Stravování za císaře pána: Proviant v rakousko-uherské armádě (2)
Nasytit statisíce mužů ve stejnokroji představuje výzvu, s kterou se musí v době války vypořádat každá armáda. Ačkoli Rakousko-Uhersko význam intendanční služby nepodceňovalo, museli jeho vojáci v pozdější fázi konfliktu bojovat nejen s protivníkem, ale i s hladem
Zvětšování habsburské armády a zavádění nových druhů zbraní na konci 19. století představovaly nápor na logistiku. Její klíčový význam pro udržení bojeschopnosti si rakousko-uherská armáda dobře uvědomovala a razila heslo „Nejdražší zásobování je žádné zásobování“.
Předchozí část: Stravování za císaře pána: Proviant v rakousko-uherské armádě (1)
Intendanční služba
Pro představu: pěší divize potřebovala k pokrytí denních potřeb vojáků asi 14 000 porcí komisárku (chleba z černé žitné mouky) a až 25 ks hovězího dobytka. Divize měla mít u sebe zásoby na pět dní boje, přičemž část potravin, například chleba a čerstvé maso, si měla zajistit sama z dodaných surovin, respektive z rekvírovaného hovězího dobytka.
Přísun ze zápolí závisel na železnici, v jejímž dosahu měly být zřízeny proviantní sklady. Z nich se měly potraviny dále distribuovat pomocí hipomobilních kolon ke konkrétním útvarům. Pokud to bylo možné, měly souběžně probíhat i rekvizice a nákupy v prostoru bojových operací, kterými se normované porce přisunuté ze zápolí rozšířily na takzvanou plnou porci.
Velikost přídělů
Základ jídelníčku na začátku první světové války představovala takzvaná normální dávka. Její normované hodnoty byly v praxi pouze orientační. Voják u sebe nesl jen záložní dávku a k tomu chleba a dvě kávové „konzervy“ po 46 g z normální dávky. Zbytek náležitostí se vezl na proviantním voze a ke spotřebě a výdeji jej připravili až kuchaři. Normální a záložní dávka měla být na plnou doplňována v případech, kdy bylo možné získávat potraviny navíc rekvírováním nebo nákupem na místě.
Již po několika měsících trvání války začalo být opatřování potravin v zápolí obtížné a na počátku roku 1915 byla dávka masa snížena o 100 g a dávka chleba pro útvary služeb o 140 g. Nedostatek se však prohluboval a v polovině roku 1917 došlo k dalšímu snižování. V červnu 1917 byla vyměřena dávka chleba pro útvary zbraní na 670 g (v prosinci téhož roku na 560 g), pro útvary služeb na 400 g (v prosinci na 370 g), pro útvary v zápolí na 370 g (v srpnu 1917 na 280 g) a denní dávka masa všeobecně na 270 g. Ještě radikálnější snížení přišlo v únoru 1918, kdy se denní dávka masa snížila na 200 g. Nenormované přídavky zavedené na počátku války (sýr, slanina) zmizely v roce 1918 úplně.
Předpisy vs. realita
Čísla však pocítili více úředníci etapní správy, kteří podle nich počítali přebytky sklizně, než vojáci v zákopech. Skutečně vydávaná podoba náležitostí se v závislosti na místních podmínkách a osobní kvalitě intendančního důstojníka mohla od předepsaných norem i velmi podstatně lišit, a to oběma směry.
Pokračování: Stravování za císaře pána: Proviant v rakousko-uherské armádě (3)
K vydávaným náležitostem se mnohdy přidávala i voda, která sice netvořila součást normy, ale její dostupnost byla často omezená. Vojáci vzpomínali, že na horké jižní frontě mnohdy dostávali pouze 0,5–1 litr na den. Voda měla být před vydáním mužstvu ze zdravotních důvodů převařena, čímž ztratila svou přirozenou chuť. Pokud se nevydávala ve formě kávy či čaje, měla být pokud možno smíchána s kyselinou vinnou, citronovou nebo improvizovaně i s octem.
