Švindl za dvacet milionů: Kdo je otcem podvodného Ponziho schématu?

10.08.2022 - Lenka Vaňková

Od dob svého vzniku byl tento ekonomický podvod mnohokrát s větším či menším úspěchem zopakován. Jeho autor Charles Ponzi sám mnohokrát narazil – a stejně tak triumfoval!

<p>Charles Ponzi (1882–1949) ve dvacátých letech 20. století. <em>(foto: Wikimedia Commons, Mgreason, CC0)</em></p>

Charles Ponzi (1882–1949) ve dvacátých letech 20. století. (foto: Wikimedia Commons, Mgreason, CC0)


Reklama

Historie si na nedostatek zlodějů, podvodníků a padělatelů stěžovat nemůže. Někteří „experti“ dokázali neuvěřitelné kousky. Například římský císař Nero podvedl celou říši znehodnocením měny. Až moderní doba přivedla člověka, který by se s ním mohl poměřit. A podle něho vznikl pojem Ponziho systém, který se v mnohém podobá jiným fenoménům z oblasti financí: ekonomickým „bublinám“ a „pyramidovému“ systému neboli podvodu zvanému česky „letadlo“. 

Do Ameriky

Charles Ponzi se narodil v roce 1882 v severoitalském městečku Lugo. Pátrání po podrobnostech jeho života znesnadňuje celá řada lží, které o své minulosti později rozšířil. Jeho kariéra však nenaznačovala žádnou podnikavost ohledně financí ani odbornou znalost investic či bankovnictví. Naopak, jeden z vyšetřovatelů si dokonce myslel, že byl v tomto ohledu neschopný a sotva uměl počítat. 

Ve Spojených státech, konkrétně v Bostonu, se vylodil ve 21 letech. V kapse mu moc peněz nezbylo, neboť veškeré své úspory během plavby prohrál. „Stanul jsem poprvé v cizí zemi, se dvěma dolary a padesáti centy v kapse. To bylo mé veškeré jmění. Nápadů jsem však měl za milion. A přesně v ně jsem celý život věřil a mé naděje mě nikdy neopustily,“ bude později tvrdit o síle svého amerického snu v rozhovoru pro New York Times.

V následujících několika letech se toulal od města k městu, od jednoho neperspektivního zaměstnání k druhému. Často ho propouštěli i kvůli drobným krádežím. Nezdálo se, že by se právě tento člověk měl dostat do policejních archivů jako největší podvodník před Bernardem Madoffem

Ponzi ale nebyl první, kdo objevil princip finančního podvodu, který později dostal jeho jméno. Roku 1899 založil newyorský obchodník William Miller společnost Franklin Syndicate, která slibovala investorům podezřele vysokou desetiprocentní návratnost investic. Místo, aby výdělek ze skutečných investic použil na vyplacení slíbených peněz, Miller pouze přesvědčil investory, aby tyto zatím virtuální peníze investovali znovu. Další lidi zlákal, aby se přidali, a z jejich kapitálu pak vyplatil ty, kteří byli dostatečně moudří a chtěli své zisky hned. Než byl podvod odhalen, dokázal Miller vydělat milion dolarů. 

Je nepravděpodobné, že by kdy Ponzi o Millerovi a Franklin Syndicate slyšel. Dokonce ani tou dobou nepobýval ve Spojených státech. Začátek 20. století ale se svou chabou či neexistující finanční regulací mohl nabídnout celou řadu příkladů podobných dvojích her zdánlivě čestných bankéřů a obchodníků.

