V těle ultramaratonce: Co umožňuje člověku uběhnout stovky kilometrů?

20.08.2022 - David Prachař

Specifické a vpravdě extrémní odvětví běžeckého sportu tvoří ultramaraton, tedy běh na více než dvaačtyřicet kilometrů. Špičkoví závodníci na daném poli podávají výkony, nad nimiž zůstává rozum stát – a potvrzují tak mimořádné vytrvalostní schopnosti, jakými příroda člověka obdařila

<p>Autor článku v roce 2021 při závodu na padesát kilometrů na bolivijské solné pláni Salar de Uyuni. <em>(foto: © David Prachař)</em></p>

Autor článku v roce 2021 při závodu na padesát kilometrů na bolivijské solné pláni Salar de Uyuni. (foto: © David Prachař)


Reklama

Vytrvalostní běh představuje jedinou fyzickou disciplínu, v níž člověk nad jinými živočichy dominuje. Důvod tkví v nestandardní stavbě těla a v množství adaptačních prvků, které činí lidský organismus ve srovnání s většinou ostatních savců výjimečným. V první řadě se jedná o schopnost chodit po dvou, tzv. bipedii: Pro potřeby vytrvalostního běhu jde o energeticky i konstrukčně výhodnější řešení než pohyb po čtyřech, který dává naopak výhodu v rychlém, avšak krátkém běhu. Člověk má navíc rozvinutou odolnost proti přehřátí, a sice nejen v důsledku absence srsti, ale zejména díky pocení. To je ve zvířecí říši obecně vzácné, ovšem nikoliv zcela výjimečné – kromě lidí se potí například koně. 

Popsaná „vylepšení“ nám umožňují běžet rychlostí 12–20 km/h v aerobním pásmu, v němž se do pracujících svalů stíhá doplňovat kyslík a dokážou udržovat nižší výkon po dlouhou dobu. V anaerobním pásmu podává naše tělo naopak výjimečný výkon, ale jen velmi krátce (viz Na co „jede“ běžec). V porovnání například s antilopou, která vyvine rychlost i 80 km/h, se běh člověka příliš rychlý nezdá. Jenže zvíře udrží podobné tempo pouze na vzdálenost několika stovek metrů. Trénovaný maratonec oproti tomu zvládne i desítky hodin, a zdolá tak až stovky kilometrů. Jednoznačně tím překonává také další vyhlášené zvířecí vytrvalce, konkrétně některé psovité či hyenovité šelmy nebo již zmiňované koně. 

Jak uštvat antilopu?

Antropologové zatím nepřišli s jednoznačným závěrem, jakou roli hrála schopnost vytrvalostního běhu pro druh Homo sapiens a jeho předchůdce; není však pochyb, že se muselo jednat o klíčovou adaptaci. Mnoho vědců zastává tzv. teorii běžce neboli endurance running hypothesis, podle níž byl právě tento způsob pohybu nezbytný při shánění potravy. Díky němu se mohli lidé snadno a efektivně přesouvat na větší vzdálenosti za vodou a jídlem, včetně čerstvě opuštěných mršin po divokých predátorech. Ve výsledku se u člověka rozvinula schopnost tzv. vytrvalostní predace: Svou kořist sice nedokáže v ničem předčit – protože postrádá její mrštnost, odolnost či sílu a nemá ani drápy a zuby uzpůsobené k zadávení oběti – ale dokáže lovit i bez použití zbraní. 

Klíč spočívá právě ve vytrvalosti: Vyhlédnuté zvíře, například zmíněná antilopa, se totiž při útěku dřív či později přehřeje, zkolabuje a zemře, takže lovec přichází „k hotovému“. Také další kopytníci vynikají v bleskovém úniku před „rychlostními“ predátory, jako jsou lvi, ovšem člověku spoléhajícímu na postupné uštvání většinou neutečou.

