Svět plný čekající smrti: Odstraňování nevybuchlé munice

09.12.2018 - Jan Čurda

Ani po skončení válečných operací nepřestává obyvatelům někdejších bojových zón hrozit velké nebezpečí. Skoro vždy totiž na místě zůstane mnoho nevybuchlých granátů i bomb. I když je používání protipěchotních min zakázáno už přes 20 let, některé státy k dohodě nepřistoupily. A navíc spící munice může být smrtící i desítky let po konci konfliktu

<p>Podle odhadů OSN zůstává dosud v zemi na 110 milionů nevybuchlých min</p>

Podle odhadů OSN zůstává dosud v zemi na 110 milionů nevybuchlých min


Reklama

Francouzská pole posetá dělostřeleckými granáty z první světové války, anglická a německá města, znovu postavená na pohřbených leteckých bombách, obrovské pásy země plné kazetové munice, všechny typy stále smrtícího válečného materiálu – souhrnně označovaného jako nevybuchlá munice – si dodnes po celém světě vybírají svou daň v podobě zabitých a zraněných lidí. 

Již staří Římané...

Problém se neomezuje pouze na současné či bývalé válečné zóny, UXO (jak zní anglická zkratka nevybuchlé munice – Unexploded Ordnance) se objevuje i na bývalých vojenských základnách. Nebezpečí, které představuje, je dlouhodobé – střelivo může zůstat funkční po dlouhá desetiletí a každý druh představuje vlastní specifické riziko. I když obecně považujeme pozemní miny za moderní hrozbu, jejich použití jako obranné zbraně se datuje až do starověku.

Římský vojevůdce Julius Caesar používal skryté pasti rozmístěné v pásu podobném minovému poli, aby ochránil své oddíly obklíčené při tažení v Galii roku 52 př. n. l. Výbušné miny nasadili ve 13. století Číňané proti útočícím Mongolům, v Evropě se objevily v 16. století. Skutečně moderní vysoce výbušná zařízení vytvořili důstojníci Konfederace za americké občanské války. V první světové válce už miny používaly prakticky všechny armády zapojené do konfliktu – byly totiž levné a efektivní. Proto se také po druhé světové válce staly zbraní revolucionářů a chudých armád po celém světě. 

20 000 mrtvých ročně

Podle odhadů zůstává dnes pod zemí asi 110 milionů nevybuchlých min v bývalých i současných válečných oblastech. Například v deseti okresech Srí Lanky zůstává po 26 letech války vládních sil proti separatistickým Tamilským tygrům zhruba půl milionu min. Podél iráckých hranic leží dokonce 20 milionů min, které tu zůstaly po válce s Íránem i bojích proti Kurdům. Organizace spojených národů odhaduje, že pozemní miny zabijí každoročně asi 15 000 až 20 000 lidí.

Současně je každý rok více min položeno než zneškodněno – na 20 nových připadá jedna odstraněná. Počet obětí je šokující. Například v Kambodži bylo od roku 1979 zaznamenáno 63 500 obětí min, statistiku zpracovala organizace HALO Trust, britská nevládní organizace zabývající se odstraňováním nevybuchlé munice. Výbuchy mají na svědomí více než 25 000 amputací. HALO odhaduje, že během okupace Afghánistánu položila sovětská armáda kolem čtvrt milionu min. V Kolumbii, kde občanská válka a narkoterorismus způsobily velké zamoření země UXO, přiznala vláda položení 20 000 min. V letech 1990–2003 si vyžádaly výbuchy UXO v Kolumbii na 1 800 obětí. 

Pozůstatky světových válek

Pozemní miny ale nejsou zdaleka jediným problémem. Podle iniciativy Landmine and Cluster Munition Monitor zabila nebo zranila kazetová munice do roku 2010 po celém světě nejméně 16 921 lidí. Mnoho případů ale nebylo nahlášeno a odhaduje se, že skutečný počet obětí dosahuje až 54 000. Na rozdíl od min je kazetová munice, použitá poprvé ve druhé světové válce, útočnou zbraní. Bombičky rozptýlené z větší munice patří k nejlevnějším zbraním – každá z nich stojí jen 50 dolarů. Nejsou obvykle určeny k tomu, aby zůstaly po dopadu aktivní jako miny, ale ty, které neexplodují, zůstávají nebezpečné, mohou vybuchnout, když se jich někdo dotkne.

Jen v Laosu zůstává na 25 milionů těchto bombiček, které ohrožují čtvrtinu vesnic v této jihoasijské zemi. Také dělostřelecká a minometná munice sužuje Laos už od dob japonské okupace. Hory munice nastražené či vystřílené po celé Evorpě během obou světových válek nadále ohrožují obyvatele tehdy bojujících zemí. Jedna studie odhaduje až 21 000 lokalit na území Velké Británie, kde leží nevybuchlé německé bomby. Každý rok zneškodní francouzští pyrotechnici na 900 tun nevybuchlé munice v Ardennách včetně chemických zbraní z první světové války.

