Utajený sovětský hrdina: Raketový konstruktér Sergej Koroljov (2.)

02.04.2018 - Karel Pacner

Pracoval hlavně pro vojáky, toto pole však považoval za vedlejší. Jeho nesplněným životním snem bylo vysadit člověka na Měsíci. Dokázal alespoň vypustit první družici světa, Sputnik

<p>Koroljov přeje hodně štěstí Gagarinovi před jeho letem do vesmíru</p>

Koroljov přeje hodně štěstí Gagarinovi před jeho letem do vesmíru


Reklama

V předchozí části byl Koroljov jmenován konstruktérem „tajného výrobku číslo jedna“ - tedy Sputniku. Postupem času získal diktátora pro nové rakety. Mocichtivému Stalinovi se nejvíc líbilo, že by mohly dopravovat atomové bomby nad americká města, kam se jeho letadla nedostala. 

Změna kurzu

Když Američané ohlásili, že se v roce 1957 chystají vypustit umělou družici Země, spatřil v tom Koroljov příležitost i pro sebe. Chodil za generály a politiky a přesvědčoval je, aby mu dovolili udělat stejný pokus. Argumentoval: „Vždyť to přece bude součástí zkoušek R-7. Jenom raketu nenasměrujeme do Pacifiku, nýbrž vzhůru do vesmíru!“ Milostivý souhlas – byť s obtížemi – nakonec dostal. Ale s důrazným upozorněním: „Nesmí to být na úkor vývoje nových bojových raket!“

Tři exempláře R-7 v létě 1957 havarovaly krátce po vypuštění. Generálové soptili hněvem. Koroljov vysvětloval, že je to normální a že raketa nakonec létat bude. A měl pravdu: 21. srpna téhož roku poprvé odstartovala bez komplikací a v noci ze 4. na 5. října se na oběžnou dráhu dostala první družice – Sputnik.

Kosmos má přednost

Koroljov měl závazky vůči vojákům, jimž slíbil špionážní družici. Jenže Chruščova kosmické úspěchy nadchly a požadoval víc: „Přednost dostane plavidlo pro člověka! To má pro myšlenky komunismu větší význam než nějaká špionáž!“ A konstruktéři v OKB-1 museli přestavět kabinu pro kameru na kabinu pro člověka, jinak by Američany nepředstihli. Generálové skřípali zuby, ale před vládcem Kremlu se sklonili.

První kosmonaut měl odstartovat na sklonku roku 1960. Vyskytlo se však tolik potíží s lodí a zvlášť s jejím návratem, že si Koroljov dovolil vypustit člověka až v následujícím roce. Jurij Gagarin zamířil do vesmíru 12. dubna 1961. Opět se jednalo o ohromný úspěch Sovětů, především hlavního konstruktéra. A týmy v OKB-1 se vrhly na dokončení špionážních družic.

Opožděné požehnání

Začátkem 60. let se Koroljov pustil do projektování superrakety N-1, která měla vynášet lidi na Měsíc a dopravit na zemskou orbitu velkou stanici pro armádu. Stále větší ambice však projevoval nově nastupující konstruktér velkých raket Vladimír Čelomej. Dokonce pro svou kancelář získal mladičkého inženýra Sergeje Chruščova, vůdcova syna, a uměl toho patřičně využít. Nakonec dosáhl svého: pilotovaný oblet Měsíce byl přidělen jeho kanceláři a dostal prioritu. Koroljovovi zůstalo samotné přistání.

Práce na N-1 se opožďovaly. Koroljov se pokoušel zainteresovat Chruščova. Třebaže se ambiciózní šéf Kremlu už dříve chvástal, že první se povrchu našeho souputníka dotknou Sověti, ve skutečnosti se pořád nemohl rozhodnout. Teprve když zjistil, že by je Američané mohli předstihnout, lunárnímu projektu požehnal. 

Peníze a průmyslové kapacity však chyběly dál a vázla i koordinace činností továren a konstrukčních kanceláří. V roce 1964 byl Chruščov odvolán z funkce. Jeho nástupce Leonid Brežněv chtěl rychle zlikvidovat všechno, co jeho předchůdce připomínalo. A ke Koroljovovi byl chladný a odměřený. Čelomejova hvězda nakonec sice zhasla a Sergej Pavlovič dostal na starost celý lunární projekt, přesto měl pořád málo peněz a nulovou podporu.  

