Václav Kaplický: Autor Kladiva na čarodějnice a jeho život proti proudu
Václav Kaplický se do české literatury natrvalo zapsal svým románem Kladivo na čarodějnice z roku 1963, který později ještě zpopularizoval film Otakara Vávry.
Ostře kritický postoj a snaha vymezit se proti panující většině se Kaplickému stala životní náplní a do jisté míry i osudem a motivací. Budoucí spisovatel se narodil ve Starém Táboře, dnešním Sezimově Ústí, 28. srpna 1895 jako páté dítě. Do roku 1903, kdy se rodina přestěhovala do Tábora, vyrůstal na samotě Červený Dvůr nedaleko tohoto jihočeského města. Poté, co jeho otec Emanuel těžce onemocněl, se musela rodina přestěhovat do města, a veškerá starost o obživu přešla na matku a později i na děti.
Do obecné školy chodil Kaplický v Měšicích u Tábora a v Táboře, kde po dvou třídách gymnázia a jedné třídě měšťanské školy vystudoval roku 1914 reálku. Už během studií se u něj projevil zájem o literaturu. Spolu se svými spolužáky vydával ručně psaný studentský časopis a hodně četl. S odstupem mnoha desítek let vzpomínal i na učitele dějepisu Anderleho, který mu vštípil zájem o české dějiny. Bohužel nebylo Kaplickému dopřáno rozvíjet po studiích svůj talent, neboť tak jako do života mnoha jiných i do toho jeho vstoupila první světová válka. Krátce po skončení školy pracoval jako železniční dělník, ale roku 1915 byl odveden k armádě.
Deziluze z legií
Kaplický byl jako příslušník 75. pěšího pluku velmi brzy nasazen do bojů na východním válčišti na haličské frontě. Ze záznamů je patrné, že již 10. srpna 1916 jej u vesnice Zalužec zajali ruští vojáci. Už 1. září toho roku se v Dárnici přihlásil do československých legií, do kterých byl oficiálně zařazen o 18 dnů později, konkrétně do 1. střeleckého pluku. V jeho řadách prošel celou sibiřskou anabází, účastnil se bojů na Transsibiřské magistrále a organizovaného ústupu do Vladivostoku, odkud se poté plavil zpět do vlasti – tehdy již do nově vzniklého Československa.
Jeho účast v legiích si ale zaslouží větší pozornost. Kaplický se tam spolu s podobně smýšlejícími spolubojovníky dostal do konfliktu s velením, který souvisel s úpadkem morálky. Takto na to vzpomínal ve svých pamětech: „Do konce roku 1918 se převážná většina legionářů přesvědčila o marnosti svého úsilí. Po vyhlášení Československé republiky další setrvání v Rusku a na Sibiři stalo se zbytečným. Legionáři se prostřednictvím svých volených zástupců, kteří měli utvořit II. vojenský sjezd, dožadovali stále naléhavěji, aby byl se Sověty uzavřen mír a vojsko co nejrychleji odesláno do vlasti.“
Do celé věci se vložil i sám generál Milan Rastislav Štefánik a sjezd byl rozpuštěn, ještě než se stihl sejít. Kaplický byl roku 1918 jako nominovaný delegát zakázaného vojenského sjezdu zatčen, uvězněn na mysu Gornostaj u Vladivostoku v bývalé carské věznici a v prosinci 1919 poslán jako vězeň lodí do Československa. Tato událost ovlivnila nejen jeho život, ale i pozdější tvorbu.
Po návratu do vlasti
Domů se vrátil v roce 1920 a okamžitě se ocitnul v nelehké situaci. Nemohl například využít platného nařízení o přednostním obsazování míst ve státní správě legionáři, protože byl jako vězeň označen za zběha a vyškrtnut ze seznamu pluku. Už chtěl přijmout místo sklářského dělníka v Teplicích, ale díky známému nakonec získal místo v sekretariátu levicově orientovaného Svazu legionářů v Praze.
Pravděpodobně i to hrálo významnou roli v tom, že se Kaplický sblížil s radikální levicí a poznal okruh autorů přispívajících do Rudého práva. Velký vliv na něj měl básník a novinář Josef Hora. Později se uchytil jako nakladatelský redaktor a prošel několik významných nakladatelství jako například Čin, Družstevní práce, Melantrich a další důležité podniky.
V roce 1936 vyšla Václavu Kaplickému v nakladatelství Družstevní práce kniha Gornostaj. Nebyla to první autorova kniha, ale byla první, která ho uvedla do takzvaně vyšší literatury. Jméno nakladatelského redaktora Kaplického se stalo známější i mimo okruh čtenářů Rudého práva, kam přispíval romány na pokračování. V té době mu bylo už přes 40 let a měl za sebou několik spisovatelských pokusů. Odlišnost od tehdejší legionářské literatury byla opravdu značná.
Kaplický v Gornostaji, pojmenovaném podle vězení, líčí s dokumentární přesností všední život prostých vojáků, ale zároveň jde o knihu, kterou se vymezuje proti převládající tendenci a projevuje se v ní autorův kritický pohled na svět. Ani po jejím vydání v roce 1936 se Kaplický psaním neživil. Jeho profesí zůstala v letech 1922 až 1950 práce nakladatelského redaktora. K tomuto období se vracel jak ve svých pamětech, tak i v deníku.