Falšování

První řádnou lekci zpronevěry dostal Ponzi v roce 1907, kdy začal pracovat v bance v kanadském Montrealu. Založil ji Luigi Zarossi, aby uspokojil poptávku rostoucího počtu italských imigrantů přijíždějících do Kanady. Nabízel neobvykle vysoký šestiprocentní úrok u hotovostních vkladů. Když byl Ponzi povýšen a z pokladníka se stal vedoucím, zjistil, že banka neplatí vysoké úroky na účtech z majetkových vkladů, ale využívá rezervy uložené na nově otevřených účtech. Banka v podstatě fungovala jako Ponziho systém, což muselo mladému muži jistě poskytnout námět k přemýšlení. Skončilo to krachem – banka se dostala do úpadku kvůli nevýhodným hypotečním půjčkám. A Zarossi utekl ze země, přičemž si s sebou vzal tolik peněz, kolik zvládl odnést.

Ponzi byl opět bez práce. Rozhodl se, že se vrátí do Spojených států, a aby získal finance na cestu a trochu se vzchopil, zfalšoval šek na účet firmy, která dřív patřila k zákazníkům Zarossiho banky. Ponziho padělatelský talent ale nebyl o moc lepší než jeho schopnosti v oboru drobných krádeží: kanadská policie ho okamžitě zatkla a soud mu vyměřil tři roky vězení. 

Měl to být první z jeho mnoha pobytů v cele. Do Spojených států se nakonec vrátil v roce 1911, připletl se ale k převádění nelegálních přistěhovalců do země a ve vězení si poseděl další dva roky. Ve věznici v Atlantě si našel dva pozoruhodné známé. Jedním z nich byl sicilský kriminálník Ignazio Saietta zvaný „Lupo“ čili Vlk a druhým Charles Wyman Morse, finančník z Wall Streetu. Co se asi tak Ponzi mohl naučit od gangstera a podvodného finančníka? Jisté ale je, že po nápravě příliš netoužil.

Po svém propuštění se vrátil do Bostonu a opět se protloukal, jak to šlo. Zkusil toho hodně – import a export, práci u těžební společnosti, obchod s ovocem, soudní překladatelství, prodej akcií… V ničem ale neuspěl. Vždy ho dohnala neochota vydělávat si poctivě. Až do roku 1919 se o něm dá hovořit jako o průměrném a ne moc schopném šejdíři. Co se tedy změnilo?

Známky

Napadlo ho založit adresář firem. I když seznamy společností podle oborů nikdy nezrealizoval, jedna evropská firma o koncept projevila zájem a dopis, který od ní obdržel, obsahoval mimo jiné mezinárodní odpovědní kupon. Adresát v USA mohl kupon využít a nechat si vyplatit cenu zpátečního poštovného v amerických poštovních známkách. 

Jedním z následků první světové války bylo i to, že se sazby za poštovné mezi Itálií a USA dostaly do značného nepoměru. Ponzi si uvědomil, že je možné nakoupit mezinárodní odpovědní kupony v Itálii a získat za ně americké poštovní známky vyšší hodnoty. Ačkoli byl zisk z jednoho kuponu nízký, rozsáhlejší transakce mohla být teoreticky velmi lukrativní záležitostí. 

Zdálo se, že Ponzi konečně přišel na životaschopný a především morálně nezávadný nápad, jak zbohatnout. Jiný název pro tento naprosto legální typ finanční operace je „arbitráž“. Jejím principem je, že obchodníci využijí odlišnosti cen na dvou různých trzích. Arbitráž se rutinně používá při obchodu s cennými papíry, obligacemi, valutami a komoditami. To, na čem Ponziho nápad ztroskotal, byl celkový počet mezinárodních odpovědních kuponů v oběhu a také čas i náklady na vyplacení všech kuponů, které bylo třeba jeden po druhém vyměnit. Jinými slovy, vydělat na těchto kuponech se prakticky příliš nedalo.

Milionářem

Ponzi se ale nenechal odradit a pustil se do svého plánu bez ohledu na následky. Ze všeho nejdřív potřeboval sehnat investory. Čím je přesvědčil? Neslýchanou nabídkou zisků. „Pánové, Kolumbus objevil Ameriku, Marconi bezdrátový telegraf a já jsem objevil peníze,“ řekl několika svým přátelům. Tvrdil, že přeprodejem dovezených IRC kuponů vydělá za 90 dní o 50 % víc. A na to lidé slyšeli. 