Banální operace

Koroljov pociťoval nesmírnou únavu. Jenom svým nejbližším se svěřil s obavou, že na Měsíci přistanou jako první Američané. Také se necítil zdráv. Už v roce 1962 mu lékaři kromě špatné funkce srdce diagnostikovali nezhoubný polyp v tlustém střevě, který se o čtyři roky později rozhodli odstranit.

Zákrok vedl ministr zdravotnictví Boris Petrovskij, vynikající odborník, který ovšem v posledních měsících neměl na chirurgii čas. Měla to být snadná operace. Když však Petrovskij otevřel břicho pacienta, spatřil nádor velký jako dvě pěsti. Vyžádal si proto pomoc hlavního armádního chirurga Aleksandra Višněvského. Po čtyřech hodinách zákrok zdárně skončil. O třicet minut později přesto Koroljov zemřel. Višněvskij po několika letech přiznal, že ošetřující lékaři operaci špatně připravili – vizionářský inženýr mohl žít.

Sláva až v hrobě

Třebaže identitu zesnulého Koroljova veřejnost dlouho neznala, přišly se s tajuplným hlavním konstruktérem rozloučit desetitisíce lidí. Jeho popel umístili do kremelské zdi – mezi ostatky vůdců a slavných sovětských občanů.

Sověti závod o Měsíc prohráli: V červenci 1969 vstoupili na jeho povrch dva Američané, zatímco sovětští konstruktéři tehdy teprve zkoušeli superraketu N-1. Do listopadu 1972 čtyřikrát havarovala, poté ji Kreml odepsal a tvářil se, že o Měsíc nikdy neusiloval – nemohl přiznat porážku. 

„Koroljov měl neuvěřitelné organizátorské schopnosti,“ vzpomínal Boris Čertok, jeden z jeho nejbližších spolupracovníků. „Kdybychom ho neměli, prvním Gagarinem by se stal Američan. A kdyby neodstartoval Gagarin, tak by v roce 1969 nevstoupil Armstrong na Měsíc.“

Nepřítel lidu

V květnu 1952 se projednával vstup Koroljova do komunistické strany, což byla nezbytná podmínka k další kariéře. Členové stranického výboru v OKB-1 se však na jeho přijetí kupodivu nemohli shodnout. Vždyť ho tajná policie zatkla jako „nepřítele lidu“ a uvěznila! Jistě, dostal milost, ale nikdo neřekl, že šlo o omyl či chybu! Nakonec ho vyslechli a potom o něm znovu diskutovali. Při hlasování bylo šest členů výboru pro přijetí a pět proti. Tak se tedy stal hlavní konstruktér balistických raket za ponižujících okolností kandidátem na členství ve straně. V květnu 1955 požádal hlavní vojenskou prokuraturu o rehabilitaci – do té doby byl pouze omilostněným vězněm. Teprve po dvou letech, koncem dubna 1957, mu sdělili, že byl odsouzen neprávem.

Reklama

  • Zdroj textu:

    Tajemství vesmíru

  • Zdroj fotografií: Profimedia

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ve výřezu zubní protéza George Washingtona – není divu, že s tímto monstrem v ústech nerad mluvil na veřejnosti.

Historie
Zajímavosti

Bez vody ani ránu

Kapybary (Hydrochoerus hydrochaeris) patří mezi savce žijící (podobně jako například hroši) částečně vodním životem. Proto je můžete vidět především v regionech, kde je snadný přístup k vodě: jejich oblíbeným místem jsou zatopené lučiny, okraje močálů a nížinné lesy, kde je dobrá pastva a po celý rok dostatek vláhy. Daří se jim u vodních nádrží a v okolí řek.

Vyskytují se ovšem i v suchých lesích, křovinatých podrostech a na loukách. Jsou pěstovány na farmách nejen ve své domovině a uprchlíci z těchto chovů se zabydlují v oblastech bohatých na vodu po celém světě. Například na Floridě jsou volně se pohybující kapybary běžně vídány a roku 2011 byla kapybara viděna v Kalifornii.

Často zůstávají skryty ve vodě, přičemž nad hladinu jim čouhají jen nozdry a oči. Pod vodu se dokážou ponořit i úplně a vydrží bez nadechnutí až pět minut. Přední nohy kapybar jsou o něco kratší než zadní a mezi prsty mají tato zvířata menší plovací blánu. Tato danost společně s umístěním očí, nozder a uší ve vrchní části hlavy je předurčuje k bezproblémovému přebývání ve vodě.

Příroda

Příčina vzniku obřích Fermiho bublin zatím zůstává nejasná.

Vesmír

Samantha Wrightová se svou dcerou Sofií a aplikací CamAPS FX, která monitoruje její cukrovku.

Věda
Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907