Tuaregové: Co zbylo z pánů pouště?

24.07.2016 - Jitka Soukopová

Synonymem pro slovo Tuareg je „hrdost“. Ženy Tuaregů rodí uprostřed pouští, děti neposílají do škol a s velbloudy jednají jako se sobě rovnými. Smrtelnou ránu však vládcům Sahary zasadil příchod Evropanů


Reklama

Téměř ve všech světových pouštích žijí nomádi, kterým se říká různými jmény podle daných oblastí. Na Arabském poloostrově jsou to beduíni, což v arabštině znamená „obyvatelé pouště“, na Sahaře jsou označováni přímo názvem etnika – Tuaregové. Ačkoliv kočovné kmeny dělí často obrovské vzdálenosti a mají odlišný etnický původ, spojuje je velmi podobný životní styl, který si nezávisle na sobě vytvořili jako reakci na drsný život v extrémních podmínkách.

Králové Sahary

Ještě před sto lety byli Tuaregové absolutními pány Sahary. Báli se jich Arabové na severu, černí obyvatelé Sahelu (pásu stepí a savan na jižní hranici Sahary) a dokonce i evropští kolonizátoři s moderními zbraněmi. Nebojácní kočovníci totiž ovládali saharské obchodní cesty a se svými karavanami naloženými zbožím představovali nejdůležitější spojku mezi černou Afrikou a Středomořím. Nebýt vytrvalosti Evropanů v systematickém ničení afrických hodnot, udrželi by si Tuaregové svoje výsadní postavení dodnes.

Nástup moderní civilizace však otřásl základy všech afrických společností a neušetřil ani kočovníky černého kontinentu. Saharu již nekřižovali dromedáři, ale kamiony na nově vybudovaných asfaltových silnicích – ty definitivně pohřbily tisíciletou tradici karavanových obchodů. Pro Tuaregy už nebylo v novém světě místo a jejich hrdost jim nedovolila se těmto cizím hodnotám přizpůsobit.

Jen to nejnutnější

Filozofie a veškeré zásady Tuaregů jsou založeny na svobodě. Opovrhují usedlým městským životem, domy vnímají jako hrobky živých. Ideálním obydlím je pro ně kožený stan, jejž s sebou vozí, nebo chýše ze stébel, kterou lze snadno postavit na jakémkoliv místě, kde se nachází suchá vegetace.

Nomádi vlastní velmi málo věcí: jen tolik, kolik mohou uvézt při častých pře- sunech. Celá domácnost se tak musí vejít na hřbet dvou velbloudů. Co se týče oblečení, ženy nosí obvykle vzdušné šaty a na hlavě šátek spadající přes ramena až k pasu. Muži oblékají dlouhou širokou košili, pod ni volné kalhoty a sandály z velbloudí kůže. Nejdůležitější je ale pokrývka hlavy chránící před sluncem, větrem, pískem a zimou, která je zároveň znakem mužské identity. Má různé barvy a způsoby uvázání, vždy podle dané společenské události. První zahalení okolo osmnácti let představuje zároveň slavnostní rituál dospělosti, po němž je muž připraven se oženit.

Vůdcem je žena

Na rozdíl od Arabek si tuarežské ženy nezahalují obličej. Uspořádání společnosti je matriarchální a ženy v ní zastávají důležité postavení. Rozhodují nejen o chodu rodiny, ale i celé komunity a v nepřítomnosti mužů řídí tábor. Ačkoliv by podle islámu mohl mít muž čtyři manželky, je to v rozporu se silnou pozicí tuarežských žen, takže rodiny jsou monogamní. Při svatbě musí muž přivést nevěstě věnem jednohrbé velbloudy dromedáry.

Porody jsou tvrdé: v zimě se odehrávají venku jen u ohniště při teplotách okolo bodu mrazu, při dlouhých přechodech v horkých suchých obdobích zase ve vedrech okolo 50 °C – proto často umírají jak ženy, tak novorozenci. Nomádi totiž raději zemřou, než by se nechali dopravit do nemocnice, a spíše než moderní medicíně věří léčivým rostlinám.

Ačkoliv je ve státech, po jejichž území se Tuaregové pohybují, povinná školní docházka, většina dětí nomádů do škol nechodí. Vzdělávají je matky, které je učí základy jejich kultury: písně, básně, přísloví, hádanky a písmo tifinar.