Od lovců k maratoncům

V praxi je nicméně popsaný způsob lovu poměrně obtížný. Úspěch vyžaduje co nejteplejší vzduch a otevřený terén, kde se oběť nemůže schovat. Lovec musí mít natrénováno, dokonale znát prostředí a výborně stopovat, aby se mu kořist neztratila. Většinou ji pronásleduje na vzdálenost 15–60 km a zmíněný maraton se musí odehrát v nejteplejší části dne, čímž se zaručí přehřátí zvířete. A přestože lidem běžícím v polední výhni ohromně pomáhá jejich fyzická konstrukce, neboť dlouhé a štíhlé končetiny i vzpřímený postoj výrazně redukují plochu vystavenou slunci, stále jde o extrémní výkon – už proto, že po úspěšném běhu musejí lovci kořist rychle naporcovat a ideálně se do tmy vrátit s masem do tábora, aby na noc nezůstali v otevřené savaně plné predátorů. 

Přesto se vytrvalostní lov stále využívá: Někteří původní obyvatelé Severní Ameriky, jako třeba mexičtí Tarahumarové, tak prokazatelně lovili ještě v nedávné minulosti a podobně si maso dodnes obstarávají nejtradičnější komunity Sanů z africké pouště Kalahari. Metodu si dokonce vyzkoušelo několik moderních sportovních lovců. S nástupem zbraní, zemědělství a pastevectví však význam vytrvalostního běhu pro lidstvo postupně upadal a dnes jde především o sportovně-rekreační záležitost, jíž se věnuje pouze hrstka nadšenců. 

Beton i poušť

Za „následovníka“ původního ryze praktického běhu lze považovat tzv. ultramaraton, tedy běh na delší vzdálenost než klasický maraton měřící 42 195 metrů. Sportovec se při něm snaží o nejlepší výkon na čas nebo vzdálenost: V prvním případě se musí vejít do stanoveného časového limitu, který obvykle činí 6, 12 či 24 hodin, ale i víc. Ve druhém případě jde o zdolání určeného počtu kilometrů, přičemž standardní vzdálenost začíná na 50 km, ale může dosáhnout i více než trojnásobku, konkrétně 100 mil neboli 161 km. 

Existují rovněž extrémní mnohadenní ultramaratony a nejdelší z nich, tzv. Self-Transcendence 3100 Mile Race, se koná každé léto v New Yorku. Celkově měří těžko představitelných 4 989 km a časový limit dosahuje 52 dnů, s povinnou šestihodinovou pauzou na spánek. Ještě absurdnější než samotná vzdálenost je ovšem trasa: Závodníci totiž celou dobu obíhají jediný blok domů. Podobný výkon si nežádá jen vynikající fyzičku a pevnou vůli, ale i velice specifickou mentalitu. Ti, kterým by newyorský závod nestačil, pak mohou zkusit The Tunnel Ultra v anglickém Somersetu. Měří sice „pouze“ 320 km, celá trasa však vede tmavým tunelem.

Ultramaratonů delších než sto mil se kvůli náročné a zdlouhavé organizaci pořádá po celém světě jen málo, naprostá většina těch zbývajících ovšem nabízí o poznání zajímavější scenérie. Po všech stránkách extrémní příklad představuje 6633 Arctic Ultra, jehož 400kilometrová trasa vede ledovou yukonskou divočinou a tradičně ji zvládne jen hrstka zúčastněných Marathon des Sables zas obnáší 250 km rozpálenou saharskou pouští, zatímco „pouze“ 166 km dlouhý Ultra-Trail du Mont-Blanc v okolí stejnojmenné evropské hory dá pro změnu zabrat převýšením až 9 400 m.  

Malý a úsporný

Navzdory výbornému přizpůsobení člověka „od přírody“ vede k úspěchu jen jedna cesta: Aby vytrvalec dosáhl svého plného potenciálu, potřebuje konstantní trénink. Při maratonském běhu se uplatňují především pomalejší „oxidační“ svalová vlákna, která bez ohledu na tréninkové dávky téměř nenabývají na objemu, ale do určité míry se mění jejich struktura. Platí přitom jednoduchá rovnice – čím nižší tělesná hmotnost, tím úspornější provoz. Proto mají špičkoví maratonci velmi subtilní konstituci, téměř postrádají podkožní tuk a na první pohled působí jen jako „kosti, šlachy a kůže“, což přímo kontrastuje s mohutněji osvalenými sprintery. 

