Sumerové zřejmě nebyli první, kdo vynalezl písmo a urbanismus!

26.10.2020 - Kateřina Helán Vašků

O řadě zaniklých kultur toho víme překvapivě mnoho. Ty skutečně zapomenuté však jako by vymizely z historických map. Existovaly přitom ve stejné době jako sumerská města považovaná dřív za kolébku civilizace, a v budoucnu se tak kvůli nim zřejmě přepíšou učebnice

<p>Civilizace Arratu zřejmě budovala zikkuraty, které byly větší než ty mezopotámské (na snímku).</p>

Civilizace Arratu zřejmě budovala zikkuraty, které byly větší než ty mezopotámské (na snímku).


Reklama

Když přijde řeč na nejstarší civilizaci, většině z nás se vybaví starověká Mezopotámie. Podle dosud uznávaných historických teorií se totiž právě v úrodném pásu mezi řekami Eufrat a Tigris měla zhruba od 5. tisíciletí př. n. l. postupně utvářet Sumerská říše, jež dala světu první známá plánovaná města. Jejich hierarchicky uspořádané obyvatelstvo pak posunulo na novou úroveň také umění a řemeslnou výrobu. Právě v této kolébce se mělo zrodit i písmo a s ním nové dějiny. 

Jenže moderní objevy přicházejí s nejedním otazníkem, přičemž některé z nich dokonce naznačují, že se zmíněná teorie tak docela nezakládá na pravdě: Sumeru totiž pravděpodobně předcházela neméně rozlehlá a snad ještě vyspělejší civilizace, známá jako Arratu.  

Tisíce hrobů 

První stopy, které vedly k jejímu objevení, doslova vypluly na povrch v roce 2001. Tehdy totiž íránskou provincii Kermán zasáhly prudké deště následované povodněmi, nicméně pro archeology se nešťastná událost ukázala být nečekaně příznivá: Živel totiž odkryl tisíce starobylých hrobů, o nichž dřív neměli ani tušení. Naleziště, jež se v podstatě „vykopalo samo“, dnes známe jako Jiroft. Zpočátku však nikdo nevěděl, co vlastně voda odhalila. Jisté bylo pouze to, že šlo o nesmírně starou lokalitu – a že než archeologové získali potřebná povolení k průzkumu, mnohé cennosti odnesli vykradači hrobů. 

Přesto se vědcům podařilo zachránit tisíce předmětů, jež zahrnovaly především umělecky zhotovené vázy, poháry a další nádoby vyrobené z šedozeleného chloritu, alabastru, mědi i ze zlata. Kromě kulturní hodnoty udivovaly především svým stářím – mnohé totiž pocházely z období okolo roku 3000 př. n. l.  

Mýty se mění v pravdu

Největší překvapení ovšem mělo teprve přijít. Předměty z Jiroftu se totiž v podstatě shodovaly s těmi, které známe ze starého Sumeru, vzdáleného bezmála 2 000 km: Vznikly ze stejného materiálu, a odpovídal dokonce i způsob zpracování či zpodobňovaná témata, zahrnující především mystické postavy pololidí a polozvířat. 

Klíčová, a dosud ne zcela přesvědčivě zodpovězená otázka ovšem zní, k jakému městu pohřebiště patřilo a která civilizace jej zbudovala. Dle mnoha odborníků – v čele s Yousefem Madjizadehem, jenž vedl archeologický tým v Jiroftu – by se mohlo jednat o pozůstatky říše Arratu, která sumerské civilizaci předcházela. Uvedený pojem nepředstavuje pro historiky novinku, dřív ovšem podle nich označoval ryze mytický region. 

Souboj zikkuratů 

Ostatně zmínka o Arratu zaznívá již v nejstarším psaném epickém díle. V Eposu o Gilgamešovi (viz Drama z Uruku) se dočteme, že když v roce 2500 př. n. l. nechal sumerský král Enmerkar postavit chrám bohyni Innaně, obrátil se k ní s následující modlitbou: „Och, má sestro, nech Arratu u mě ku slávě Uruku a pro mě zpracovávat zlato a stříbro! Nech [jeho řemeslníky] pro mě řezat průhledné bloky lapis lazuli, elektra [jantaru] a průsvitného lápisu!“ Pokud civilizace Arratu skutečně existovala a panovník ze vzdáleného Sumeru velebil její řemeslníky, naznačovalo by to, že arratské umění muselo být vyspělejší, a tudíž zřejmě i starší. 

