Tradiční rodina? Jak se měnil přístup k manželství v průběhu času

25.11.2018 - Barbora Jelínková

V našich zeměpisných šířkách považujeme za samozřejmost, že v manželství jde o vztah mezi jedním mužem a jednou ženou. Z historického hlediska se však jedná o novodobou kuriozitu – většina sňatků v minulosti dovolovala spojení více lidí

<p>Mnohomužství běžně praktikují Mosuové, obyvatelé himálajských údolí na jihozápadě Číny.</p>

Mnohomužství běžně praktikují Mosuové, obyvatelé himálajských údolí na jihozápadě Číny.


Reklama

Vztahy mezi muži a ženami jsou staré jako lidstvo samo. Právní zakotvení různých forem manželství ale kupodivu není o moc mladší – objevilo se už s prvními vyspělejšími civilizacemi. Již před čtyřmi tisíci lety v oblasti tzv. úrodného půlměsíce na Blízkém východě zakazoval zákon mnohomužství neboli polyandrii. Podle zákoníku platného 2 400 let před přelomem letopočtu za vlády krále Uruinimginy (jde o nejstarší známou legislativní úpravu ženských práv) nesměla příslušnice něžného pohlaví náležet více mužům. Mezopotámský právní akt je ojedinělý především proto, že v raném starověku bylo monogamní manželství ještě méně běžné než dnes. 

Polygamii, tedy uzavření manželství s více jedinci opačného pohlaví, praktikovali svého času Číňané, Indové, americké indiánské kmeny, staří Řekové, Vikingové, a dokonce i první křesťané. Ve starověkém Římě pak právní systém luxus v podobě desítek půvabných dívek striktně zakazoval.

Sedm set manželek

Muž obklopený hned několika ženami patří také ke standardním výjevům Starého zákona. Už Abraham údajně žil s třemi příslušnicemi něžného pohlaví zároveň a od jeho způsobu života se dodnes odvozuje tradice mnohoženství čili polygynie u raných židů, křesťanů a především současných muslimů. Jeden z nejstarších biblických patriarchů byl však ještě skromný: Například o králi Davidovi se v Bibli dočteme, že měl osm žen a několik milenek. I takové množství ovšem bledne v porovnání s jeho nástupcem Šalomounem, který údajně pojal sedm set manželek – vesměs urozených princezen – a navrch tři stovky konkubín. 

Na Blízkém východě se polygamní tradice udržela dodnes, ačkoliv židé od ní v průběhu staletí upustili. V moderním Izraeli je monogamie uzákoněna v civilním právu, náboženství je mu však nadřazené. Rabín má proto pravomoc „povolit“ muži i regulérní druhou manželku, například pokud je ta první neplodná či duševně chorá.

Podle práva islámu  

Polygamní soužití zůstalo vlastní muslimům. Raný islám nestanovoval žádné hranice, zato dnes může muslimský snoubenec vstoupit do manželského svazku „pouze“ se čtyřmi vyvolenými, přičemž má povinnost všechny zaopatřit. Jde ostatně o nesmírně důležitý prvek společný pro většinu raných manželských svazků: Jejich účelem nebylo ani tak vyvrcholení vzájemné zamilovanosti, jako spíš pragmatické ekonomické zajištění. Starověcí židovští muži měli například povinnost postarat se nejen o vlastní ženu (či ženy), ale také o vdovy po svých bratrech, s nimiž se rovněž museli oženit

Budoucí manžele zpravidla dávali dohromady jejich rodiče a hleděli primárně na finanční prospěch či společenskou prestiž obou stran. Výjimkou nebyla situace, kdy se brali vzdálení příbuzní. Podle některých výzkumů uzavírali většinu prvotních manželství bratranci a sestřenice: Například ve starém Řecku čekal podobný osud osiřelé dívky. 

