Vypálený slovenský Telgárt: Oslavované vítězství bylo ve skutečnosti fiasko

26.04.2017 - Martin Vitko

Jedny z nejtěžších bojů SNP probíhaly na východě země. Na počátku září se povstalci pokusili protiútokem obsadit Telgárt nacházející se jižně od Popradu. Propagandou opěvované vítězství ale ve skutečnosti skončilo debaklem

Vypálený Telgárt -<p>Obec Telgárt během zářijových bojů kompletně vyhořela. Propaganda později nepravdivě přisuzovala její vypálení Němcům.</p>
Vypálený Telgárt -

Obec Telgárt během zářijových bojů kompletně vyhořela. Propaganda později nepravdivě přisuzovala její vypálení Němcům.


Reklama

Už při prvních bojích s Němci museli povstalečtí vojáci za Slovenského národního povstání na většině území ustupovat. Kriticky vypadala především situace na východě, v prostoru Poprad–Levoča–Spišská Nová Ves, kde okupační vojska postupovala nejrychleji. Povstalecké jednotky zde potřebovaly lepší organizaci, chybělo jim pevné velení a v neposlední řadě nefungovalo na jejich straně ani zásobování.

Průlom na východě

Když se v Banské Bystrici dozvěděli o ústupu povstaleckých vojsk na východě osvobozeného území, zmocnila se jich panika. Předpokládali, že německá okupační vojska se nezastaví a údolím Hronu proniknou přímo do centra povstání. Velení muselo rázně zakročit – vrchní velitel Ján Golian provedl změny ve velení a také nechal přisunout další posily. Do čela povstaleckých jednotek v této oblasti jmenoval čerstvě příchozího zpravodajského důstojníka stotníka generálního štábu Jána Juraja Staneka. Ten měl svým frontovým nasazením odčinit prohřešky, kterých se dopustil v souvislosti s neúspěšným zapojením bratislavské posádky do povstání. Vojáci byli po ústupu ze Spiše zcela vyčerpáni, přesto si udržovali celkem vysoké odhodlání.

Z přidělených jednotek v celkové síle asi 2 000 mužů vytvořil Stanek bojovou skupinu Jánošík, jejíž velitelské stanoviště se nacházelo v obci Červená Skala. Organizačně se skládala ze štábní roty, dvou pěších praporů, kombinovaného dělostřeleckého oddílu (šest houfnic), tankové roty (jedenáct LT vz.38), roty leteckého dorostu, čety protitankových kanónů (čtyři německé Pak 40) a několika partyzánských oddílů z brigád Jánošík, Za svobodu Slovanů a 1. čs. partyzánské brigády J. V. Stalina.

Váhání stotníka Staneka

Situace v prostoru Telgártu byla od rána 4. září 1944 stabilizovaná. Zástupci partyzánských jednotek, které se zde nacházely, žádali Staneka, aby podnikl útok. Ten je však nejprve odmítl s odůvodněním, že musí ještě reorganizovat své jednotky. Na večer toho dne svolal Stanek štábní poradu, které se zúčastnili i partyzáni. Ti opět poukazovali na fakt, že tu Němci zatím nestihli vybudovat důkladné postavení, proto se jeví výhodné na ně zaútočit a vytlačit je z údolí Hronu.

A protože hlavní německé síly útočného pluku 1. tankové armády se tou dobou nacházely u Popradu a Spišské Nové Vsi, existovala zde velká šance na úspěch. Telgárt bránila jen zesílená pěší rota Wehrmachtu čítající maximálně 400 mužů a podle průzkumu disponovali pouze jednou houfnicí a čtyřmi kanóny Pak 40. Ačkoli Stanek partyzánským velitelům nedůvěřoval, nechal se jimi nakonec přemluvit k útoku.

Spíš symbol než strategická kóta

V úterý 5. září 1944 v 5.20 zahájilo povstalecké dělostřelectvo palbu na postavení nepřítele. Současně vyrazila do boje pěchota a tanky, postupující na vnější straně levého křídla. Německé protitankové kanóny však pohotově reagovaly a jeden z povstaleckých LT vz.38 utržil zásah. Zbývající tanky s pěchotou ale zahnaly německé dělostřelce na útěk a postoupily až do vesnice. Zakrátko se opět ocitly pod nepřátelskou palbou, tentokrát minometnou, avšak i tu se jim podařilo umlčet. Vedle toho povstalci ukořistili i dva německé nákladní automobily.

Obec Telgárt mezitím zachvátil požár, proto se z něj povstalecké jednotky stáhly. Ještě před polednem toho dne se tedy slovenským vojákům podařilo vytlačit okupanty z Telgártu a začali postupovat ke kruhovému tunelu pod sedlem Besník. Vydatnou pomoc jim poskytovalo šest strojů Kombinované letky z letiště Tri Duby, které v půlhodinových intervalech bombardovaly nepřátelská postavení a ostřelovaly je palubními zbraněmi. Německý odpor i přesto sílil. Nedaleko tunelu zničili okupanti dvě LT vz.38 z tankové roty npor. Jána Achimského a ve čtyři hodiny odpoledne už slovenský postup nadobro zastavili. Okupační vojska reagovala na vzniklou situaci přísunem dalších posil do telgártského prostoru.