Spisovatelem z povolání
Profesionálním spisovatelem se stal Kaplický v roce 1950. Stalo se to v době, kdy byla zrušena soukromá nakladatelství, takže přišel o práci. Na začátku 50. let tedy nadobro přestalo existovat soukromé vlastnictví ve vydavatelských a nakladatelských podnicích, a zároveň začalo docházet k důslednější cenzuře, kontrole a propagandě, a to nejen v těchto médiích. Nutno přiznat, že nešlo zrovna o nejpříznivější dobu pro nestraníka, kterému navíc bylo už 55 let, a jak napsala literární historička Jaromíra Nejedlá, „sám skromně stál se svými lidovými romány na okraji velkého literárního ruchu“. Ztráta zaměstnání pro něj znamenala těžkou ránu.
K začlenění do oficiálních spisovatelských struktur autorovi pomohlo, že jeho historický román Čtveráci, vydaný v roce 1952 v nakladatelství Melantrich, získal literární cenu spojenou i s finanční odměnou. Tato kniha stojí za zmínku ještě z jednoho důvodu. Podtitul tohoto rozsáhlého díla zní „jihočeská freska z doby českého povstání 1618–1620“. Jižní Čechy byly nejen Kaplického rodištěm, ale už od svého dospívání si osvojil jistý druh regionálního patriotismu. Historická próza se tak definitivně stala Kaplického preferovaným žánrem. V něm se uplatnil jeho zájem o české dějiny.
Krátce po zlomovém XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, na němž byly vysloveny některé kritické reflexe nedávné sovětské minulosti, mírně poukázáno na několik projevů kultu osobnosti, a navíc došlo alespoň k částečnému uvolnění i v kulturním životě, byl koncem dubna 1956 uspořádán II. sjezd Svazu československých spisovatelů. Vedle dodnes připomínaných projevů Jaroslava Seiferta a Františka Hrubína, kteří kritizovali poúnorové praktiky, cenzuru a umlčování spisovatelů, vystoupil na sjezdu i Václav Kaplický. V té době se již jako oblíbený autor historických románů ohradil proti panujícímu dogmatismu a nezapomněl podotknout, že se řada literárních děl nepsala pro čtenáře, ale dle stranických požadavků.
Přelomová kniha
Kaplického dílo se ale vyvíjelo a v jistém smyslu reagovalo na autorovu současnost. Svůj nejznámější román, Kladivo na čarodějnice, psal v letech 1960 až 1962 a vyšel v nakladatelství Československý spisovatel v roce 1963. Jde o historický román o čarodějnických procesech na severní Moravě ve druhé polovině 17. století. Kaplický v rozhovorech uváděl, že se k tématu dostal vlastně náhodou na doporučení jednoho ze čtenářů, který ho upozornil na zajímavou látku. Do studia materiálů se pustil s velikou vervou a byli mu k tomu nápomocní odborníci, za všechny připomeňme šumperského historika Františka Spurného.
Úspěch Kladiva na čarodějnice byl dán jednak originalitou filmového přepisu Otakara Vávry v roce 1969, ale také atraktivním tématem. I přesto, že román v mnohém náleží do kontextu 50. let, svým tématem se hlásí k silnému proudu společenských románů zabývajících se zneužitím úřední moci, zvůlí a tyranií. V době vydání šlo o velice aktuální téma. Připomeňme jen, že román vyšel pár let od veřejného odhalení takzvaného kultu osobnosti. Praktiky páchané v knize inkvizitorem Bobligem z Edelstadtu tak pro mnoho čtenářů a později i filmových diváků představovaly paralelu s děním v poválečném Československu. Kaplický v tomto jakoby předběhl svou dobu, protože podobné téma se v české literatuře ve větší míře otevřelo až ve druhé polovině 60. let.
Václav Kaplický usiloval v počátcích své tvorby o prohloubení takzvané lidové četby. Ve svých pozdějších historických prózách stavěl do popředí lidové hrdiny. I když v lesčem navazoval na tradici historických románů Aloise Jiráska, jeho dílo bylo v mnoha ohledech odlišné. Celý život se snažil ovlivňovat v kladném slova smyslu své čtenáře. Ne náhodou patří mezi nejfrekventovanější slova v jeho deníku slovo morálka.
I přesto, že jeho knihy od druhé poloviny 60. let nedosahují takových kvalit, řadí se Kaplický k nejvýznamnějším autorům historického románu. Na rozdíl od mnoha svých kolegů totiž vždy vycházel z historických událostí a archivních pramenů. I přes místy archaický způsob vyjadřování a určitý patos má jeho dílo co nabídnout i dnešnímu čtenáři.
Problémy s vydáním
O úspěchu Kladiva na čarodějnice svědčí i to, že dodnes vyšlo patnáct vydání tohoto historického románu a v době první expedice byla kniha téměř okamžitě rozebrána. Tento úspěch silně kontrastuje s trnitou cestou, která provázela vznik díla a pokus o vydání. Lektorské posudky z nakladatelství Československý spisovatel upozorňovaly na riziko, že by čtenáři mohli spatřovat paralelu mezi scénami mučení domnělých čarodějnic s nedávno odsouzeným kultem osobnosti a vyšetřovacími praktikami 50. let 20. století. Mezi další výtky patřila autorova schematičnost, se kterou jsou postavy líčeny.
Vydání románu tak bylo podmíněno výrazným přepracováním. Původních téměř 700 stran strojopisu Kaplický velmi rychle upravil, zkrátil a v této podobě rukopis vyšel. Pracovní název zněl Inkvizitor, z čehož je patrné, že hlavní postavou měl být původně Boblig. I zde došlo ke změnám. V době, kdy byl Kaplický poprvé odmítnut, začal pracovat na divadelní adaptaci díla, která se koncem 70. let skutečně hrála v divadle v Šumperku pod názvem Upálení Kryštofa Lautnera. Největší popularitu dílu ale přinesl film Otakara Vávry, který byl do kin uveden v lednu 1970.
