Temný středověk položil základy moderního vzdělání: Od sedmera svobodných umění k právu, medicíně a teologii

Nové vzdělávací a badatelské ústavy dostaly privilegia od papeže a panovníka, a tak mohly požívat jisté nezávislosti a svobodně rozvíjet svá umění. Je jasné, že tyto svobody měly svá přísná omezení, ale rozhodně šlo o pokrok.

Univerzity, těšící se dodnes v oblasti vědy a vzdělání nejvyšší prestiži, tedy nevznikly v dobách rozvinuté antické civilizace ani kulturní renesance či osvícenství, ale ve středověku, jenž přitom bývá někdy označován za dobu temna a civilizačního úpadku. Od 11. století se těžiště vyučování začalo přesouvat z uzavřených klášterů (viz První centra vzdělanosti) k daleko otevřenějším katedrálám. Pro rozvoj vzdělání to mělo zásadní význam, protože v těchto školách už mohli studovat nejen mniši a klerici, ale prakticky kdokoliv, kdo si to mohl dovolit. Učit na nich ale směly samozřejmě pouze duchovní osoby – v tom zůstal striktní dohled církve zachován.

Svobodná umění

Jenže i na katedrálních školách zůstávaly prozatím zachovány vědy navýsost teoretické, jež sice dávaly vzdělanci patřičný rozhled a schopnost uvažovat, ale v praktickém životě byly málo použitelné. Výjimku tvořilo umění číst, psát a počítat, které bylo samo o sobě ve středověku neobvyklé, takže poskytovalo vzdělanci patřičnou společenskou prestiž. Mistři zde vyučovali pouze sedmero svobodných umění, která na přelomu starověku a středověku definoval mnich Cassiodorus. Jednalo se o velmi důležitý učební program, který v podstatě ovlivnil podobu vzdělání až do moderní doby.

Rozhodně nešlo o umění v dnešním slova smyslu, ale o sedm disciplín, které se dělily do dvou částí. První bylo „trivium“ obsahující gramatiku, rétoriku a dialektiku, zatímco zbylé čtyři představovaly „kvadrivium“: aritmetiku, geometrii, astronomii a hudbu. Nejprve si žák musel osvojit trivium, v přední řadě latinskou gramatiku, jelikož právě v tomto jazyce bylo uchováno myšlenkové dědictví antiky. Protože se postupně stále více prosazovaly její dialekty měnící se v nové jazyky, latina se stala cizí řečí, již však musel středověký člověk aspirující na vzdělání ovládnout. 

Náplní hodin rétoriky nebylo ani tak řečnění, jako sepisování textů, tedy uplatnění gramatických znalostí v praxi. Středověcí učitelé pověřovali žáky psaním latinských fiktivních dopisů a listin, v nichž měli předvést vybroušenost svého stylu. V dialektice se studenti zase cvičili v umění logicky argumentovat a definovat své myšlenky. Užívanou učebnicí dialektiky byly Aristotelovy spisy zabývající se logikou.

Vyšší vzdělání

Druhý stupeň studijního plánu, tedy kvadrivium, stál zpočátku poněkud ve stínu trivia a jeho důležitost stoupla až od 12. století, kdy všeobecně vzrostl zájem o přírodní vědy, což zřejmě i souvisí se založením prvních univerzit. V aritmetice se žáci učili základní početní úkony, k dispozici mívali různé pomůcky, nejčastěji počítadla. Tím hlavním, co si budoucí mnich či klerik musel umět spočítat, však nebyly peníze, ale pohyblivé svátky roku, v čele s Velikonocemi. Geometrie se zakládala na znalostech starověkého učence Euklida, astronomie se opírala o poznatky Bedy Ctihodného, benediktinského mnicha, který se věnoval pozorování hvězd.

Zdálo by se, že vyloženě odpočinkovým předmětem byla pro žáky poslední disciplína, hudba. Ta však měla ve skutečnosti ve středověku blíže k matematice než čemukoliv jinému. V hodinách se hudba neposlouchala a ani neprovozovala, jednalo se o ryze teoretickou vědu zkoumající vztah tónů k číslům. Ti, kdo hudbu skládali, ji tak museli nejprve matematicky vypočítat.

