Století populární síťovky: Za vynálezem Vavřína Krči stála móda krátkých vlasů

08.12.2022 - Robert Šimek

Žďárský podnikatel Vavřín Krčil začínal jako obchodník s vlasovými síťkami. Kvůli módě krátkých vlasů a konkurenci z Japonska ale musel roku 1925 změnit sortiment. Vynalezl proto síťkované nákupní tašky, s nimiž záhy slavil velký úspěch

<p>Síťovky se znovu dostávají do módy, přestože už nejde o klasické síťkování ani ruční práci.<em> (foto: Profimedia)</em></p>

Síťovky se znovu dostávají do módy, přestože už nejde o klasické síťkování ani ruční práci. (foto: Profimedia)


Reklama

Síťkování (též necování) bylo na přelomu 19. a 20. století na Vysočině velmi oblíbené. Lidé pochopili, že si ručními pracemi mohou slušně přivydělat, především během dlouhého zimního období. Tato činnost vyžadovala pouze řemeslnou zručnost a naučit se ji mohl v podstatě každý.

Rozlišovaly se tři pojmy: sítování, síťování a síťkování. Prvním se v lidové mluvě označovalo zhotovování sítoviny na „sejta“, výsevky, řičice a ohrabečnice používané v zemědělství na čištění nebo třídění obilí, přesívání mouky a podobně. Síťováním pak vznikaly sítě na chytání ryb, ptáků a zvěře, na sport (fotbal, tenis či volejbal), ale například i na vojenské maskování. A konečně síťkováním se vyráběly jemné síťkoviny pro oděvní účely (rukavice, čepce), do bytu (záclony, přehozy) nebo pro kadeřníky (vlasové síťky).

Právě výroba vlasových sítěk se na Českomoravské vrchovině rozvíjela už od roku 1890 a často se jí věnovaly celé rodiny, od dospělých až po děti. Teprve žďárský podnikatel Vavřín Krčil ale dokázal drobné podomácké výrobce sjednotit a vytvořit ze síťkování výnosné podnikání.

Síťkař fagotistou

Narodil se 8. března 1895 v rakouském Aspangu, kam jeho matka Antonie Krčilová odešla z Moravy za prací. Pokřtěn byl jako Lorenz (Vavřín) Emmanuel. Jeho otcem byl statkář Lorenz Schmied, který ale s rodinou nežil, takže chlapec vyrůstal ve velmi chudých poměrech. 

Už v 11 letech se od matky naučil síťkovat, aby jí pomohl s obživou. Denně musel vyrobit půl tuctu čepců, přičemž mzda za celý tucet byla pouhých deset krejcarů. Po skončení školy se chtěl učit stolařem, matka ovšem neměla na studia peníze. Stal se proto zemědělským dělníkem na panském dvoře, kde pracoval 11 hodin denně za jednu rakouskou korunu bez jídla. 

V 15 letech mu matčin bratr sehnal místo u dechové hudby 23. pěšího pluku v Budapešti, kde začal Krčil hrát na fagot. Útvar to byl sice uherský, mezi muzikanty zde ale byla řada Čechů, většinou z Kladna. V první světové válce sloužil Vavřín jako sanitní důstojník a dostal se do Srbska, Polska i Ruska. Onemocnění krční chorobou s trvalými následky ovšem později ukončilo jeho působení u vojenské hudby, proto se musel poohlédnout po jiném zaměstnání. Síťkařství, které z dětství tak dobře ovládal, se tou dobou velmi rozvíjelo na Žďársku, jehož správní centrum bylo tehdy ještě rozdělené na Město Žďár a Zámek Žďár. Do druhé jmenované části Krčil roku 1919 zamířil.

Výkup a prodej

Na živnostenském úřadě zažádal hned o dvě licence. První pro obchod se střižným zbožím, soukenným, vejci a zemskými plodinami byla ohlášena 22. prosince 1919 a povolena 5. ledna 1920. Druhá licence, tentokrát na prodej zboží galanterního, vlasových sítěk a osvětlovacích potřeb, byla ohlášena 30. září 1920 a povolena 6. října téhož roku. Od roku 1921 byl navíc obchodním zástupcem železářské firmy Jaro J. Rousek (pozdější Tokoz), v níž zavedl speciální výrobu síťovin pro rybáře. 

Krčil se však především věnoval výkupu a prodeji vlasových sítěk. Nikdy neměl žádnou vlastní dílnu, živnost provozoval systémem takzvaného faktorství. Zajišťoval materiál, zadával práci domácím síťkařům, kontroloval kvalitu a hotové výrobky od nich odebíral. Zkoušela se řada různých materiálů rostlinného původu, vlněná vlákna nebo žíně. Nejlepší kvalitu měly ale síťky z pravých ženských vlasů, o něž byl velký zájem. Za dílo svým výrobcům Krčil dobře platil (25 korun za tucet sítěk), s dodávkami tedy neměl problém.

