V opojení krvelačné rozkoše: Gladiátorské zápasy měly pomoci tlumit společenské napětí
Na rozdíl od Řeků se Římané věnovali sportu spíše pasivně ve formě diváctví a fanouškovství. To podporovaly i římské elity, které viděly v gladiátorských zápasech způsob, jak tlumit přebytečnou energii, agresi, společenské napětí i rozhořčení občanů.
Diváci v hledištích často ventilovali negativní a sociálně patologické jevy, jež by jinak mohly být nasměrovány proti vládnoucímu císaři. I proto byla sportovní utkání přístupná prakticky všem římským občanům. Chvilkové vytržení z kruté reality, v duchu latinského úsloví panem et circenses (chléb a hry), se Římanům stalo jedním z vrcholů radosti a štěstí. Mnohdy zoufale toužili po vítězství oblíbeného gladiátora, vozataje nebo atleta.
O změně role diváctví ze starořecké participace na posvátnu k římskému ventilu vzteku z hlediště referoval historik Ammianus Marcellinus ve 4. století: „Mezi nimi (diváky) se často ti, kteří už do sytosti žili a mají svou letitou vážností větší vliv, dovolávají svých šedin a vrásek a vykřikují, že se může zhroutit stát, nevyřítí-li se o příštích závodech z ohrady v čele startujících ten, koho se právě kdo zastává, a neobjede-li s proklatými koňmi na povolených opratích metu.“
Sázky na smrt
Gladiátorské hry patřily k jednomu z hlavních diváckých a fanouškovských zážitků. Gladiátoři nevystupovali jen v arénách amfiteátrů, ale také v domech a palácích na soukromých hostinách bohatých Římanů a císařů, pravděpodobně rovněž jako boxeři s rukavicemi typu caestus, do nichž se našívaly kusy želez. Císař Elagabalus (218–222) pořádal tyto hostiny údajně i v amfiteátru při soubojích lidí se zvěří zvaných venationes. Na soukromou sešlost s význačnými muži nechával mezi chody přivolat ochočené lvy a leopardy, což hosté ovšem nevěděli, a smál se jejich děsu.
Dále byla pořádána veřejná hostina gladiátorů (cena libera), na kterou mohl kdokoli přijít prohlédnout si gladiátory a jejich tabulky se skórem. Tato akce byla důležitá zejména pro sázející diváky, již se rozhodovali o svých favoritech podle vzhledu zápasníků a počtu V – victoria (vítězství), M – missus (porážka a přežití), S jako stantes (nerozhodný zápas).
Dá se předpokládat, že sázky probíhaly podobně jako v současnosti, lidé zejména tipovali, kdo vyhraje. V Římě se vsázení sice považovalo za sociální zlo, za rané republiky se ho dokonce snažili omezit, ale tento jev prostoupil celou společností natolik, že se nedal vymýtit. Ostatně vsázeli si i mnozí císaři, kupříkladu Augustus a Claudius.
Rozbuší dívčí srdce
Fanoušci gladiátorů se dělili především na dvě kategorie. Takzvaní scutarii podporovali zápasníky s velkým štítem typu murmillo či secutor. Patřil k nim císař Nero a Domitianus. Naproti tomu parmularii, do jejichž řad náležel Caligula nebo Titus, povzbuzovali gladiátory s malým štítem, například thraex a hoplomachus.
Specifické fanoušky měl retiarius. Tento typ bojovníků nebyl obecně oblíben, protože svou taktikou v podobě ústupů či útoků ze zálohy nereflektoval hlavní římskou ctnost virtus neboli statečnost, vyhledávanou diváky jak při zápasech gladiátorů, tak závodech vozů. Muži ovšem byli z poloviny těla odhaleni, takže byla vidět jejich šlachovitá a svalnatá figura, která se lišila od ostatních zápasníků podsaditějšího typu. Fanouškovskou základnu těchto gladiátorů tvořily často ženy. K typu retiarius se řadil například Celadus jako „ten, který dokázal rozbušit dívčí srdce“, nebo Crescens jako „ten, který dokázal chytit mladé dívky do svých nočních sítí“.
Sportovní fanoušky sdružovaly ve starověku také různé spolky zvané collegia, vázané vždy na určitou lokalitu. V Philoploi se shromažďovali milovníci zbraní, v Philokunegoi se setkávali nadšenci do štvanic. V obou případech se jednalo o příznivce her z východních částí říše. Dále existoval spolek Amatores fanoušků retiaria Glauka či skupina 23 gladiátorů z družiny císaře Commoda, vyznávající boha Silvana.