V Belgii zlikvidují ročně 250 tun a bomby shozené Američany a Brity za druhé světové války zaměstnávají také speciální týmy v Německu. V roce 2011 objevili v řece Rýn u Koblence britskou dvoutunovou bombu, což mělo za následek největší evakuaci obyvatel od roku 1945. Odborníci bombu úspěšně zneškodnili. Ani jihozápadní Asie není v tomto ohledu bezpečnou oblastí. Ázerbájdžánské a arménské jednotky používaly miny a kazetovu munici během konfliktu v letech 1988–1994 v Náhorním Karabachu, kde je nevybuchlé munice v poměru k počtu obyvatel zřejmě nejvíce na světě. 

Kazetové bomby v Srbsku 

Ani země, kde se přímo neválčilo, nejsou bez nebezpečných oblastí. V bohaté čtvrti Spring Valley ve Washingtonu se do půdy a podzemních vod uvolňují těžké kovy a toxické látky. Mezi lety 1917 a 1919 zde totiž armáda testovala střelivo a chemické zbraně. Hlavním kontaminantem, který vyvolává největší obavy, je zde arzen. Týmy odborníků už odstranily stovky tun munice a tisíce tun kontaminované půdy a práce stále pokračují. Vzhledem k počtu úmrtí, zranění a dalších důsledků plynoucích z nevybuchlé munice by se dalo čekat, že vlády na celém světě usilovně pracují na odstranění této hrozby. To ale vyžaduje čas a především peníze.

Ve zprávě z roku 2008 uvedla organizace Norwegian People’s Aid, že bude trvat 23 let a stát miliony dolarů, než se podaří zcela zlikvidovat odhadovaných dva a půl tisíce kazetových bombiček, které zůstaly v Srbsku po bombardovací kampani NATO v roce 1999. Navzdory všem překážkám se nevládní organizace a mezinárodní agentury na celém světě intenzivně snaží o zlikvidování nevybuchlé munice. Více než 8 000 odborníků, kteří pracují pro HALO Trust, působí v deseti zemích. Jen v roce 2011 dohlíželo Centrum OSN pro odstraňování nášlapných min na 14 pracovišť, agentur, programů a fondů, které se podílely na vymýcení nevybuchlé munice, a pomáhalo s koordinací projektů ve 29 zemích s odhadovanou cenou půl miliardy dolarů. 

Archeologie a zahradničení

Někteří pozorovatelé se domnívají, že problém nevybuchlé munice je řešitelný, a poukazují přitom na to, že během několika málo let po druhé světové válce se podařilo zlikvidovat velkou část nevybuchlé munice v Evropě. Při pětiletém výročí uzavření Ottawské úmluvy prohlásil spoluzakladatel HALO Trust Guy Willoughby, že „odstraňování min není obtížné – je to vlastně směs archeologie a zahradničení. Není to o moc náročnější než vykopávat brambory nebo maniok – je to jen nebezpečnější a vyžadující přesné, leč jednoduché postupy“.

Lokalizování a odstranění nevybuchlé munice často vyžaduje speciální zařízení od elektromagnetických senzorů a georadarů (Ground Penetrating Radar, GPR) k robotickým detekčním systémům a silně obrněným pásovým vozidlům vybaveným prodlouženými pluhy nebo válci určenými k ativování min a jiných výbušnin. Kvůli rozsáhlému používání min z plastů, které obsahují jen malé množství kovu, může být obtížné provést dálkovou detekci.

TIP: Obrazem: Smrt číhala všude

Psi vycvičení k vyhledávání výbušnin, ač osvědčili svou efektivitu, mohou být v minových polích zmateni. Takže nakonec pracovníkům nezbude než se uchýlit k ručnímu vyhledávání a zneškodňování. Soukromé společnosti, z velké části podporované financemi od státu, pokračují ve zdokonalování technologií sloužících k detekci a ostraňování nevybuchlé munice. Tento proces je pomalý, ale systematický a spolehlivý.

  • Zdroj textu:

    Válka REVUE

  • Zdroj fotografií: Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Pumapunku představuje jednu ze čtyř staveb, jejichž ruiny po sobě zanechala civilizace Tiwanaku.

Zajímavosti

Eduard už (a ještě) jako král s Wallis na dovolené v Jugoslávii roku 1936

Historie

Co přiměje člověka obdivovat teroristické útoky?

Věda

Sonda Planck a mapa reliktního záření

Vesmír

Panzerwaffe utrpěla v Normandii těžké ztráty – na snímku obrněnce ukořistěné Spojenci

 

Válka

Pavouci skákavky druhu Euophrys omnisuperstes obývají oblasti okolo 6 700 m n. m., a jsou tak nejvýše žijícími zvířaty na světě.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907