Ke stejné teorii odkazuje velikost palácových staveb v Jiroftu: Například tamní zikkurat se podobá těm, jež známe z Mezopotámie, ale se základnou 400 × 400 m a výškou 17 m je podstatně větší. Jeho zbudování si zřejmě vyžádalo nejméně čtyři miliony cihel a pompézností musel zdaleka předčit největší sumerské stavby svého druhu. O vyspělosti neznámé kultury dál svědčí, že Jiroft vydal i řadu popsaných tabulek. Písmo se však dosud nepodařilo rozluštit, neboť se zásadně liší od klínových znaků, užívaných v Sumeru zhruba od roku 3100 př. n. l. Někteří archeologové navíc nevylučují, že je starší. 

Kde leží kolébka civilizace? 

Samostatnou kapitolou a příčinou sváru mnoha odborníků zůstává exaktní datace naleziště. V místě se totiž nepodařilo objevit žádné organické zbytky, jež by vedly k co nejpřesnějšímu určení stáří pomocí radiokarbonové metody. Archeologové se tak v podstatě dělí do dvou táborů: Jedni jsou přesvědčeni, že historie Jiroftu sahá dál než u sumerských měst, a opatrně začínají mluvit o oblasti „dosud neznámého kulturního okruhu“ nebo o nové „předdějinné říši“. Druhý tábor však tvrdí pravý opak a zrod neznámé civilizace klade až do doby, kdy už sumerské městské státy existovaly.

TIP: Sláva a pád Babylonu: Proč se zhroutila jedna z největších civilizací v dějinách? 

Vykopávky Jiroftu, často přerušované politickými zvraty v zemi, jsou dnes podle archeologů pořád v začátcích a potrvá možná i desítky let, než se areál podaří kompletně odhalit. O překvapení tedy jistě nebude nouze. Již teď je navíc jasné, že naleziště pokrývá mnohem větší území, než se předpokládalo, a odpovídá zhruba rozloze Rakouska. Bez ohledu na to, zda je starší, či mladší než Sumer, tak před námi vyvstávají zásadní otázky: Kdo byli tajemní obyvatelé zmizelé říše? Jakým bohům se klaněli? A jak vypadal jejich běžný život?

Drama z Uruku

Epos o Gilgamešovi představuje nejstarší známé epické dílo: Líčí život a strasti vládce města Uruku Gilgameše a jeho přítele Enkidua, a to někdy kolem roku 2 700 př. n. l. Báseň se hemží zmínkami o polobozích, nesmrtelnosti i tajemných elixírech a badatelé ji dlouho považovali za výplod fantazie. Ovšem roku 1849 odkryl William K. Loftus v Mezopotámii skutečné ruiny Uruku, jenž měl tvořit dějiště eposu. Jeho podoba navíc přesně odpovídala tomu, jak ji líčilo prastaré dílo: Město se rozkládalo zhruba na ploše 5,5 km² uvnitř masivních hradeb a mohlo pojmout až 50 tisíc obyvatel. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Historie

Dnešní život se odehrává v sedě

Věda
Reklama

Kresba pratura ze 16. století. Poslední kus pratura uhynul v roce 1627.

Příroda

Loni probíhal na ISS experiment s cílem pochopit, jak se tělo přizpůsobuje mimozemskému prostředí. Hlavu a hruď astronautky Anne McClainové pokrývá několik senzorů sbírajících data o cirkadiánních rytmech.

Vesmír

Zaniklou obec dnes připomínají nově vysázené aleje i fotografie původních domů rozeseté v krajině. Na místo, kde kdysi stávala obec Fukov, upomíná také dřevěný kříž.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907