Proč umíráš tak nerad?
Jak již bylo naznačeno, římské diváctví se vyznačovalo krutostí, kterou autoři v pramenech zaznamenávají prostřednictvím různých výkřiků a nálad návštěvníků gladiátorských zápasů. Ti v hledišti často skandovali „missus“ (ušetři ho), „mitte“ (propusť ho), ale i „ure“ (spálit), „verbera“ (zbičovat) nebo „iugula“ (prořízni mu hrdlo). Při davovém křiku posledního ze jmenovaných výrazů ukazovali diváci gesto palcem, kdy jej otočili vzhůru a naznačili proříznutí hrdla. Proto se předpokládá, že zdvižený palec symbolizoval smrt.
Římský filozof Seneca (asi 4 př. n. l. až 65 n. l.) zmiňuje i další nelítostná zvolání: „Zabíjej, bičuj, upaluj!“ „Proč tenhleten nabíhá na meč tak bázlivě?“ „Proč vraždíš tak váhavě?“ „Proč umíráš tak nerad?“ „Žeňte je bičem, aby se bili!“ „Ať se spolu bijí s nastavenou holou hrudí!“ O přestávkách mezi zápasy zase zaznívalo: „Popravujte lidi, ať se něco děje!“ Na toto chování měla velký vliv psychologie davu, kterou velmi dobře vykreslil už řecký filozof Platon a později francouzský sociální psycholog Gustave Le Bon.
Kousek lidskosti ale přesto v divácích zůstával, jak dokládá venatio pořádané Pompeiem (106–48 př. n. l.), v němž byli proti sobě postaveni sloni a muži na speciálně vycvičených koních. Majestátní zvířata čelila prvním útokům, když si uvědomila beznadějnost svého postavení, sklonila se a začala prosit o milost. Tento výjev dohnal diváky k slzám a na jejich popud organizátor střetnutí zastavil. Téměř jistě však byli sloni následně utraceni.
Nelidská zábava
Římský spisovatel Plinius mladší i historik Tacitus podotýkali, že v přímé úměře s růstem zájmu o divadelní představení, gladiátorské zápasy a závody v cirku klesaly lidské ctnosti a zájem o ušlechtilé nauky. Velkými kritiky her a jejich diváků se později stali křesťané, kteří vstup do arén přirovnávali ke vstupu do veřejného domu. Kartaginský biskup Cyprianus ve 3. století o gladiátorských hrách napsal: „Obrátíš-li své oči a tvář i na ta města, shledáš tam ruch smutnější než sebevětší opuštěnost. Chystají se gladiátorské hry, aby chtíč surových očí byl ukojen krví. Tělo (gladiátora) se nacpává pro sílu vydatnějšími pokrmy a mohutná masa údů tloustne bochánky tuku, aby zahynul dráže, až bude vykrmen pro popravu. Člověk se zabíjí pro pobavení člověka, a umí-li kdo zabíjet, je to zkušenost, cvik, umění; zločin se nejen koná, nýbrž se mu i vyučuje. Co lze vyslovit nelidštějšího, co krutějšího? Je to věda, když někdo umí usmrcovat, a sláva, když usmrcuje.“
Aurelius Augustinus (354–430) si posteskl, že zápasy kazí čestné a dobré duše, a popisoval Alipia coby typického diváka, který propadl gladiátorským hrám: „Jakmile spatřil tu krev, vsál do sebe sám krvelačnost, neodvrátil, nýbrž upřel zrak a nevědomky sál zuřivost, jásal nad ohavným zápasem a opájel se krvelačnou rozkoší. A již nebyl takovým, jaký přišel do cirku, nýbrž jako jeden z davu, mezi který přišel, a jako pravý společník těch, kteří ho tam uvedli. Co mám dále říci? Díval se, křičel, hořel, odnesl si odtamtud šílenou touhu vraceti se tam nejen s těmi, kteří ho tam odvedli, nýbrž častěji než oni, i jiné tam odváděje.“
Touha po této kruté zábavě se nezastavila skoro před ničím, dokonce ani před přímým ohrožením. Město Augusta Treverorum (dnes Trevír) bylo čtyřikrát dobyto Franky, všude ležely nepohřbené mrtvoly a šířila se nákaza, přesto jeho obyvatelé žádali roku 421 od spoluvládnoucích císařů Flavia Honoria a Konstantina III. jako jedinou kompenzaci organizaci gladiátorských her.
