rostliny

Láčka mívá baňkovitý tvar a jeho ústí je lemováno kluzkým límcem, tzv. obústím. Shora je láčka krytá víčkem. Na jejím vnějším povrchu i spodní straně víčka a vnitřním okraji obústí se nacházejí nektarové žlázky, které lákají hmyz. Vnitřek láčky je obvykle rozdělen na dvě části. Ve spodní, která je zatopená trávicí tekutinou, jsou trávicí žlázky. Výše je pak vosková zóna, která je tak kluzká, že hmyz se vlastními silami z láčky nedokáže dostat.

Láčkovky jsou dvoudomé, tj. rostliny jsou buď samčí nebo samičí. Jejich drobné květy vytvářejí bohatá květenství a většinou nepatrná semena jsou unášena větrem na velké vzdálenosti. (foto: Shutterstock)

04. 10. 2021

Nejčtenejší


Čemeřice černá (Helleborus niger) je prudce jedovatá, stejně jako řada dalších druhů tohoto rodu. Ve středověku sloužila k ochraně příbytků a dobytka před čarodějnicemi, zároveň však měla své místo i v černé magii.

25. 12. 2020

Západy slunce jsou na Okavangu velmi rychlé, ale také malebné a romantické. Rovinatá krajina podtrhuje barevnou, velmi dynamicky se měnící oblohu, která se zrcadlí v otevřených vodních pláních.

14. 12. 2020

Americká réva okrouhlolistá

08. 12. 2020


Reklama

Opylení nenápadných květů jmelovitých rostlin (Viscaceae) zajišťuje hmyz nebo vítr. Semena se šíří buď pomocí ptáků, nebo jsou z plodů vystřelována tlakem zrajícího míšku. Aby se semeno udrželo na větvích hostitelských rostlin, je obaleno lepkavým viscinem.

07. 12. 2020

Rod Pyrrosia má jazykovité, kožovité nedělené listy. Patří do čeledi osladičovitých (Polypodiacea). Popsáno je kolem 60 druhů ve východní Asii, Africe, Austrálii, na Madagaskaru a Novém Zélandu. Spodní strana listu je hustě porostlá hvězdicovitými chlupy, které mají charakteristický tvar. Na snímku hvězdicovité chlupy druhu Pyrrosia lingua.

04. 12. 2020

Červené a oranžové podzimní zbarvení nasvědčuje tomu, že v listech je obsaženo větší množství antokyanů.

23. 10. 2020

Havajský strom koa (Acacia koa) sahá až do výšky 33 metrů

17. 10. 2020

Vodoklas vodní (Orontium aquaticum)

Vodní nebo bahenní vytrvalá bylina. V zemi má krátký oddenek, který kořeny postupně stahují hlouběji do bahna. Na zimu zatahuje, na jaře vyrůstají podlouhlé eliptické listy, které u rostlin rostoucích mělce rostou vzpřímeně, nebo splývají na vodní hladině. Řapíky bývají purpurově naběhlé, čepele jsou modrozeleně zbarvené se silnou voskovou kutikulou. Palice je dlouhá i přes 20 cm. 

Semena a oddenky sloužily Indiánům jako potravina. Musely se však sušení a vařením zbavit krystalků šťavelanu vápenatého, který je zasyrova palčivý a nebezpečný.

Barva květenství: žlutá a bílá
Doba květu: jaro
Rozšíření: východní státy USA od hranic s Kanadou po Texas; neroste v oblasti velkých jezer
Ekologie: Roste v mělkých vodách, bažinách a pomalu tekoucích řekách.

11. 09. 2020

Látky vylučované mrtvým tělem mohou ovlivnit barvu a další vlastnosti vegetace.

09. 09. 2020

Reklama

Duby patří k dlouhověkým stromům, které od nepaměti podněcovaly lidskou fantazii. Při jejich košaté mohutnosti se není čemu divit (Foto: Shutterstock)

10. 08. 2020

Některé druhy kosatců jsou stálezelené, jiné zatahují buď v létě, v období sucha, nebo na podzim, aby se chránily před mrazem. Najdeme mezi nimi drobné cibuloviny, trsnatě rostoucí byliny i rostliny se ztloustlými oddenky.

Svébytnou skupinou kosatců, jak pro botaniky tak i zahradníky, jsou cibulové kosatce. O jejich taxonomii se zasloužili sovětští botanici, především G. I. Rodioněnko. Vyčlenil je do samostatných rodů: Hermodactyloides – kosatečky, Xiphium – kosatčíky a Juno – juna. Dnes se ovšem jednotlivé rody cibulových kosatců opět považují pouze za podrody původního širokého rodu kosatec – Iris.

Největší a nejrůznorodější skupinou cibulových kosatců jsou juna. Jedná se o drobnější i poměrně mohutné rostliny vysoké i přes 50 cm. Cibule mají obvykle hladkou papírovou slupku, někdy v několika vrstvách. Nápadné jsou dlouhé, ztloustlé kořeny. Raší obvykle na jaře, pouze středomořský Iris planifolia vyráží koncem podzimu nebo v zimě. Na snímku Iris cycloglossa.

29. 07. 2020

Listy některých „masožravek“ jsou nenápadné, což platí u tučnic. Jiné rostliny svítí kapičkami lepu na chlupech listů, což je často ještě zvýrazněno červenou barvou chlupů. Zatímco byblis a rosnolist jsou pasivní lovci, chlupy rosnatek již pomalým pohybem odpovídají na přítomnost kořisti.

Lepkavé listy nebo stonky má přitom více rostlin a nalepený hmyz můžeme najít například na šalvěji lepkavé nebo smolničce. Ty však kořist neumí aktivně využít, a proto do společnosti „dravých květin“ nepatří.

Na snímku Rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia) – naše bezesporu nejznámější masožravá rostlina

18. 07. 2020

Nájezdy slonů afrických porosty „sodomského jablíčka“ těžce poznamenají. Vedle tlustokožců si s jedem žlutých plodů rostliny s vědeckým názvem Solanum campylacanthum poradí jen antilopy impaly.

11. 07. 2020

Bažina v Malajsii zarostlá tokozelkou nadmutou.

30. 06. 2020

Atraktivní něžná krása bramboříku nachového zdobí zářijový listnatý les u Brněnské přehrady. Jeho hlízy jsou však lákadlem pro žravé divočáky.

26. 06. 2020

Stránky

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907