Kolik stojí nevěsta 

Ještě v minulém století se i u nás běžně dodržovala tradice věna, kdy otec poskytoval dceři určitý finanční základ. Stejný princip znají kultury po celém světě: Je doložen již u starých Římanů nebo Číňanů a dodnes se zachoval na mnoha místech planety. Antropologové si povšimli, že v minulosti převládalo udělování věna u kultur, jež dokázaly rozvinout intenzivní zemědělství. Naopak tam, kde obdělávání půdy zůstalo na nízké úrovni a pěstování plodin se věnovaly převážně ženy, se objevil opačný systém: Za nevěstu neplatil otec, nýbrž budoucí manžel, který si ji od rodiny „koupil“. V podstatě tak nahrazoval ztrátu pracovní síly a zároveň prokázal, že je dost movitý. „Vykoupení nevěsty“ je dosud běžné u řady asijských či arabských národů a dodržují ho i obyvatelé mnoha tichomořských ostrovů, například Papuánci. 

Nově vzniklá spojení odpradávna provázely různé rituály a přinejmenším jeden z nich přetrval: Výměna snubních prstenů pochází zřejmě od starých Římanů, kteří věřili, že z levého prsteníčku vede svazek nervů a cév přímo do srdce. Proto na zmíněný prst navlékali kovový kroužek jako připomínku trvalého svazku. Dlouho také platilo, že pokud nedojde k naplnění hlavního cíle obřadu, tedy zplození potomstva, má muž právo najít si novou matku svých dětí. Uvedený přístup se v Evropě změnil až s rozšířením vlivu katolické církve v raném středověku, zhruba ve stejné době, kdy se na starém kontinentu stala běžnou monogamie.

Žena, nebo holčička?

Mladá žena zvyšuje šanci, že z manželství vzejdou zdraví potomci. Kosterní pozůstatky nalezené v lokalitách obývaných Kelty a Germány naznačují, že tyto kmeny považovaly za ideální věk pro vstup do manželství už ranou pubertu. Patrně nebylo výjimečné, že se dívky vdávaly ještě před patnáctými narozeninami. 

Stejná praxe fungovala u většiny starověkých národů a ještě ve středověké Evropě kněží běžně oddávali náctileté snoubence. Starořecký filozof Aristoteles v jednom ze svých spisů doporučuje, že ženě má být v den sňatku osmnáct let, zato optimální věk pro muže se blíží čtyřicítce. Přestože v západních zemích dnes věk novomanželů obecně roste (například v Česku už překročil třicítku) a sňatky nezletilých jsou ilegální, v některých částech světa – zejména v zaostalých regionech Afriky – zůstávají takové svatby zcela běžné. OSN odhaduje, že nejvyšší podíl dětských manželství připadá na Niger, kde nejsou plnoleté tři ze čtyř nevěst

Manželka, znak bohatství

Nikoliv náhodou je polygamie běžná v regionech s teplým klimatem a hojností potravinových zdrojů, k nimž patří právě subsaharská Afrika. Dodnes tam převažuje extenzivní způsob zemědělství závislý na velkém množství pracovních sil. Mohou-li potřebné práce zastat ženy či starší děti, je to oboustranně výhodné: Zemědělec prosperuje a dokáže uživit nejen sebe, ale i partnerky a veškeré potomstvo. Manželky představují pro afrického polygynního muže natolik cenné jmění, že se po jeho smrti v některých kulturách dokonce dědí – veškeré ženské osazenstvo domu pak připadne bratrovi nebožtíka

Průměrná evropská žena jen těžko snese pomyšlení, že by se o přízeň svého chotě měla dělit s řadou sokyň. Afričanky z chudších regionů to však vidí jinak: Počet žen v domě je znakem prestiže a bohatství, a čím víc manželek si muž přivede, tím vyšší společenský status prokazuje. Proto poté, co žena splní svůj úkol a porodí dítě, často manželovi pomáhá shromáždit dostatečný obnos k pořízení mladší snoubenky. Nemusí se však jednat o pravidlo – známe i případy, kdy mezi manželkami vypukl konflikt a jejich vzájemné soužití poznamenala nevraživost, či dokonce násilí. 

Spory nejčastěji vyvěrají z rozdílného postavení jednotlivých žen. Ty starší se totiž těší vyšší pozici v rodinné hierarchii a nezřídka vyžadují, aby nově příchozí manželky vykonávaly náročnější či jednotvárnější práce. Aby se těmto roztržkám v některých kulturách zamezilo, má každá partnerka vlastní dům, takže dámy žijí odděleně a muž je střídavě navštěvuje. 