Vědy praktičtějšího rázu (mechanické a výdělečné) byly vzdělanou společností dlouho zavrhovány kvůli dvěma předsudkům. Staří Řekové a Římané, podle jejichž vzoru školy vznikaly, totiž opovrhovaly manuální prací (byla určená otrokům), zatímco křesťané brojili proti penězům a hmotným statkům.

Nové obory

Teprve koncem 12. století se začaly o slovo hlásit další dvě vědní disciplíny, které také vyžadovaly náročné studium a byly hodně potřebné pro praktický život – právo a lékařství. Sebevědomé výsadní postavení si vydobyli nejdříve studenti práv v italské Bologni, která je považována za nejstarší univerzitní město vůbec. Těžko se však pro její vznik stanovuje nějaké určité datum, protože společenství studentů práv získalo svá práva postupně. Roku 1155 jim slavnostně zaručil ochranu císař Fridrich Barbarossa. 

Církev se však nehodlala své kontroly nad vzděláním vzdát, a tak roku 1179 založil papež systém licencí podporující zakládání nových škol a začal první zápas o kontrolu nad vzděláním. Na jedné straně stála církev, ochránkyně tradičních hodnot a dosavadní držitelka vzdělávacího monopolu, na druhé straně pak někteří mistři a studenti pod ochranou mocných panovníků a šlechticů, kteří chtěli využívat jejich služby.

Tento spor se táhl celým středověkem a vlastně až hluboko do 18. století, kdy teprve církev ztratila svou pedagogickou nadvládu. Nicméně už v Itálii 12. století jí unikali zpod kontroly právě laičtí učitelé práv a lékařství. Bolognu následovalo Salerno zaměřené na lékařství a ve 13. století pak také Padova a Neapol. 

Zvláštností italských univerzit bylo, že učené společenství organizované vlastně formou cechu tvořili výhradně studenti, nikoliv mistři a profesoři. Jakkoliv se to může zdát neobvyklé, obsazovali studenti i všechny univerzitní úřady včetně rektora, zatímco profesoři byli najímáni pouze na základě smluv. U právníků by nás však podobné řešení ani nemělo překvapit.

Pramáti neitalských univerzit

Zatímco Itálie zůstala zaměřená především na lékařství a právo (v Bologni vznikla teologická fakulta až roku 1364), vznikla ve Francii v prvních letech 13. století univerzita poněkud jiného typu, která je dodnes považována za pramáti a vzor většiny dalších univerzit mimo Itálii – pařížská Sorbonna. Vyvinula se také z dobrovolného uskupení vzdělanců, jež fungovalo v podstatě jako městský cech. Ostatně tento způsob profesního sdružování byl ve středověkých městech obvyklý.

Francouzský král Filip II. August (vládl 1180–1223) pouze vzdělancům potvrdil, že spadají pod církevní pravomoc. V roce 1215 pak dostali od papežského legáta privilegia a první písemná statuta (vnitřní řád školy), jež papež Řehoř XI. potvrdil roku 1231. Tak se dostala univerzita nepřímo pod vliv církve, přestože měla zaručenou vnitřní autonomii. Soudní pravomoc nad ní měl pouze papež až ve vzdáleném Římě.

V Paříži začaly poměrně záhy po vzniku fungovat všechny čtyři fakulty, které středověké univerzity obsahovaly. Základem byla nejnižší fakulta artistická, na niž nastupovali nejmladší studenti už ve věku kolem 15 let. Ta vlastně nahradila původní katedrální školy, protože se na ní vyučovalo zmíněných sedm svobodných umění. Nazývala se tedy fakulta umělecká (ars je latinsky umění), ale ve skutečnosti se tam často učila základní práce s jazykem, umění diskutovat, teorie přírodních věd a filozofie. V angličtině se ostatně filozofická fakulta dodnes nazývá „Faculty of Arts“. Artistická fakulta tak vynikala pochopitelně počtem studentů, protože teprve po jejím absolvování mohl student nastoupit studium na některé z vyšších fakult – právnické, lékařské či teologické.

