Trest pro dezertéry i zločince: Popravy vlastních vojáků za 2. světové války

Ve světových válkách zemřely před popravčí četou stovky vojáků. Byli mezi nimi jak zločinci, tak muži, kteří odmítli nechat se hnát na smrt jako dobytek na jatka. Mnohé rozsudky polních soudů dodnes vzbuzují kontroverze…

04.11.2022 - Ondřej Kolář



Za druhé světové války se spojenecké armády (s výjimkou SSSR) vesměs snažily před tvrdými tresty upřednostňovat pozitivní motivaci. Panovala obava, že veřejné mínění by nepřijalo opakování praktik z let 1914–1918. Britové popravili 37 mužů za vraždy, přičemž procesy probíhaly dle civilního práva. V armádě Spojených států došlo ke 102 případům poprav. V drtivé většině se však jednalo o trest za závažné kriminální delikty, s výjimkou tří kauz ke všem došlo na evropském bojišti.

Mezi historiky se dodnes vedou spory, zda americká armáda postupovala přísněji proti provinilcům afroamerického a latinoamerického původu, vzhledem k odlišné povaze jednotlivých případů však lze stěží vynášet zobecňující soudy. Za dezerci americké tribunály odsoudily k smrti 49 vojáků. Obvykle však záhy došlo ke zmírnění rozsudku s ohledem na možnou reakci veřejného mínění. Pouze v jediném případě skutečně došlo k vykonání rozsudku.

Exemplární případ

Oním popraveným zběhem se stal Eddie Slovik, narozený roku 1920 v Detroitu v rodině polských přistěhovalců. Měl za sebou již před vstupem do armády tresty za drobné krádeže a výtržnosti. Armádní byrokracie jej na základě záznamu v trestním rejstříku původně označila za nevhodného pro vojenskou službu, nicméně koncem roku 1943 došlo k přehodnocení klasifikace. Slovik, v té době pracující jako účetní, tak v létě 1944 nastoupil službu u 28. pěší divize na západní frontě.

Počátkem října se s dalším vojákem ztratil svému útvaru po dělostřeleckém přepadu. Po této dramatické zkušenosti se Slovik rozhodl, že se na frontu nevrátí. Dvojice se připojila ke kanadskému oddílu, prostřednictvím jehož velitele mladý Američan žádal o přeložení do týlu. Když se nesetkal s pochopením, 9. října dezertoval. Již po pár hodinách se však bezradně přihlásil na stanovišti polní kuchyně, odkud ho personál předal vojenské policii. Odmítl nabídku vrátit se „v tichosti“ a bez důsledků k útvaru, takže následovalo jeho zatčení.

Stanný soud v prosinci 1944 vynesl rozsudek smrti. Exemplární přísnost vycházela ze snahy udržet morálku u 28. divize, která v té době sváděla těžké boje v Hürtgenském lese. Soudní tribunál tvořili výhradně důstojníci jiných útvarů, jelikož všichni důstojníci 28. divize byli na frontě. Slovik bez úspěchu žádal D. D. Eisenhowera o milost.

Sám odsouzený prohlásil, že jej vojenská justice vybrala jako zastrašující příklad kvůli jeho kriminální minulosti. Poprava zastřelením proběhla 31. ledna 1945. Vojenská správa pak nechala tělo pohřbít na vojenském hřbitově v Oise-Aisne, v sekci s 95 vojáky popravenými za znásilnění či vraždu. V roce 1987 prezident Ronald Reagan povolil převoz Slovikových ostatků do USA. 

Hřbitov zatracenců

Sekce E amerického hřbitova v Oise-Aisne vznikla pro pohřbívání vojáků popravených za druhé světové války. Kromě dezertéra Eddieho Slovika se jednalo výhradně o pachatele násilných trestných činů, k nimž došlo především ve Velké Británii, Francii a Itálii. Oběťmi těchto pachatelů se stávali jak jejich spolubojovníci (26 případů vraždy), tak civilisté (71 případů vraždy či znásilnění). Výjimečný jev představovala vražda britského diplomata Erika Teichmana, kterého roku 1944 zastřelil americký voják přistižený při pytlačení. Vojenská správa se snažila zabránit medializaci deliktů spáchaných vojáky, takže často ani rodiny popravených neznaly podrobnosti.


Další články v sekci