Němci odolávali náletům a díky dobře mířené palbě se jim dokonce podařilo vyřadit tři slovenské letouny. V podvečerních hodinách následně vyrazily německé jednotky do protiútoku a ještě před setměním se jim podařilo vytlačit příslušníky skupiny Jánošík z polozbořené vesnice. Celodenní povstalecká ofenzivní akce tedy vyšla nakonec vniveč. V následujících třech dnech podnikli jánošíkovci ještě několik výpadů na pozice protivníka.

K 9. září se ale frontová linie stabilizovala, a to pouze asi 300–1 600 metrů východně od původní čáry dotyku vojsk. Zpustošený Telgárt zůstal na území nikoho. Později v průběhu září podnikli povstalci v této oblasti další akci, během níž se obec opět ocitla v jejich držení. Když začala generální ofenziva německých vojsk (18. října 1944), jednotky 1. čs. armády na Slovensku držely Telgárt ve svých rukou, a to až do posledních říjnových dnů, tedy těsně do pádu Banské Bystrice.

Zrezivělá legenda Železného kapitána

Útok na Telgárt nepředstavoval dlouhodobě plánovanou akci, ale improvizovaný krok. Povstalci měli nad okupanty výraznou početní i materiální převahu – početně je pětkrát převyšovali, v polním dělostřelectvu měli převahu dvojnásobnou. A zatímco Němci nedisponovali ani jediným tankem, povstalci jich měli hned jedenáct. Z tohoto důvodu označují dnes historici výsledek celé akce spíše jako debakl. Povstalecký tisk však slavil nepovedený telgártský atak jako velké vítězství a v podstatě neschopný Stanek se ze dne na den stal legendárním „Železným kapitánem“.

Velení 1. čs. armády na Slovensku nutně potřebovalo zvýšit morálku svých vojsk, začátkem září 1944 vážně otřesenou neustálými ústupy a porážkami. Za těchto okolností představovalo dobytí nevelkého horehronského území (prakticky pouze luk a polí) mimořádný úspěch. Okupační jednotky nacházející se při Telgártu ve skutečnosti sotva mohly ohrozit nedaleké Brezno nad Hronom, natož Banskou Bystrici.

Stanek skutečný neúspěch své akce později zdůvodňoval zbabělostí partyzánů, kteří se již krátce po poledni nenápadně vytratili z bojiště. Ve skutečnosti však je třeba hledat příčiny ve Stanekovu přístupu k plánování a řízení bojových akcí. Jako zpravodajský důstojník také neměl zkušenosti s velením většímu seskupení než rota, což se nutně muselo odrazit i v krocích, které podnikal.

Němci tentokrát bez viny

Během bojů začátkem září 1944 shořelo v Telgártu na 260 domů. Tvrzení o obci vypálené Němci a hrobech plných povražděných civilistů se nezakládala na pravdě – obětí požáru se prokazatelně stali tři místní starci. Později během povstání navštívila Telgárt komise Slovenské národní rady a obyvatelstvu poskytla finanční pomoc a ošacení, ve více obcích se vyhlašovaly veřejné sbírky. Telgárt nesl v letech 1948–1990 nový oficiální název Švermovo.

Poúnorová moc tak vzdala hold Janu Švermovi, poslanci za KSČ, jenž zemřel při přechodu Chabence. Za roli, kterou Telgárt sehrál v povstání, dostala obec během minulého režimu mnoho vyznamenání a pamětních medailí a obdobně stoupala hvězda Jána Staneka. Jakýsi pomyslný vrchol přehnané heroizace představoval normalizační seriál Povstalecká história, který telgártskou bitvu spolu s „rozhodným postupem“ kapitána Staneka vylíčil jako nejpamátnější momenty bojů. 

Reklama

  • Zdroj textu:

    Válka REVUE Speciál - SNP

  • Zdroj fotografií: http://telgart.webnode.sk



Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Kolorovaná fotografie přibližuje, jak přesně vakovlci vypadali. Osudným se jim stal strach farmářů o stáda dobytka. (foto: Profimedia)

Zajímavosti
Zajímavosti
Věda

Americké bombardéry B-29 shazují bomby kdesi nad Koreou. Počítalo se s nimi také pro případný nukleární úder. (foto: Shutterstock)

Válka

Alice Sasko-Koburská (1843–1878) byla prababičkou prince Phillipa, nedávno zemřelého manžela královny Alžběty II. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Historie

Základ Algolova systému, vzdáleného devadesát světelných roků, tvoří velmi těsná spektroskopická dvojhvězda: Stálici hlavní posloupnosti třikrát hmotnější než Slunce doprovází ve vzdálenosti pouhých devíti milionů kilometrů podobr s 0,7 sluneční hmotnosti. Zmíněnou dvojici pak jednou za 681 dní obkrouží ještě třetí hvězda, mírně hmotnější než Slunce. (ilustrace: ESO, L. CalçadaCC BY-SA 4.0)

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907