Triumf slečny Laty: Kdo byla jediná žena, která vyhrála Velkou pardubickou?

17.10.2019 - Barbora Jelínková

Nejnáročnější tuzemský dostih, Velkou pardubickou steeplechase, od počátku ovládají muži. Pouze jednou se ženě podařilo nechat veškerou konkurenci za sebou a zvítězit. Zázračná jezdkyně se jmenovala Marie Brandisová, ale všichni ji znali jako Latu

<p>Na koňském hřbetě závodila Lata od roku 1916, Velkou pardubickou však ovládla až v roce 1937.</p>

Na koňském hřbetě závodila Lata od roku 1916, Velkou pardubickou však ovládla až v roce 1937.


Reklama

Minulý víkend se opět běžel nejslavnější a také nejnáročnější český dostih – Velká pardubická steeplechase. Ve všech dosavadních 128 ročnících se na hřbetech vítězných koní vezli muži. Výjimkou se stal rok 1937, kdy poprvé a zatím naposled vyhrála žena – Marie Immaculata Brandisová neboli jednoduše Lata. Od té doby ji mohlo napodobit celkem šest jezdkyň, žádná se však na první příčku neprobojovala: Nejúspěšnější byla v 60. letech Eva Palyzová, která dojela dvakrát druhá. Fakt, že ani současná éra zmíněného sportu nepřeje početnějšímu zástupu vítězek, jen podtrhuje neobvyklost výkonu Brandisové – v jejím světě bylo totiž netradiční mezi muže vůbec vstoupit, natož je porazit. 

Co není zakázáno, je povoleno

S nápadem změřit jezdecké dovednosti se zkušenými kavalíry přišel Latin vzdálený bratranec Zdenko Radslav Kinský, který na rodinném zámku pečoval o chov plemene tohoto hraběcího rodu. Jednalo se o odvážnou myšlenku, neboť jezdecký sport se v té době považoval za něco zcela nevhodného pro něžné pohlaví. A Velká pardubická v minulosti už opakovaně prokázala, jak nebezpečná může být i pro ostřílené muže. 

Není tedy divu, že jakmile se o Latině plánované účasti doslechli ostatní přihlášení, podali rozhořčený protest k Československému Jockey Clubu. V jeho čele byl ovšem právě Kinský, takže stížnosti spadly pod stůl. A aby si své rozhodnutí stát za sestřenkou ještě pojistil, nechal si zaslat oficiální povolení od britského Královského Jockey Clubu. Jeho zástupci mu odpověděli dopisem, v němž uvedli: „Není-li účast ženy v tomto závodě výslovně zakázána, pak nevidíme důvod, proč by startovat nemohla.“ 

Ze sedla a zpátky

Navzdory kritice, pohrdání i obavám tak odvážná mladá aristokratka skutečně jako první žena v historii zamířila roku 1927 na start. Pokud však Zdenko očekával, že Lata soupeřům vytře zrak, musel si zatím nechat zajít chuť. Ze třinácti startujících dojela na klisně Nevěstě jako poslední. O neúspěchu však hovořit nelze, neboť během závodu spadla na obávaném Taxisově příkopu – přesto se vyškrábala zpět do sedla a pokračovala dál. 

Ačkoliv proťala cílovou pásku jako poslední, na závodění nezanevřela a během následujících deseti let vynechala pouhé tři ročníky slavného dostihu: Trať pokaždé zvládla celou a nikdy neskončila na horším než pátém místě. Mohlo ji tak mrzet snad jen to, že ji v hledišti už nevidí její otec, hrabě Leopold Brandis, který zemřel roku 1928. Jemu totiž vděčila za jezdeckou vášeň, jež jí přinesla slávu. 

Leopold vedl k lásce ke koním všechny své děti. Lata spolu se svým dvojčetem Marií Kristýnou a dalšími sedmi sourozenci vyrůstala na rodinném zámečku v Řitce u Prahy. A když děti dospívaly, starousedlíkům se den co den naskýtal pohled na houf hraběcích potomků cválajících směrem k Velké Chuchli, kde se roku 1906 otevřel nový dostihový stadion. 

