Zimní květy čemeřice: Nedočkavost jedovaté krasavice

25.12.2020 - Jaroslav Monte Kvasnica

Touhou po květu trumfne čemeřice všechny konkurentky. Její vonný kvítek totiž ze sněhového polštáře často vykoukne už v prosinci. Tato otužilá krasavice stabilně kvete a těší lidský zrak od ledna až do dubna

<p><strong>Čemeřice černá</strong> <em>(Helleborus niger)</em> je prudce jedovatá, stejně jako řada dalších druhů tohoto rodu. Ve středověku sloužila k ochraně příbytků a dobytka před čarodějnicemi, zároveň však měla své místo i v černé magii.</p>

Čemeřice černá (Helleborus niger) je prudce jedovatá, stejně jako řada dalších druhů tohoto rodu. Ve středověku sloužila k ochraně příbytků a dobytka před čarodějnicemi, zároveň však měla své místo i v černé magii.


Reklama

Čemeřice černá (Helleborus niger) patří do čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae) a jako jedna z mála rostlin vykvétá už během zimy. Tato rostlina se pyšní bělostným květem a její jméno je tedy zdánlivě nepochopitelné. Pokud byste ji ale vykopali, zjistíte, že jméno dostala podle černého oddenku. 

Rozpínavá jako římské vojsko

Čemeřice černá pochází z východní Asie. Jejím domovem v rámci jižní Evropy jsou Apeniny a Alpy, proto se jí také lidově říká alpská růže. V horách roste na kamenitých půdách bohatých na humus a vápník. Často se vyskytuje od nížin do vyšších poloh (do výšky 1 800 m n. m.), kde prospívá zejména poblíž smíšených lesů. Najdeme ji i v podhorských oblastech na Slovensku, v Česku se pěstuje v zahradách, odkud však čile „prchla“ do volné přírody. Proto u nás nacházíme zplanělé uprchlice. 

Na rozšíření čemeřice v Evropě mají bezesporu velký podíl staří Římané, neboť to byla jejich oblíbená rostlina, která vojska doprovázela při taženích Evropou. Později se hojně pěstovala v klášterních zahradách, odkud se často dostávala do blízkého okolí, kde zplaněla. Již ve středověku se pěstování čemeřice rozšířilo po celé Evropě. 

Rafinovaná zbraň Athéňanů 

Čemeřice černá je prudce jedovatá. Celá rostlina, ale zvlášť semena a oddenek obsahují velice silné a pomalu vstřebatelné jedy. Konkrétně jsou v ní přítomny glykosidy – heleborein, heleborin a helebrin. Heleborein má silně dráždivé účinky na sliznice, způsobuje zánět spojivek, kýchání atd. Při větších dávkách dráždí trávicí ústrojí a jen velmi zvolna se vstřebává. Heleborin působí na nervy. V lékařství se někdy užíval helebrin, který zesiluje srdeční stah. 

Už v minulosti najdeme mnohé příklady, kdy byla tato rostlina „nasazena“, a to dokonce v boji. Historikové například tvrdí, že v roce 600 př. n. l. otrávil jeden athénský politik a básník jedem z rozdrcených oddenků čemeřice černé potok, ze kterého pilo nepřátelské vojsko. Je nasnadě, že následovalo rychlé a snadné vítězství Athéňanů…

Kytice trhaná s opatrností

Jedovatost čemeřice byla dobře známá i ve středověku. Vyhledávaly ji báby kořenářky i obávané čarodějnice. Travičky z ní vyráběly jedy na objednávku. Ve starých herbářích nalezneme doporučení přidávat prášek ze sušené čemeřice v malém množství do otrub s mlékem – to prý zbavovalo koně, dobytek a prasata zácpy a pomáhalo jim zbavit se obtížných střevních parazitů.

