Studie neurovědců odhaluje rozdíly v mozkové aktivitě lidí se schizofrenií
Nový výzkum ukazuje, že rozdílné reakce sluchové kůry na vnitřní řeč mohou vysvětlovat, proč někteří lidé se schizofrenií slyší hlasy, zatímco jiní ne.
Sluchové halucinace patří k nejznámějším, ale zároveň nejzáhadnějším projevům schizofrenie. Až 80 procent lidí s touto diagnózou slyší neexistující hlasy, zvuky či komentáře. Přesto stále přesně nevíme, proč se u některých pacientů se schizofrenií objevují a u jiných se stejnou diagnózou nikoli.
Slyšet svůj vnitřní hlas
Jedna z dlouhodobých hypotéz říká, že sluchové halucinace mohou vznikat tehdy, když mozek nedokáže správně odlišit vnitřní řeč od zvuků z okolí. V běžné situaci, když mluvíme nebo si jen představujeme, že něco říkáme, mozek tlumí aktivitu sluchové kůry – je to jakýsi filtr, který nám pomáhá rozpoznat: „Tohle jsem já, ne svět kolem.“
U lidí s halucinacemi se však zdá, že tento mechanismus selhává. Místo, aby se aktivita sluchové kůry snížila, může se naopak zesilovat – jako by mozek vnímal vlastní myšlenky jako cizí hlas.
Experiment, který „odposlouchával“
Tým kognitivního neurovědce Thomase Whitforda uspořádal experiment, při kterém badatelé využili EEG a jednoduchý trik. Vědci účastníky experimentu (z nichž třetina trpěla schizofrenií se sluchovými halucinacemi, třetina sluchové halucinace nevykazovala a třetinu tvořili zdraví lidé, kteří sloužili coby kontrolní vzorek) požádali, aby si představili výslovnost slabiky „bah“ nebo „bee“, aniž by pohnuli rty. Současně jim do sluchátek pouštěli zvuk, který někdy odpovídal představované slabice, jindy se ale lišil.
U zdravých lidí byl výsledek jednoznačný – když slyšeli zvuk a zároveň si představovali, že jej vyslovují, sluchová kůra zeslabila svou aktivitu. Tento efekt byl nejsilnější, když se mentálně pronášený i slyšený zvuk shodovaly.
U lidí se schizofrenií, kteří měli sluchové halucinace, ale nastal pravý opak: když se zvuk shodoval s představovanou slabikou, aktivita sluchové kůry se zvýšila. Mozek tedy reagoval tak, jako by šlo o zvuk zvenčí, nikoli o vlastní vnitřní řeč. Lidé se schizofrenií, kteří v době testu sluchové halucinace nezažívali, skončili přesně uprostřed mezi oběma skupinami.
Krok k lepší diagnostice a prevenci?
Vědecká komunita práci Thomase Whitforda ocenila – studie podle nich elegantně potvrdila mechanismus, o němž se dlouho jen spekulovalo: že u některých lidí skutečně dochází k poškození komunikace mezi motorickými oblastmi mozku (plánujícími řeč) a sluchovou kůrou. Takový rozklad pak může způsobit záměnu mezi vnitřním hlasem a skutečným zvukem.
Část odborníků ale upozorňuje, že neexistuje jediný mechanismus, který by vysvětloval všechny typy sluchových halucinací. Lidé se schizofrenií mohou slyšet komentáře, příkazy, šepot či hudbu – a každý z těchto projevů může mít částečně jiné mozkové pozadí.
Psychiatr Albert Powers také připomíná, že sluchové halucinace automaticky neznamenají těžkou formu schizofrenie – a naopak těžká schizofrenie nemusí být provázena halucinacemi. Právě proto je důležité pochopit, jaké mozkové procesy u konkrétního pacienta selhávají.
Whitfordův tým věří, že by jejich EEG test by mohl jednou sloužit jako nástroj k odhalení rizika psychotických příznaků ještě předtím, než se plně rozvinou. Taková predikce by byla „svatým grálem“ výzkumu – umožnila by totiž včasnou a cílenou prevenci.