V květnu 1921 se oženil s Marií Leopoldovou z nedalekého Stržanova, která mu byla celoživotní oporou. Stala se odbornicí v oblasti síťkování a sběratelkou lidových tkanin. Bydleli spolu v domě číslo 64 vedle žďárského zámku, kde měli i vlastní obchod. Krčilovým cílem bylo ale nabízet vlasové síťky také v zahraničí, požádal proto o cestovní pas do Rakouska, Jugoslávie, Rumunska, Maďarska, Polska, Německa a Francie. Okresní úřad v Novém Městě na Moravě mu obratem vyhověl, hned roku 1921 tedy mohl podniknout první obchodní cestu do Německa.

Objednávky se mu podařilo získat v Drážďanech, na veletrhu v Lipsku, v Karlsruhe i v Mnichově. Zboží prodával jako českou podomáckou ruční práci pod značkou Saarense (EKV), která odkazovala na německý název města Žďár (Saar) a podnikatelovy iniciály (Emanuel Krčil Vavřín). Na podobné zahraniční cesty pak jezdil každý měsíc po dobu čtyř let. Osobně se seznámil s odběrateli, zjišťoval jejich přání a následně tyto poznatky předával svým spolupracovníkům. 

Zrodila se síťovka

Roku 1923 uspořádal Krčil v Zámku Žďáře výstavu vlasových sítěk, kde se mohla s prací místních síťkařů a síťkařek seznámit široká veřejnost. V témže roce ale přišel zlom, který toto odvětví výrazně zasáhl – nastala móda krátkých vlasů (styl bubikopf). Světový trh zároveň zaplavily levné vlasové síťky z Japonska, čímž podomácká výroba na Žďársku do dvou let téměř zanikla.

Vavřín Krčil musel na tyto změny reagovat. Dobře zavedený byznys nechtěl opouštět, hledal tedy náhradní sortiment. Napadlo ho, že by se z běžné příze dalo síťkovat cokoliv dalšího – sítě na tenis či stolní tenis, záclony, houpací sítě nebo třeba výplety na dámská kola. Klíčovou pro další rozvoj podnikání se ale nakonec stala výroba nákupních tašek, takzvaných síťovek. Ty se vyráběly z různých materiálů. Používaly se na ně bavlněné příze, umělé materiály, a někdy dokonce i papírový motouz. Síťovky měly původně půlkulatý tvar, takže k jejich výrobě stačilo kulaté prkénko, na něž se natahovaly.

Unikátní byla zejména síťkovaná ucha. Veškeré další tašky měly v té době držadla kovová nebo dřevěná, aby unesly nákup. Krčil ale vymyslel stávek, na kterém se dalo vyrobit ucho z příze. Tím pádem se mohla síťovka jednoduše zmuchlat do kuličky a strčit do kapsy. Byla lehká, neuvěřitelně skladná a pevná zároveň.

Přesvědčit obchodníky o kvalitách této novinky netrvalo dlouho. První Krčilova cesta do Prahy byla sice žalostná (podařilo se mu prodat jen 10 kusů), v dalších letech se ale síťovky staly pro svou praktičnost velmi žádaným artiklem. Firma proto brzy představila i různá vylepšení – speciální tašky vycházkové, loketní, ramenové, tlumokové, sportovní, na dámská kola či na tenis.

Konkurence nevadí

Přestože produkce nákupních tašek výrazně zlepšila prosperitu podniku, na získání mezinárodního patentu Krčil peníze neměl. Za pár let se tedy začaly síťovky vyrábět i v několika dalších evropských zemích, především ve Švýcarsku a Itálii. Žďárskému podniku to ale příliš nevadilo, protože sám nedokázal obrovskou poptávku po své novince pokrýt. Zboží opět mířilo hlavně do Německa, kde ho odebíralo celkem 73 měst, nepravidelně pak také do Francie, Rakouska, Kanady nebo severní Afriky.

Roku 1932 se Krčil přestěhoval do manželčina domu ve Stržanově číslo 8, odkud nadále řídil výrobu. Zároveň převzal zdejší zemědělské hospodářství o výměře zhruba 16 hektarů, o které se staral. Po pěti letech vybudoval vedle svého domu i novou provozovnu se skladem číslo 74, kam převezl veškeré zásoby a vybavení ze Žďáru.

Síťkované tašky nadále zdokonaloval, hlavně pokud šlo o jejich trvanlivost. Kromě toho ale ve třicátých letech zavedl i výrobu dalších druhů síťkovaného zboží – závojů na ochranu účesu po ondulaci, sítěk na míče či hrací kuličky nebo rybářských a tenisových sítí. Obrat firmy díky těmto nápadům nadále rostl, což místním domáckým výrobcům zajišťovalo slušný výdělek.

Od tašek k záclonám

Roku 1939 se Krčil stal spoluzakladatelem družstva SLUM (Slovácké lidové umění moravské) v Uherském Hradišti, které se později změnilo na Ústředí lidové a umělecké výroby (ÚLUV). Začátkem druhé světové války pak jeho firma přerušila vývoz do Německa, protože nechtěla nijak spolupracovat s nacistickým režimem. Vyhnula se tedy poválečným konfiskacím, roku 1948 na ni ale byla uvalena národní správa a se soukromým podnikáním byl konec. Národním správcem se staly Továrny stuh a prýmků Krnov. Po několika měsících byla provozovna definitivně začleněna do socialistického sektoru a stala se součástí národního podniku Konopa se sídlem v Českém Krumlově.