Slib dodržel a brzy se mu začalo dařit i při shánění nových investorů. Vždyť i ty nejlepší banky ve Státech nenabízely vyšší zúročení vkladů než pouhých pět procent. Ponzi dokázal z příležitosti vytřískat maximum a dokonce zkrátil dobu zúročení na 45 dnů. S počátečními osmnácti investory na kontě založil v roce 1919 první pobočku společnosti Securities Exchange Company. Aby obchod ještě podpořil, zaměstnal jednatele placené z provizí. 

Brzy se vklady vyšplhaly na 25 tisíc dolarů a Ponzi rozjel dalších deset poboček v New Jersey. Následně k němu začaly plynout peníze z celé Nové Anglie. Do léta roku 1920 Ponzi vydělal několik milionů dolarů – dost na to, aby se mohl stát majoritním podílníkem v Hanover Trust Bank v Bostonu. Potom si koupil okázalé sídlo a začal život úspěšného podnikatele, po němž tolik let toužil. Konečně se bezpracně stal milionářem. 

Americký sen

Věta: „Šek jsme už odeslali,“ je jedna z věcí, kterým byste neměli věřit. Při jakýchkoli obchodních jednáních s Charlesem Ponzim by se zřejmě taková rada hodila. To, co se totiž ve skutečnosti dělo, skrývalo kombinaci ekonomické bubliny a Ponziho systému. Senzační aura Ponziho záměru přiměla lidi k důvěřivosti a k nadměrnému optimismu ohledně hodnoty a solidnosti jejich investice. Mnozí se velice zadlužili, zastavili i své domy a prodali rodinný majetek, aby získali prostředky, které mohli investovat do projektu slibujícího ohromující padesátiprocentní návratnost do 45 dní. Amerika podlehla snu o rychlém zbohatnutí. Procitnutí ale bolelo.

Aby uspokojil nároky svých prvních osmnácti investorů a dobral se slibovaného zisku, potřeboval by 53 tisíc odpovědních kuponů. V březnu roku 1920 však již počet jeho investorů přesáhl 15 tisíc, později dokonce přes třicet tisíc. Jinými slovy, musel by vykoupit pošty v půlce Evropy a naplnit jimi celý Titanic, aby to fungovalo.

Lidé ve skutečnosti investovali do Ponziho systému. Společnost nevykazovala žádné reálné zisky z arbitráže mezinárodních odpovědních kuponů, pouze platila původním investorům penězi, které získala od nově příchozích. A když tito důvěřivci uviděli hotové peníze, obratem je nechali v Ponziho rukou. „Peníze přece dělají peníze, ne?“ smál se Ponzi.

Mračna na obzoru

Z Evropy přitom nikdy nevyvezl jediný IRC kupon. Životaschopnost podvodu záležela na ochotě lidí znovu investovat své zisky, což také horlivě činili. Jenže bylo už jen otázkou času, než si na příslušných místech někdo všimne, co se děje doopravdy. „Pokud ve Spojených státech amerických probíhá finanční operace, která by odpovídala slibovanému investičnímu obratu, musel by tu být realizován prodej více než 160 milionů IRC kuponů,“ například varovně hlásil finanční expert z Clarence Barron, „Jenže za celý rok se jich tu neprodalo více než 27 tisíc. Odkud tedy pocházejí zisky společnosti pana Ponziho?“

Pak se v tisku objevily články pátrající po podstatě celého podniku. Deník Boston Post zjistil, že do svého „podnikání“ Ponzi neinvestoval ani jeden cent. A přitom si pořizoval drahá auta, luxusní bydlení i kvalitní obleky. Jak vlastně podniká a odkud se berou jeho peníze? Nad celým Ponziho systémem se začala stahovat mračna. 