Norma to dokáže

Ke svému triumfu si Lata nemohla vybrat lepší čas: Atmosféra v předvečer druhé světové války jiskřila napětím a nepřátelstvím zejména vůči německým závodníkům, kteří v předchozích šesti ročnících zvítězili celkem pětkrát a také v roce 1937 patřili k favoritům. Na pravidelnou účast Laty Brandisové si organizátoři již zřejmě zvykli. Přestože však byla zkušenou jezdkyní, s jejím vítězstvím nepočítal nejspíš nikdo ze zhruba čtyřicetitisícového davu, který se toho dne u pardubického závodiště sešel. Nejvíc se sázelo na favority v německých barvách: vítěze předchozích dvou klání Herolda vedeného Oskarem Lengnikem, případně Quixii v sedle s obávaným Willibaldem Schlagbaumem. 

Česká jezdkyně v červenobílém dresu mezi nimi působila jako zjevení. Z tribun byla nepřehlédnutelná nejen díky výrazným pruhům svého trikotu, ale také zásluhou klisny Normy, jež se narodila s ojedinělým světlým zbarvením typu isabela. V Pardubicích ji Lata poprvé sedlala v roce 1933 a o čtyři roky později trvala na tom, že chce dát oblíbenému koni další šanci – přestože ji Zdenko už plánoval poslat „do důchodu“ a zařadit do chovu. V předchozím ročníku, který Lata vynechala, skončila Norma s italským žokejem Pogliagou pátá a pro rok 1937 ji Kinský zamýšlel nahradit Čibukem. Lata se však proti jeho záměru postavila: Byla si – zřejmě už jako jediná – jistá, že Norma dokáže vyhrát. A měla pravdu.

Ať žije naše slečna!

Z patnácti startujících koní jich závod dokončilo deset. Když Norma prolétla cílovou rovinkou jako první a o celých sedm délek za sebou nechala i zkušenější favority, vybuchl dav nadšením, jež nebralo konce. Svým triumfem Lata nejen dokázala, že mohou ženy soupeřit s žokeji, ale především vzedmula v českém národě gigantickou vlnu soudržnosti. Podle dobových novinových článků kráčeli skandující diváci v průvodu Pardubicemi a provolávali slávu „naší slečně“. 

Právě na tyto okamžiky Lata později vzpomínala snad ještě raději než na průběh samotného závodu, který tentokrát absolvovala zcela čistě a bez pádu. „To pro mě byla nejlepší odměna,“ popsala v jednom z rozhovorů – dokonce větší než výhra ve výši 108 tisíc tehdejších korun. O slavném vítězství psaly noviny po celé Evropě a Lata pak ještě dlouho dostávala od fanoušků stovky dopisů. 

Hořký konec kariéry

Ačkoliv chtěla své jezdecké umění dál rozvíjet, druhá světová válka její plány zmařila. Když se pak v roce 1946 konečně uskutečnil další ročník Velké pardubické, stárnoucí jezdkyně už nedokázala na své předchozí úspěchy navázat. Poprvé v kariéře závod nedojela a skončila zraněná po pádu. Tehdy však již měla docela jiné starosti: Nacisté převedli veškerý majetek rodu Brandisů pod nucenou správu, neboť se Lata a její rodina přihlásili k českému původu. Po komunistickém převratu v roce 1948 jim pak stát všechno znárodnil. 

TIP: První turistka Evropy: Celia Fiennesová zvládla na koni nepřekonatelnou vzdálenost

Definitivní tečku za Latinou jezdeckou kariérou učinil roku 1949, v jejích 51 letech, hrůzný pád na Hadím příkopu při pardubickém Memoriálu Kinského, načež až do smrti chodila o holi. Závěr života strávila v invalidním důchodu a měsíčně od státu dostávala tři sta korun. Ze zámečku v Řitce se spolu se sestrami Kristýnou a Janou musely na příkaz komunistické vlády vystěhovat do tzv. Kadláčkovy chaty u nedalekého Bojova, kde nebyla elektřina ani voda. Lata tam zůstala až do Kristýniny smrti, poté už ji doma nic nedrželo a dovolila synovci Ernstu Haanovi, aby ji odvezl k sobě do Rakouska. Tam pak v nedožitých 86 letech podlehla zápalu plic. 

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

To, že člověk využívá pouze 10 % kapacity svého mozku, je dávno vyvráceným mýtem. Smysly jsou však stále trochu záhadou…

Zajímavosti
Revue

Sametová revoluce

Historie

Přistávací modul mise Apollo 12

Vesmír

V okolí Arnhemu odpočívali vojáci II. tankového sboru SS, kteří postupně britské výsadkáře odrazili

 

Válka

Ptačí mumie byly nabízeny jako obětiny pro boha Thovta.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907