Zaniklá kultura pastevců dobytka po sobě zanechala 280 kamenných kruhů v súdánské poušti Atbai

V nehostinné krajině súdánské pouště Atbaj objevili archeologové pomocí satelitního průzkumu 280 záhadných kamenných monumentů, které po tisíce let unikaly pozornosti vědců. Rozsáhlé kruhové stavby rozeseté mezi Nilem a Rudým mořem představují pozůstatky dávno zaniklé pastevecké kultury, jejíž život byl úzce spojen s chovem skotu.

Nová studie publikovaná v odborném časopise African Archaeological Review ukazuje, že tyto monumenty nebyly nahodilými pohřebišti, ale součástí pozoruhodné kulturní tradice, která v oblasti přetrvávala po tisíce let.

Monumenty ukryté v písku

Výzkumníci označují objevené stavby jako „ohrazené pohřební monumenty Atbaje“ (Atbai Enclosure Burials). Jejich velikost je různá: nejmenší mají průměr kolem pěti metrů, zatímco ty největší dosahují až 82 metrů. Většina z nich tvoří uzavřené kamenné kruhy, některé ale obsahují vstup nebo složitější soustavu více propojených kruhů.

Uvnitř monumentů archeologové zaznamenali různě uspořádané pohřby. Někde se nachází centrální lidský hrob obklopený zvířecími ostatky, jinde jsou pohřby rozloženy po celé ploše stavby. Některé monumenty působí téměř jako malé kamenné komplexy budované podle předem promyšleného plánu.

Samotná výstavba těchto staveb přitom musela představovat mimořádně náročný podnik. Autoři studie odhadují, že vytvoření průměrného monumentu s obvodem asi 60 metrů vyžadovalo zhruba 161 pracovních dnů pro jediného člověka. Skupina deseti lidí by stejnou stavbu dokončila za více než dva týdny, padesát lidí přibližně za tři dny. Taková organizace práce naznačuje, že šlo o kolektivní projekty celé komunity.

Poušť, která kdysi nebyla pouští

Dnes je oblast Atbaje vyprahlou krajinou, kde je život velmi náročný. Před šesti tisíci lety však vypadala úplně jinak. Region se tehdy nacházel v přechodné fázi mezi takzvaným africkým vlhkým obdobím a postupným vysycháním Sahary. Klima bylo vlhčí, monzunové deště zasahovaly mnohem severněji než dnes a krajinou protékaly sezónní vodní toky.

Výzkum ukázal, že monumenty byly téměř vždy budovány v místech s dobrým přístupem k vodě. Nešlo přitom o náhodu: tehdejší obyvatelé pečlivě vybírali lokality vhodné pro pastvu a napájení stád. Rozložení staveb proto odráží způsob života kočovných pastevců, kteří se pohybovali mezi jednotlivými zdroji vody.

Radiokarbonové datování naznačuje, že tradice těchto monumentů trvala přibližně mezi lety 4500 a 2500 př. n. l. Podobné kamenné stavby známe i z jiných částí Afriky, například z Džibutska nebo Libye, ale specifická podoba monumentů Atbaje se zřejmě vyskytovala pouze v této části severovýchodní Afriky.

Dobytek jako symbol moci i identity

Nejnápadnějším rysem této dávné kultury byla mimořádná role skotu. V prozkoumaných monumentech archeologové nalezli nejen lidské ostatky, ale i velké množství hrobů dobytka. Největší objevený monument obsahoval asi 18 hrobů krav či býků. Objevily se sice i pozůstatky ovcí, skot ale zjevně představoval středobod zdejší společnosti.

Význam dobytka potvrzují také skalní kresby nalezené v regionu, na nichž dominují právě motivy krav a býků. Podle autorů studie šlo o součást širší kulturní tradice rozšířené ve východní Sahaře během středního a pozdního holocénu. Pastevecké společnosti severovýchodní Afriky se sice navzájem lišily, sdílely však silný symbolický i ekonomický vztah ke skotu.

Spojení lidských a zvířecích pohřbů naznačuje, že dobytek nebyl vnímán pouze jako zdroj potravy nebo majetek. Mohl mít i významnou duchovní či společenskou roli. Krávy a býci pravděpodobně představovali symbol prestiže, identity i spojení mezi živými a mrtvými.

Konec zelené Sahary

Postupné změny klimatu však tuto kulturu nakonec donutily oblast opustit. Sahara se stávala stále sušší, monzunové pásmo ustupovalo na jih a zdroje vody mizely. Pastevecké komunity byly nuceny oblast postupně opustit a přesunout se do příznivějších regionů.

Kultura monumentálních pohřebišť v Atbaji přesto přetrvala poměrně dlouho – až do třetího tisíciletí před naším letopočtem. Mohlo by to znamenat, že oblast fungovala jako klimatické útočiště, kde se vhodné podmínky udržely déle než v jiných částech Sahary. Dalším možným vysvětlením je, že dopady klimatických změn na zdejší obyvatele nebyly tak katastrofické, jak se dosud předpokládalo.

Mnohé otázky ale zůstávají stále nezodpovězené. Současná politická nestabilita v Súdánu výrazně omezuje terénní archeologický výzkum a většina monumentů zatím nebyla odkryta. Některé mohly být navíc zničeny erozí, povodněmi nebo moderní těžbou zlata, která je v regionu rozšířená.

I tak však kamenné kruhy v poušti představují mimořádné svědectví o době, kdy dnes vyprahlá Sahara bývala krajinou pastevců, stád a sezónních dešťů.