Středověk

Kráva, která dojí nahou ženu – to vypadá skoro jako pamflet odpůrců mléčných výrobků! V průběhu 15. století se toto groteskní pojetí z knih vytrácí. Do módy se dostává Gutenbergův knihtisk a na nenápadnou obrázkovou satiru už nebude čas.

Blahoslavená Anežka Česká, přestože žila v době nám tak vzdálené, zůstala i dnes zářným vzorem křesťanské víry a hrdinné lásky.

Univerzita vybírala poplatky od studentů i mistrů, a kdo nepřispěl, tomu hrozila mimo jiné pokuta.

Vyvolávání ďábla bylo ve středověku prakticky synonymem pro jakoukoliv černou magii.

Pro meč až do Francie

Anna Boleynová (1501–1536)

Anna Boleynová neměla na muže zrovna štěstí. A coby druhá manželka Jindřicha VIII. si zrovna nepolepšila. Rodit mužské potomky se jí pohříchu nedařilo. Na první pokus přivedla na svět „jen“ budoucí královnu Alžbětu I., poté následovaly tři potraty. V té době asi nebyla ta nejpříjemnější společnice. Navíc nepřátel měla vždy víc než dost. Nařčení z toho, že je králi nevěrná a za jeho zády kuje pikle, na sebe nenechalo dlouho čekat. Nebo se Jindřich prostě jen zakoukal do Jany Seymourové a potřeboval jí udělat po svém boku místo? V roce 1536 je Anna obviněna z velezrady (a pro jistotu také z cizoložství, incestu a čarodějnictví) a putuje do vězení v Toweru.

Dál už je to prosté. Jako čarodějnice by měla správně být upálena na hranici, ale to si její bývalý manžel nepřeje. Dokonce vyslyší její poněkud neobvyklou prosbu, a to aby byla sťata mečem. V Anglii se tehdy bez výjimky popravuje sekyrou. Jindřich VIII. milostivě odloží výkon o celé dva dny, než z Calais dorazí mistr dlouhého meče. Samotný průběh je překvapující. Dalo by se čekat, že Anna řekne králi v poslední chvíli něco peprného. Proto se tu také tísní davy. Místo toho ale vyzve všechny přihlížející, aby se s ní naposledy pomodlili. A pak už se jde na věc. Lidé tehdy odcházejí z popravy rozčarováni: ta překrásná a do poslední chvíle pokorná světice měla být nehodnou čarodějnicí? Něco tu evidentně nesedí…

Vražda knížete Václava, kterou v představách Matyáše Hutského spáchal o půlnoci sám Boleslav, iluminace z 2. poloviny 16. století.

Nejstarší částí znaku města Plzně byla stříbrná chrtice v červeném poli. V době husitských válek si ji do znaku umístili měšťané, aby symbolizovala věrnost města císaři a českému králi. Tento znak polepšil Zikmund Lucemburský roku 1434 o dvouhrbého velblouda, kterého Plzeňští vzali husitům při jejich neúspěšném obléhání Plzně.