Tajemství šifry z Rosetty: Proč byly starověké hieroglyfy dlouhá staletí nerozluštitelné?

Jean-François Champollion, jehož jméno je s dešifrováním staroegyptských znaků už navždy spojeno, přitom tehdy v Egyptě vůbec nebyl, natož aby desku sám objevil. V době, kdy budoucí císař Napoleon zahájil své egyptské tažení, mu bylo pouhých osm let. Přesto leccos naznačovalo, že ho nejspíš čeká velkolepá budoucnost, neboť tou dobou již pilně studoval řečtinu a latinu a v jedenácti letech dokázal přečíst biblické texty v hebrejském originále.

Naopak 28letého dělostřeleckého důstojníka Pierra-Françoise Boucharda, který v červenci 1799 senzační objev učinil, dějiny neprávem opomíjejí. Právě on si však při přestavbě mameluckého opevnění poblíž přístavního města Rosetta – dnešního Rašídu – okamžitě uvědomil, že popsaný kámen náhodně nalezený ve zdi může mít mimořádný význam. Desku totiž pokrývaly hned tři druhy nápisů: V horní části šlo o posvátné hieroglyfy, ve střední o laické démotické písmo a v dolní o řečtinu, kterou používala elita pozdního helénistického Egypta. Jednalo se o unikátní klíč, čekající na talentovaný mozek, který by jím dokázal pootočit a otevřít tak bránu k historii prastaré říše.

Vášeň pro Egypt

Právě vědecké poznání se ostatně stalo jedním z cílů Napoleonovy výpravy, která jinak skončila naprostým krachem. Po vzoru jednoho ze svých vojenských ideálů Alexandra Makedonského s sebou francouzský vojevůdce vzal i početnou skupinu vědců ze všech myslitelných oborů. Členové tzv. komise pro vědu a umění sestavili během tříletého působení v zemi mnohosvazkový odborný spis Description de l’Égypte neboli Popis Egypta, jenž později posloužil coby základ moderní egyptologie. 

Ve své době šlo o nejobsáhlejší knihu na světě: Zahrnovala mimo jiné pět desítek map dané lokality, včetně vůbec první mapy zhotovené pomocí metody triangulace, která se pak používala po celé následující století. Ještě dlouho po Napoleonově neslavném návratu tak právě díky práci jeho vědeckého týmu zažívala zejména západní Evropa hotovou egyptománii.

Inspirace zemí na Nilu se záhy promítla také do umění či architektury a v řadě měst od Říma přes Paříž až po Londýn vyrostly charakteristické obelisky, většinou dovezené přímo z Egypta. Extrémních rozměrů dosáhla popsaná vášeň ve viktoriánské Anglii, kde se mezi oblíbené kratochvíle bohatých vrstev zařadilo slavnostní rozbalování mumií nalezených v čerstvě otevřených hrobkách. Cestu přímo k pyramidám si mohl sice dovolit jen málokdo, ale punc nedosažitelnosti jim tím spíš přidával na atraktivitě. Zájem o Egypt ještě zvyšovala aura tajemna umocněná faktem, že dosud nikdo nedokázal přečíst a pochopit dávné písmo plné obrázkových symbolů. Začalo se mu říkat hieroglyfy, tedy v překladu z řečtiny „posvátné znaky“.

Barokní génius Kircher

Evropané sice zmíněné symboly neviděli poprvé, do té doby se s nimi však setkávali pouze zřídka. Poslední člověk, který je uměl aktivně používat, zemřel pravděpodobně koncem 4. století – nejmladší známý text ve staroegyptštině se datuje do roku 394. Ve stejné době žil také Egypťan Horapollon, autor řeckého spisu Hieroglyphica, jenž byl v roce 1419 objeven na ostrově Andros v Egejském moři a až do 19. století představoval de facto jediný pramen informací o hieroglyfech.

Vycházeli z něj především renesanční a barokní učenci, jmenovitě německý jezuita Athanasius Kircher, kterého mnozí díky výjimečné šíři zájmů a znalostí srovnávají s Leonardem da Vincim. Třebaže dnes jeho jméno nepatří mezi běžně známá, za svého života dosáhl takového věhlasu, že mohl směle soupeřit i se svým současníkem Reném Descartesem: Mimo jiné jako jeden z prvních pohlédl do okuláru mikroskopu a předběhl svou dobu, když tvrdil, že nemoci způsobují miniaturní organismy v krvi.

Jezuitský egyptolog

Vrcholným dílem, které po sobě Kircher zanechal, však zůstává třísvazková publikace Oedipus Aegyptiacus, vycházející v letech 1652–1654 v Římě. S hieroglyfy se jezuitský učenec poprvé setkal jako 26letý, a to roku 1628 v knihovně v německém Špýru. O pět let později si osvojil koptštinu, mrtvý jazyk používaný v africké zemi zhruba do 17. století, než jej nahradila moderní egyptština a stal se jazykem církevním. A z koptštiny pak také Kircher vycházel při vlastní snaze o překlad hieroglyfů. 

Třebaže si zřejmě jako první správně povšiml příbuznosti obou řečí, při pokusu o rozluštění dávných znaků se dopustil četných omylů. Domníval se například, že jde pouze o ideogramy, tedy obrázkové symboly bez konkrétního významu, jež nelze přeložit slovy. Zmýlil se i v jiných aspektech – třeba v názoru, že staroegyptština odpovídá jazyku biblického Adama a Evy nebo že bůh Hermes Trismegistos, kterého Řekové ztotožnili s egyptským Thovtem, byl ve skutečnosti Mojžíš. Navzdory tomu jej dnes mnozí odborníci považují za průkopníka egyptologie.

TIP: Morbidní Británie královny Viktorie: Večírky s mumií a pózování s mrtvolami

Jeho badatelská snaha je o to obdivuhodnější, že na rozdíl od pozdějších učenců neměl k dispozici prakticky žádné zdroje, z nichž by mohl čerpat. Každopádně nebyl první ani poslední, kdo při snaze o pochopení dávných symbolů pochybil. Například francouzský orientalista Joseph de Guignes tvrdil, že jsou egyptské znaky příbuzné s čínskými, přičemž údajně vznikly jedny z druhých. Zato Kircher správně poznal, že tzv. kartuše – shluky symbolů v oválných rámečcích – odpovídají jménům panovníků. A zmíněné zjištění později posloužilo jako jedna z hlavních indicií na cestě k úplnému rozluštění hieroglyfů.