém množství a koncentraci nad tajgou shromáždit, aniž by explodovaly dříve, než by dosáhly maxima.

Fyzik a geolog Andrej J. Ol’chovatov zase ve svém volném čase uvažuje o tom, že ohnivá koule nad tajgou mohla být původu geofyzikálního. Jeho geometeor tak vznikl v důsledku zemětřesení a při svém letu kopíroval linii tektonických zlomů.

TIP: Proč nikdo neviděl Čeljabinský meteoroid? Hrozí nám něco podobného znovu?

Proč se však stále tolik zabýváme dávným výbuchem? Možná proto, že potenciální zkázu z vesmíru nemůžeme nikdy vyloučit a obrovité asteroidy Zemi, sice z bezpečné vzdálenosti, míjejí každou chvíli. NASA aktuálně eviduje přibližně 14 tisíc potenciálně nebezpečných objektů. Drtivá většina nicméně nepředstavuje nebezpečí pro Zemi a ani pro satelity na oběžné dráze. Podle pracovníka NASA, Lindleye Johnsona je aktuálně největší hrozbou objekt, který se má k Zemi přiblížit v roce 2185. I u něj je ale pravděpodobnost, že zasáhne Zemi jen 490 k jedné.

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Shutterstock, Wikimedia Commons, Flickr

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

V době mise Apollo 12 bylo Alanu Beanovi 37 let.

Vesmír

Rakouskou říši vnímal jako dynastický stát, jehož správa mu byla svěřena předky a z vůle boží.

Historie

Který z nich právě lže?

Věda

Ve výjimečných případech dorůstají roháči délky kolem 90 mm. Samičky kladou vajíčka do rozkládajícího dřeva, kterým se slepé larvy živí.

Příroda

Komerční orbitální stanice připravuje hned několik společností

Vesmír

Oliver Nicholls se svým vítězným autonomním čističem oken.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907