Tečka za procesy: Kdo ukončil krvavé slezské hony na čarodějnice?
Hranice na Jesenicku hořely i po smrti děkana Lautnera. Tři obvinění zemřeli ve vězení dlouhé roky po skončení práce inkvizičních soudů, aniž by jejich případy byly uzavřeny
Počátkem devadesátých let 17. století podnikl Jindřich František Boblig z Edelstadtu pokus rozšířit svou zhoubnou činnost na další teritoria. Náznaky jeho záměrů jsou zřetelné už ve známém pokusu očernit nepohodlné duchovní, pletoucí se do jeho šumperského vyšetřování. Barvíř Sattler byl donucen vypovídat, jak na Petrových kamenech viděl rýmařovského faráře Pabsta souložit s paní Mitschkovou z Olomouce. U hodovní tabule pak viděl také hejtmana Haßnika ze sousedního panství Janovice.
Lákavé sousto Olomouc
Neúnavný stařec Boblig byl fascinován možností přenést procesy do Olomouce, kde to dobře znal. Dnes by se řeklo, že to pro něj byla výzva. Ovšem královské město mělo přece jen lepší konexe a možnosti obrany než poddanský Šumperk. Městská rada o hrozícím nebezpečí dobře věděla, a to i z Bobligových zpráv o podezření na některé olomoucké měšťany. Když inkvizitor pro tento záměr získal podporu i mladého Jana Adama Ondřeje z Lichtenštejna, obrátili se olomoučtí raději přímo na panovníka Leopolda I.
Memorandum olomouckého patriciátu shrnulo všechny negativní důsledky, jež by případné rozšíření působnosti inkvizice na město mělo. S dříve prosperujícím Šumperkem nechtěl nikdo kvůli pověsti o „řádění čarodějnic“ obchodovat, město chudlo částečně vinou smrti nejlepších šumperských obchodníků a řemeslníků, částečně proto, že další a další rodiny uvrhly do chudoby výdaje za věznění příbuzných. Obchodní vazby předních šumperských měšťanů byly zpřetrhány, když v procesech vymřely celé rodiny. Leopold I. se tak rozhodl dát Olomouckým za pravdu a důrazně varoval inkvizitora i losinskému tribunálu nadřízený pražský apelační soud, před dalšími invektivami vůči obyvatelům královského města a před neuváženým otevíráním nových procesů. Činnost obou tribunálů postoj panovníka výrazně utlumil.
Drahá spravedlnost
Také žerotínské hospodářství utrpělo. Náklady na losinské čarodějnické procesy se za osmnáct let Žerotínům vyšplhaly na devět a půl tisíce zlatých. Nemalé částky však vrchnostenská správa zpětně vymáhala na příbuzných usvědčených a popravených čarodějnic. Zlomek dochovaných účetních pohledávek losinského panství uvádí, že za osoby upálené na konci roku 1686 požadovala hraběcí pokladna 83 zlatých – za každou z nich!
TIP: Proces s děkanem: Boj proti čarodějnictví zaplatil Kryštof Alois Lautner životem
Pokud by se skutečně podařilo dlužné peníze v určené výši vybrat, mohla si procesy sužovaná žerotínská pokladna přijít na nějakých čtyři a půl tisíce zlatých. To sice nebyla malá záplata, ovšem ne všechny škody lze vyčíslit tak přímočaře. Po popravených poddaných zůstaly nezaopatřené děti, grunty bez hospodáře a nedobrá pověst celého kraje – to vše nepřímo připravovalo majitele panství o další finanční prostředky.
Boblig končí
Před tím, než byla v roce 1696 činnosti obou tribunálů definitivně zastavena, měl už zřejmě málokdo zájem na jejich pokračování. Boblig sám, jakmile viděl, že jeho role je u konce, opustil úřad a nechal vše tak, jak bylo. Trestuhodný způsob, jakým bylo zapomenuto na některé uvězněné, jen dokazuje, že nebyla vůle dotáhnout byrokratickou stránku procesní mašinérie do konce.