Dromedár – nerozlučný druh

Dromedáři slouží nejen jako dopravní prostředek, ale symbolizují i úspěšnost rodiny. Pro Tuaregy jsou tak cenní, že s nimi jednají jako se sobě rovnými. Po dlouhé cestě nakrmí nejdříve dromedáry a teprve pak se ze stejné mísy najedí muži. Velbloudí moč slouží k dezinfekci při poranění kůže a jejich trus se přikládá do ohně místo dřeva.

Základ stravy kočovníků představuje nekvašený chléb z hrubé mouky, který se peče v rozpáleném písku pod ohništěm. Chleba se pak naláme do toho, co je zrovna k dispozici – vařená cibule, olej, mléko. Nomádi loví také drobná divoká zvířata: sledují jejich stopy v písku až k noře, ze které pak zvíře klackem vystrnadí a ubijí ho kameny.

Nomádi znají v poušti všechny přírodní studny, ze kterých pijí i divoká zvířata. Voda v nich vypadá jako hnědá kaše smíchaná se zvířecí močí a trusem, jiná alternativa však není a ten, kdo by jí pohrdl, volí smrt. Skladuje se ve vacích vyrobených z mrtvých vykuchaných koz s uříznutou hlavou, svázaných u řitního otvoru a na krku – díky mírnému odpařování přes kůži zůstává stále chladná.

Doba změn

Kritické sucho v 70. a 80. letech minulého století donutilo mnoho Tuaregů trvale se usadit v oázách. Tam asimilovali s Araby a jejich tradiční kultura se začala vytrácet. Pro dopravu začali využívat terénní vozy a pickupy a místo stanů žijí v hliněných domech se zahradami, kde pěstují datlové palmy.

Mladí muži postupně upouštějí od zahalování obličeje a nezřídka odcházejí do měst za prací. Tam musejí přijmout oficiální jazyk země, francouzštinu nebo arabštinu. Jejich rodný jazyk tamašek ale dál zůstává hlavní řečí v oázách a mezi příbuznými. Kočovné skupiny, které se vytrvale odmítají usadit, dnes žijí v chudobě, neboť sucho stádům brání v kvalitním rozmnožování. Období dávné slávy Tuaregů se tak nezadržitelně chýlí ke konci.

  • Zdroj textu:

    100+1 Speciál: Koření

  • Zdroj fotografií: Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Spisovatel pečlivě budoval svou image dobrodruha. Vpravo Karel May (1842–1912) jako Old Shatterhand, vlevo na snímku z roku 1905.

Zajímavosti

Červené světlo pomáhá stárnoucím očím

Věda

Ledoví obři Uran a Neptun

Vesmír

Na sklonku života pobýval Václav Eusebius v Roudnici nad Labem.

Historie

Původně Messerschmitt Bf 109, později Avia S-199, která se v roce 1948 dostala do Izraele a bojovala v izraelsko-arabských válkách

Válka

Horal každým coulem

Symbolem horolezectví a života ve vyšších nadmořských výškách by mohl být jak divoký (Bos mutus) a jeho domestikovaná forma jak domácí (Bos grunniens)Tento mohutný sudokopytník s dlouhou srstí obývá oblasti střední Asie a žije v nadmořských výškách až kolem 5 500 metrů nad mořem (nepotvrzené údaje uvádí i 6 100 m n. m.). Díky velmi dobře tepelně izolující srsti a mnoha dalším adaptacím pro život na vysokohorských loukách a náhorních plošinách byl tento druh skotu ceněn již ve starověku. Dodnes je domestikovaná forma jaka využívána šerpy k vynášení zavazadel horolezcům v Himálaji. Jak přitom není žádný střízlík – velcí samci přesahují hmotnost jedné tuny a v plecích mohou dosáhnout výšky 2,2 metru. Samice jsou v porovnání se samci asi o třetinu menší. Také domestikovaní jaci zdaleka nedosahují velikosti svých divokých předků, samci váží maximálně 580 kilogramů.

„Nízkohorská“ nemoc

Mezi adaptace, které jakům umožňují obývat nehostinné prostředí vysokých horstev, patří celkově větší plíce a srdce, než jaké má skot žijící v nížinách. Tito kopytníci mají také lepší schopnost přenosu kyslíku v krvi díky fetálnímu hemoglobinu, který u nich zůstává aktivní po celý život. Jaci jsou tak dobře přizpůsobeni svému prostředí, že v nížinách poměrně rychle hynou! Ohrožují je zde běžné nemoci a teploty nad 15 °C.

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907