 

Když žena mužům vládne 

Polygamie, vyskytující se ve více než osmdesáti světových společenstvích, v drtivé většině znamená mnohoženství. Na některých odlehlých místech planety – zejména v Himálaji a Tibetu – se však dosud zachoval opačný systém: Je to žena, kdo pojme hned několik manželů, přičemž mezi nimi často nechybějí vlastní bratři

V regionech s převládajícím drsným klimatem by muž zpravidla vlastními silami neuživil víc než jednu manželku, natož početné potomstvo. Tzv. polyandrické neboli „mnohomužské“ uspořádání umožňuje maximálně šetřit chudé přírodní zdroje a omezit populační růst. V některých případech se přitom jedná o čistě symbolickou záležitost – například novomanželé z řad indických Nayarů nemusejí ani sdílet společnou domácnost. Dívka je ještě před pubertou provdána za svého prvního ženicha, který se následně považuje za otce všech jejích dětí. Tím ovšem veškeré povinnosti vůči muži končí a žena má právo přivést si domů nové partnery. 

Stále živý matriarchát 

Kultury, v nichž se zachoval překvapivě propracovaný systém ženské nadvlády a kde dámy převzaly roli hlavy rodiny, existovaly na všech kontinentech a na některých místech stále přetrvávají. Příslušnice něžného pohlaví v nich plní víceméně analogickou funkci jako muži v západní společnosti. Na jejich bedrech leží několik náročných úkolů: Po svatbě přebírají zodpovědnost za domácnost, včetně finanční stránky, měly by přivést na svět potomstvo a zároveň pracovat. 

Není výjimkou, když manželka nosí domů vyšší mzdu než muž, velmi často také úspěšně buduje kariéru ve státní či soukromé sféře nebo založí vlastní podnik. Z narození dcery se raduje daleko víc než z novorozeného chlapečka, neboť rodinný majetek připadá pouze potomkům ženského pohlaví, a novomanželé se po svatbě automaticky stěhují do domu nevěsty. 

V současnosti se za nejpočetnější matriarchální společenství považuje sumaterský kmen Minangkabau, s odhadovanými šesti miliony členů. Už několik století praktikují islám a jejich životní styl v ostatních ohledech zcela odpovídá představě běžného obyvatele západní polokoule – žijí, studují a pracují ve městech. Přesto i nadále dodržují nepsaná pravidla genderového rozdělení rolí.  

Nevěra jako samozřejmost

V odlehlých himálajských údolích na jihozápadě Číny žijí Mosuové, proslulí systémem „navštěvujících manželství“, který se přirozeně vyvinul v náročných vysokohorských podmínkách. Po dlouhá staletí si tito lidé udržovali jednoduchý životní rytmus: V letních měsících většina mužů odváděla dobytek na pastvu, zatímco ženy zůstávaly samy doma. Během té doby měly dost času osvojit si řízení domácnosti a skloubit ji s péčí o děti. 

TIP: Dokud nás smrt nerozdělí aneb Dějiny rozvodu v českých zemích

Dnes se místní dámy vrhly také na podnikání a vedle péče o rodinu zvládají ještě řídit podniky zaměřené na turisty. Dlouhá nepřítomnost manželů však měla své důsledky: Příležitostná nevěra se stala natolik běžnou, že se již nepovažuje za nic nevhodného. Oba partneři mají oficiálně povolen libovolný počet nezávazných mimomanželských vztahů, aniž by to mezi nimi vedlo k rozepřím. V systému Mosuů naprosto chybí tradiční role otce, děti náležejí pouze matce, respektive některé z žen a její nejbližší rodině. Veškerý majetek následně dědí nejschopnější dcera. 

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Profimedia

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Místo hlubokého spánku budete v polosnění jen lehce plout na vlnách skutečné úlevy od únavy.

Zajímavosti
Revue

Různé druhy hmyzu, které se perfektně zachovaly v barmském jantaru

Věda

Snímek Petra Horálka zachycující noční nebe nad místem, kde se staví dalekohled ELT.

Vesmír

Autoportrét Jacquese-Louise Davida, 1794, muzeum Louvre, Paříž, Francie.

Historie

Američané postupují ruinami zničeného německého města.

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907