Krčil se snažil ještě dokončit rozdělanou práci, což se mu ovšem nevyplatilo. Byl odsouzen za „pletichy proti znárodnění“ a musel si odsedět čtyři roky ve valdické věznici. Po této nelehké době se vrátil do ÚLUV jako technický vedoucí a roku 1956 se zasloužil o vybudování nového pracoviště v Bystřici nad Pernštejnem. To se pod hlavičkou Okresního průmyslového podniku jako jediné ve střední Evropě zabývalo výrobou ručně síťkovaných záclon.

Závodu brzy dodávalo materiál přes 300 domáckých pracovnic s dlouholetou praxí, hlavními odběrateli byly exkluzivní hotely a lázně, Karlovými Vary počínaje, Piešťany konče. K obměně vzorů přispěla svými návrhy řada českých výtvarnic, mezi nimi Luba Krejčí, Alžběta Voštová-Reichová nebo Jarmila Sláčiková. Na chodu pracoviště se přitom významnou měrou podílela také Krčilova žena Marie, držitelka titulu mistryně lidové umělecké výroby pro obor ručního síťkování a vyšívání. Poptávka po ručně síťkovaných a vyšívaných záclonách neustále rostla a brzy se objevily i první možnosti exportu do zahraničí.

Socha z drátu

V roce 1963 odešel Vavřín Krčil do důchodu, ani poté ale neustal v práci, jíž věnoval přes 40 let života. Jeho cílem bylo získat pro československé ručně síťkované záclony nová odbytiště. Jezdil proto do Rakouska, Německa i Švýcarska, aby tam dojednal nové kontrakty. Na jedné z takových cest 17. října 1968 v Langenu u Frankfurtu nad Mohanem zemřel. Urna s jeho popelem byla převezena do vlasti a uložena do rodinné hrobky na Zelené Hoře ve Žďáru nad Sázavou. Pomník s jeho reliéfem vytvořil národní umělec Břetislav Benda. 

Vedení pracoviště Pernštejn převzal už roku 1963 syn Oldřich, který ho záhy přemístil do nedalekého Víru. Dosavadní produkci přitom rozšířil o závěsy zdobené výraznou batikou z tvorby brněnské výtvarnice Anny Orlové. Oldřich Krčil zemřel roku 1975 v pouhých sedmačtyřiceti letech a byl zároveň posledním z rodiny, kdo na Vysočině organizoval a rozvíjel ruční síťkování a vyšívání. Pracoviště ve Víru bylo po jeho smrti zrušeno, čímž zanikla ojedinělá lidová umělecká výroba, jediná svého druhu v Československu.

TIP: Zlaté české ručičky: Kteří naši vynálezci udělali díru do světa?

O mnoho lépe si nevedly ani populární síťovky, vyráběné v národním podniku Konopa, později i v jiných závodech. Zpočátku byly velmi oblíbené, celé generace v nich nosily lahve s mlékem, pivem či balíčky s potravinami. Od šedesátých let je ale začaly vytlačovat levnější igelitové tašky, které v dalších desetiletích trh zcela ovládly. Teprve v poslední době se síťovky dostávají znovu do módy a v malém množství se je pokouší vyrábět několik firem, přestože už nejde o klasické síťkování ani ruční práci.

Odhalení sochy sedícího muže se síťovkou ve Žďáru nad Sázavou se zúčastnil i vnuk Vavřína Krčila – Roman Krčil. (foto: Profimedia)

A nezapomnělo se ani na Vavřína Krčila. Vedení žďárské radnice přišlo roku 2015 s návrhem umístit na spodní konec zdejšího náměstí Republiky sochu, která by na vynálezce unikátní tašky odkazovala. Jejím autorem je Jiří Plieštik, skulptura má podobu sedícího muže se síťovkou a celá je vyrobená z drátu. Slavnostně odhalena byla roku 2016.

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

V roce 2022 bylo objeveno pouhých 13 případů infekce vlasovcem medinským. Ještě v 80. letech minulého století jich byly miliony. (foto: The Carter Center, Louise GubbCC BY 4.0)

Věda

Na celém světě existuje přibližně 7 000 různých jazyků. Jen v Evropě je jich okolo 200. (foto: Shutterstock)

Zajímavosti

Rover Ingenuity má za sebou již 40 letů v atmosféře Marsu. (ilustrace: NASACC BY 4.0)

Vesmír

Císař Karel I. provádí inspekci bosenského pluku na italské frontě. (foto: Wikimedia CommonsCC0)

Válka

Marie Habsburská (1505–1558), obraz německého malíře Hanse Maler zu Schwaze. (zdroj: Wikimedia Commons, CC0)

Historie

Pelikáni na jezeře Kerkini. V hladině se zrcadlí dvoutisícové vrcholy pohoří Belasica zahalené bělavými mračny. (foto: Vladimír Šoltys - se souhlasem k publikování)

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907