Fakulty dané poptávkou

Je samozřejmé, že o služby odborníků na právo byl zájem v každé civilizované společnosti – po dlouhém půstu uplatňování zvykového práva v raném středověku začaly vznikat první psané zákoníky. Právníci se tak mohli vrátit k základnímu římskému právu z dob antiky, které dodnes tvoří základní pilíř evropského právního systému. V Bologni a jinde v Itálii se vyučovalo právo civilní i kanonické (církevní), ale v Paříži světské právo zavrhli už roku 1219 a zůstalo jim pouze kanonické. I na tom příkladu se ukazuje, že ve Francii měla církev na univerzitu mnohem větší vliv. 

Další fakulta byla lékařská, přičemž o praktickém využití lékařů není třeba pochybovat. Tím, že se z medicíny stal univerzitní vědecký obor, posunulo se bádání v této oblasti o celé míle kupředu. Z kořenářek a různých felčarů se stali vážení doktoři a magistři. I oni se museli samozřejmě vrátit zpátky k antice, především k Hippokratovi a Galénovi. Na nich založili učení o nemocech, které se udrželo dlouho do novověku. Zdravotní problémy údajně způsobovala nerovnováha čtyř tělesných šťáv: krve, slizu, žluče a černé žluče. Když například lékař diagnostikoval přebytek krve, aplikoval nemocnému pijavice, které tuto tekutinu odsávaly. K moderní medicíně zůstávala ještě dlouhá cesta, ale základ byl položen.

Nejprestižnějšímu postavení se těšila fakulta teologická, přičemž nešlo jen o zmíněný vliv církve. Středověký člověk považoval náboženství a Boha nejen za základ života, ale i za vrchol vědění, od nějž je odvozeno veškeré další učení. Proto není divu, že „věda o Bohu“ požívala v této době takové úcty. Na fakultě teologické se živě diskutovalo o podstatě víry, formulovaly se učené teorie o moci odvozené od Boha, o vztahu člověka k Bohu a Tomáš Akvinský (1225–1274) zde formuloval svých pět důkazů boží existence.

Souboj argumentů

Základní přínos univerzit oproti katedrálním školám představovala určitá svoboda projevu. Přes silný vliv církve byla univerzitní půda otevřená diskusím a polemikám. Univerzitní haly se otřásaly vášněmi při bouřlivých disputacích, které zakončovaly studium každého studenta. Navíc se pořádaly disputace při významných příležitostech a na konci akademického roku. Každá přinesená nová teorie musela být ovšem pečlivě podložená, přičemž argumenty se čerpaly především z Bible a posvátných textů, takže nějaké rychlé boření starých předsudků se určitě nekonalo.

Přesto byli studenti povzbuzováni k tomu, aby používali vlastní rozum a neopírali se jen slepě o staré autority. Hezky to vyjádřil ve 13. století francouzský kancléř Filip z Gréve, když si posteskl po starých časech: „Dříve, kdy každý mistr vyučoval na vlastní pěst a o univerzitách nikdo nevěděl […], vládla láska ke studiu. Nyní […] je přednášek málo, z učení toho moc nezbylo a čas odňatý přednáškám je marněn ve zbytečných diskusích.“

Druhým významným přínosem univerzit byl vznik akademické obce. Na rozdíl od zmiňované Itálie, kde ji tvořili pouze studenti, patřili do ní ve zbytku Evropy studenti i mistři, přičemž ti druzí obsazovali významné posty a řídili univerzitu. Profesoři však stále zůstávali součástí církve, museli přijmout kněžské svěcení a dodržovat celibát, což bylo častým důvodem k odchodu z univerzity.

Třetím přínos představovala stále se zvyšující otevřenost vzdělání pro širokou veřejnost. Univerzity skutečně přijímaly ke studiu všechny, kdo si to mohli dovolit, a vypisovaly také stipendia pro nadané chudší žáky. Pojem „široká veřejnost“ však v této době zahrnoval výhradně muže. Pro dívky zůstalo až do 19. století jedinou možností soukromé vzdělání, případně klášterní skriptoria pro jeptišky v ženských klášterech. A ani tam se vzdělání moc nepodporovalo.