Tyto informace způsobily, že mnozí chtěli své peníze zpět a Ponzi jim je s obtížemi vyplatil. Nakonec ale v srpnu 1920 audit odhalil, že podnik je sedm milionů v minusu. Úřady proto činnost Securities Exchange Company i Hanover Trust Bank ukončily. Kolaps Ponziho systému přivedl k pádu pět dalších bankovních domů. Hrubá ztráta investorů činila kolem 20 milionů dolarů (podle dnešního přepočtu by to bylo 225 milionů). Ponzi byl shledán vinným za poštovní podvod a odsouzen k pěti rokům vězení.

Chudoba

Byl sice na dně, ale rozhodně ještě ne na odpis. V Massachusetts mu bylo prokázáno další provinění, nicméně se odvolal. Podařilo se mu zůstat na svobodě dost dlouho na to, aby rozjel realitní podvod na Floridě, kde prodával klientům pozemky v bažinách. V roce 1925 byl usvědčen z porušení zákona o správě majetků a zákona o cenných papírech a odsouzen k jednomu roku ve vězení. Po propuštění se pokusil opustit zemi, ale byl zatčen a poslán zpět do Massachusetts, kde si odpykal dalších sedm let ve vězení. 

V roce 1934 byl propuštěn a okamžitě deportován do Itálie jako nelegální přistěhovalec. Za dlouhá léta v USA se mu totiž nepodařilo získat americké občanství. V Itálii strávil několik let na ministerstvu financí za vlády fašisty Benita Mussoliniho. Neschopnost a nepoctivost ho ale nakonec přinutily prchnout do Jižní Ameriky. Konec svých dnů strávil bez peněz a sám v dobročinném hospici v brazilském Rio de Janeiru, kde zemřel slepý a částečně paralyzovaný ve věku 67 let.

V jednom z posledních rozhovorů před smrtí v nemocnici v Rio de Janeiru hodnotil svou kariéru slovy: „I kdyby za ty peníze nedostali zpátky nic, pořád by to bylo levné. Vždyť jsem jim předvedl tu nejlepší show, kterou Amerika zažila od příchodu prvních osadníků. Myslím, že za těch pár milionů jim ta podívaná stála.“ 

Nepřekonatelný vlk z Wall Street

Ve světě se odehrálo přinejmenším jednadvacet kolosálních podvodů se ztrátami investorů nad 50 milionů, které byly založeny na stále se opakujícím Ponziho triku. Podlehly jim Indie, Čína, Rumunsko či Filipíny.

TIP: Triky ze staré školy: Seznamte se s pěticí vypečených podvodníků

Absolutním přeborníkem mezi podvodníky ale zůstává Bernard Madoff (1938–2021), který díky Ponziho systému zpronevěřil 65 miliard dolarů. Jeho podvod není pozoruhodný jen výší částky, ale i neuvěřitelně dlouhou dobou, po kterou finančníkovi jeho podivné obchody procházely – od začátku 80. let až do jeho zatčení v roce 2008. Ostříleného vlka z Wall Street nakonec odsoudili k náhradě škody ve výši 170 miliard dolarů a k maximálnímu trestu 150 let odnětí svobody.

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Jeden z lepších nevěstinců na území okupované Francie. (foto: Wikimedia Commons, Bundesarchiv, Dietrich, CC-BY-SA 3.0)

Historie

Vasariho koridor spojuje Palazzo Vecchio (florentskou radnici) s palácem Pitti (vévodským sídlem) přes galerii Uffizi a horní část mostu Ponte Vecchio. (foto: Pixabay, Alexandra MerzCC0)

Zajímavosti
Revue

Babyboom invazivního plzáka španělského propuká zjara. Přemnožení hladovci hravě zničí celou úrodu. Spasou hlavně listy, ale zbytek porostu oslintají, pokálí a zválí. Počet dospělců kulminuje v létě. (foto: David Říha ©)

Příroda

Kupa galaxií SDSS J1004+4112, jak ji zachytil Hubbleův teleskop.

Vesmír

Rekonstrukce vzhledu dávného obrněného „červa“ Wufengella bengtsoni.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907