Symfonie Stalinových varhan: Sovětské raketomety typu Kaťuša (1)

24.05.2019 - Jan Škarka

Údaje o prvním nasazení dělostřeleckých raketometů, které kvůli utajení nesly zavádějící označení gardové minomety, se různí. Ať už k tomu došlo 14. či 16. července 1941, nebo dokonce až v srpnu toho roku, tato zbraň významně ovlivnila situaci na bojišti

<p>Palebné přepady kaťuší byly pro Němce překvapením, výbuchy a charakteristický ječivý zvuk raket doplňovaly, zvlášť v noci, světelné efekty.</p>

Palebné přepady kaťuší byly pro Němce překvapením, výbuchy a charakteristický ječivý zvuk raket doplňovaly, zvlášť v noci, světelné efekty.


Reklama

Prvenství ve vynálezu raket – bambusových „trubek“ poháněných střelným prachem a stabilizovaných šípovým způsobem díky upevněné tyči – náleží bezpochyby Číňanům, od nichž se učili i mongolští válečníci. Na území Asie také došlo k prvnímu válečnému použití těchto střel, ať už jednotlivě, nebo z provizorních „raketometů“ v podobě dřevěných stojanů či košů.

Carské experimenty 

V Rusku se rakety již za imperátora Petra I. používaly jako signální a v menší míře jako bojový prostředek. Pokročilé reaktivní střely se však v ruské armádě objevily až na počátku 19. století po vzoru západních armád. Zatímco úloha raket se v Evropě většinou omezovala na signální použití, Rusové použili reaktivní střely v bojích s Turky a kavkazskými Čečenci a Inguši. Ve vývoji dále pokračovali a zásluhou generála Konstantinova byl do Petrohradu z Moskvy přesunutý raketový výzkum. Tam se soustředil vývoj i výroba těchto nových zbraní až do poslední třetiny 19. století.

Carská armáda rakety použila i v krymské válce (1853–1856), kdy jich při obraně Sevastopolu Rusové vypálili na nepřítele asi 5 000, úspěšně je nasadila i za rusko-turecké války v letech 1877–1878. Potom však zájem armády o rakety ochaboval, až došlo k jejich úplnému vyřazení z výzbroje. Důvod spočíval v prudkém rozvoji dělostřelectva v posledních desetiletích 19. století. Moderní kanony totiž rakety překonávaly ve všech ohledech – přesnosti, dostřelu a hmotnosti explozivní střely.

Válečné testy, stalinské čistky 

Teprve ve 20. letech, po doznění občanské války, se v Sovětském svazu znovu začíná s vývojem raket. Koncem 30. let však již SSSR stál na čele světového vývoje reaktivní techniky. U zrodu salvových raketometů stálo trochu paradoxně rudé letectvo. Jeho technická správa totiž prozíravě rozpoznala potenciál překvapivých hromadných útoků na plošné pozemní cíle i letadla (při salvovém odpalu tolik nevadila nepřesnost střel) a zahájila jejich vývoj. V roce 1933 za tím účelem vznikl Reaktivní vědeckovýzkumný ústav.

V prvé řadě vyvstala nutnost vyvinout účinnou prachovou slož, která zajistí vyšší rychlost a přesnost raket. Teprve když prošla zkouškami směs NGV, dalo se přikročit ke konstrukčním pracím na leteckých raketách. Jejich vývoj úspěšně skončil v roce 1937 a sovětské letectvo mohlo své stíhačky Polikarpov I-15 a I-16 vybavit střelami RS 82 i účinnějšími RS 132 (číslo označovalo ráži v mm). Kromě letectva se rovněž velení dělostřelectva rozhodlo zadat vývoj mobilních salvových raketometů. Ten probíhal od roku 1937 v Reaktivním vědeckovýzkumném ústavu, který se kvůli přísnému utajení záhy přejmenoval na Vědeckovýzkumný ústav č. 3.

Tam na jejich konstrukci pracovali inženýři Georgij Langemak a Ivan Klejmenov, kteří konstrukci zdárně dokončili a následně obdrželi vysoké odměny a nejvyšší státní vyznamenání. V lednu 1938 však byli oba zatčeni a vzápětí popraveni. Za vším stál ing. Andrej Kostikov, spolupracovník NKVD, který připravil falešné obvinění obou otců kaťuší ze špionáže ve prospěch Německa. Ten si také vzápětí přivlastnil jejich úspěchy a za „vynález“ raket získal nejvyšší státní vyznamenání. Sám však v roce 1944 skončil v gulagu kvůli neúspěchu při vývoji reaktivní stíhačky. 

Promarněná premiéra

Samotný vývoj raketometu vyvrcholil na počátku roku 1939. Pro novou střelu označenou M-13 vzniklo vypouštěcí zařízení s 16 kolejnicovými rampami umístěné na podvozku nákladního automobilu ZiS-6. Zbraň prošla řadou zkoušek a počátkem roku 1940 rozhodlo velení armády o zavedení raketometů do výzbroje. Nejprve, v lednu 1941, začala výroba raket M-13 ve Voroněži. Samotný vrhač střel se pod označením BM-13-16 („bojevaja mašina“ k vypouštění raket M-13 se 16násobným vedením) začal rozbíhat od poloviny června 1941. Z prvních vyrobených raketometů velení urychleně zformovalo oddíl pod velením kapitána Fjodorova.

Pokračování: Symfonie Stalinových varhan: Sovětské raketomety typu Kaťuša (2)

Jeho jednotka se sedmi vozidly byla pod tlakem hrozivé situace na frontě nasazena proti shromaždišti německých vojsk na železniční stanici Orša. Celkem 112 raket, které Rusové na nádraží obsazené nepřítelem vypálili, sice způsobilo značné škody a ztráty na životech, Němce se však zastavit nepodařilo a Fjodorovův oddíl se záhy dostal do obklíčení. Rusové nakonec svá vozidla museli zničit výbušninami a většina obsluh včetně velitele zahynula. Sověti tak promarnili efekt z nasazení nové techniky, kterou nepoužili v dostatečném počtu a na správném místě. Avšak údaje o datu a místě úvodního použití kaťuší se liší a starší prameny ho datují až do poloviny srpna 1941.

  • Zdroj textu:

    Zbraně

  • Zdroj fotografií: Wikimedia

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zajímavosti

Kanabidiol je jednou z pozoruhodných aktivních látek konopí

Věda

Nechodilo se rodit do porodnic či jiných podobných zařízení, děti přicházely na svět doma v rodinném prostředí.

Historie

Raketa Falcon Heavy mise STP-2 před startem

Vesmír
Revue

Čtyři opičky

Cévní svazky na příčném řezu oddenkem rákosu (Phragmites communis). Velké kulaté otvory jsou cévy xylemu, kterými je rostlinou rozváděna voda a minerální látky z kořenů vzhůru do zbytku rostliny. Zeleně fluoreskuje floem – velké zelené buňky jsou sítkovice, kterými proudí cukry, jež vznikly při fotosyntéze v listech, malé jsou průvodní buňky, které sítkovice vyživují a zajišťují většinu jejich metabolické aktivity.

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907