V lidovém léčitelství se výtažky z oddenků nasazovaly k léčbě kožních nemocí, ale také se jimi likvidovaly vši a svrab. Prášek ze sušeného oddenku vyvolával kýchání – což mělo léčit záchvaty šílenství, aby nebožák vykýchal zlého ducha. Často prý mu to ovšem přivodilo až smrt. Ačkoli se čemeřice v současné době jako léčivka nevyužívá, varování před její jedovatostí je stále na místě. Kdo by si z této rostliny chtěl natrhat kytičku, nechť si potom raději dobře umyje ruce. Otrava je velmi nebezpečná, zejména pro děti a lidi s nemocným srdcem. 

Spanilé sestřenky čemeřice černé

Jako uprchlici ze zahrad můžeme objevit čemeřici nachovou (Helleborus purpurascens), jejíž domovinou je východní Evropa, kde ji najdeme na Ukrajině, v Maďarsku, Rumunsku, v bývalé Jugoslávii a na Slovensku – v okolí Čergova, v Ondavské vrchovině, v Bukovských vrších a na Vihorlatu. Čemeřice nachová je 15–30 cm vysoká vytrvalá bylina, jejíchž pět kališních lístků má nápadnou červenofialovou barvu. Kvete později než čemeřice černá, většinou od února do dubna (v teplých zimách dříve).

Další zplanělou příbuznou, na niž můžeme vzácně narazit, je čemeřice smrdutá (Helleborus foetidus), která je původní v západní a jihozápadní Evropě a v severní Africe. V Česku se pěstuje jako okrasná, 40–100 cm vysoká vytrvalá bylina bez oddenku. Celá rostlina v souladu se svým jménem výrazně páchne. Kvete až v březnu a dubnu, její květy jsou zelené, na okrajích často tmavě červeně lemované. 

TIP: Bělostný příslib jarního slunce: Klenoty Chlébského potoka

V našich zahradách se setkáme například i s čemeřicí tibetskou (Helleborus thibetanus) a čemeřici východní (Helleborus orientalis), která pochází z Kavkazu a severního Turecka. Poněvadž se však čemeřice poměrně snadno kříží, byla vyšlechtěna řada hybridů čemeřice kvetoucí od světle zelené přes bílou, žlutou, růžovou, červenou, purpurovou až po černou – někdy s modrým nádechem (ojíněním). Rozdílný je také tvar a velikost květů. Vyhledávané jsou bílé a růžové květy s tmavými skvrnami, a vyšlechtěny byly dokonce i plnokvěté kultivary.

Kam za čemeřicemi

Čemeřice jsou v České republice považovány za zahradní rostliny. Jsou však v naší krajině pěstovány již po staletí, a proto se „uprchlice“ staly součástí naší přírody. Pátrat po těchto nádherných a veleotužilých kráskách, které trumfnou časností květu i bledule a sněženky, můžeme v okolí zahrádkářských kolonií (nebo přímo pohledem přes ploty do zahrad). My jsme je však objevili i na místech zaniklých osad – například na Českomoravské vrchovině nebo v podhůří Jeseníků. V Německu, Rakousku, v Rusku atd. patří čemeřice černá mezi chráněné rostliny. U nás je stále brána jako zahradní rostlina.

  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií: Shutterstock, Zdenka Prokešová, Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zajímavosti

Viktor Emanuel II. se svou milenkou a druhou manželkou Rózou Vercellanovou. Ve výřezu jeho první žena Adelheid Rakouská.

Historie

Možnost pozorovat gorily na mýtinách, kam vycházejí hledat svoji oblíbenou potravu – vodní rostliny, je velmi vzácná.

Příroda

Většina mikroplastů v Arktidě původně pochází z praček na kontinentech kolem Atlantiku

Věda

Tzv. Brockenský přízrak poprvé popsal v roce 1780 německý vědec a teolog Johann Silberschlag. Objevil ho při letu balónem nad horou Brocken v německém pohoří Harz.

Revue

Mapa vznikla složením dat z několika družic měřících koncentrace aerosolu v atmosféře. Množství pevných či kapalných částeček ve vzduchu se určuje na základě změn viditelného a infračerveného světla.

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907