Kromě viditelných změn se při dostatečném tréninku zefektivňuje látková výměna, roste výkon i objem plic a zvětšují se energetické zásoby. Zatímco netrénovaný člověk má ve svalech a játrech zhruba 400 gramů glykogenu, u nejlepších ultramaratonců může jít o více než dvojnásobek. Z uvedených důvodů mají k vytrvalostnímu běhu předpoklady především „šlachovití“ jedinci s lehkým tělesným rámcem. S dostatkem tréninku a správnou technikou si mohou uvedený sport osvojit i zavalité typy, na medaili si však nejspíš musejí nechat zajít chuť. Bez ohledu na postavu je každopádně nezbytný správný styl, který umožňuje předejít nadměrnému zatížení pohybového aparátu.

Recept na úspěch

Na ultradlouhé tratě však nestačí jen trénované tělo a správná technika. Neméně důležitou roli hraje také mentální rozpoložení. Ne nadarmo se říká, že půlmaraton se běhá nohama, zatímco maraton a delší tratě hlavou. Recept zahrnuje pevnou vůli, schopnost ignorovat nepohodlí a specifické, relaxované nastavení mysli. 

TIP: Tisíc maratonů: Extrémní mnišský rituál se vymyká fyziologickým zákonům

Jen odhodlání a motivace ovšem úspěch nezaručí. Pokud vytrvalec zvolí závod bez příslušného zázemí, neobejde se na trase bez potřebného vybavení a zásob. Základ tvoří dostatek vody v zádovém vaku či lahvích, protože hydratace znamená nezbytný předpoklad správného fungování organismu. Mnozí si na cestu přibalují něco na zub: Zvlášť oblíbené jsou speciální gely, které dodají energii a živiny, ale nezatíží v průběhu výkonu trávicí systém. Účastníci horských závodů se často vybavují i holemi, jež pomáhají při zdolávání terénu. Některá klání navíc vyžadují orientaci na trase, takže přijde vhod mapa a kompas či GPS, a mnohdy také výstroj pro případ nouze – alespoň píšťalka k přivolání pomoci a termofolie proti podchlazení.  

Na co „jede“ běžec

Člověk dokáže běhat ve dvou módech: Základní je tzv. anaerobní režim, při němž se spaluje glukóza v krvi. S uvedeným „palivem“ se dá dosáhnout vysokých výkonů, potažmo sprinterských rychlostí – rekord drží jamajský atlet Usain Bolt, který zdolal 100 m za 9,58 s, a to se změřeným maximem 44,72 km/h. Objem glukózy připravené k okamžitému použití je však omezený, a jakmile dojde, musí běžec zvolnit či zastavit. 

TIP: Limity lidského těla: Kde leží hranice lidské výkonnosti?

Při tzv. aerobním režimu se za přítomnosti kyslíku spaluje glykogen, jehož zásoby se nacházejí ve svalech a játrech. Rychlost je oproti anaerobnímu režimu zhruba třetinová – rekordní maratonské tempo dosahuje 21 km/h – zato ji lze udržet po desítky kilometrů. Glykogen se sice konstantně obnovuje, ale při běhu na extrémně dlouhé vzdálenosti dřív či později dojde a tělo pak začne jako hlavní zdroj energie spalovat tuky a bílkoviny, opět za přítomnosti kyslíku. Někteří běžci daný přechod špatně snášejí, ale výkony jsou po krátkém výkyvu prakticky stejné jako u glykogenu a u špičkových borců mnohdy limitované pouze potřebou spánku.

Reklama




Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Kolorovaná fotografie přibližuje, jak přesně vakovlci vypadali. Osudným se jim stal strach farmářů o stáda dobytka. (foto: Profimedia)

Zajímavosti
Zajímavosti
Věda

Americké bombardéry B-29 shazují bomby kdesi nad Koreou. Počítalo se s nimi také pro případný nukleární úder. (foto: Shutterstock)

Válka

Alice Sasko-Koburská (1843–1878) byla prababičkou prince Phillipa, nedávno zemřelého manžela královny Alžběty II. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Historie

Základ Algolova systému, vzdáleného devadesát světelných roků, tvoří velmi těsná spektroskopická dvojhvězda: Stálici hlavní posloupnosti třikrát hmotnější než Slunce doprovází ve vzdálenosti pouhých devíti milionů kilometrů podobr s 0,7 sluneční hmotnosti. Zmíněnou dvojici pak jednou za 681 dní obkrouží ještě třetí hvězda, mírně hmotnější než Slunce. (ilustrace: ESO, L. CalçadaCC BY-SA 4.0)

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907