Kruppova legenda proti ocelovým monstrům: Efektivní německá osmaosmdesátka v boji proti pozemním cílům

Německo zahájilo práce na speciálních protitankových kanonech již za Velké války, aby se císařská armáda mohla postavit britským, francouzským a americkým obrněncům. Ještě do podepsání příměří stihla společnost Rheinmetall vyrobit 600 kanonů ráže 37 mm, z nichž malý počet byl nasazen v boji, ale poražené Německo pak muselo všechny tyto zbraně odevzdat a další vývoj protitankových kanonů mu zakázala versailleská smlouva.

Tajný vývoj

Práce ovšem v utajení pokračovaly a v roce 1927 dostala firma Rheinmetall zakázku na vývoj nového 37mm kanonu. Zkoušky se díky kooperaci se SSSR mohly odehrávat na tamních polygonech a Berlín přitom svému spojenci poskytl vzorky nových zbraní. Výsledkem se na německé straně stal kanon, který nesl původní oficiální název 3,7cm PaK, ačkoliv dle roku zavedení do služby se obvykle označuje jako 3,7cm PaK 36. Na základě tohoto designu poté Sovětský svaz zkonstruoval vlastní kanony ráže 45 mm. 

Německá zbraň patřila ve své době na špičku, což potvrdilo zkušební nasazení ve Španělsku. Základní typ střely na dálku 500 metrů prorážel 36 mm oceli, ale později vznikly i granáty s vyšší průbojností. Kvůli zavádění odolnějších vozidel však inženýři zahájili vývoj výkonnějších kanonů, a proto se do výzbroje dostal 5cm PaK 38, který dokázal na 500 metrů prorazit 79 mm oceli. 

Následně vznikl 7,5cm PaK 40, jenž mohl na tuto vzdálenost probít dokonce 96 mm pancíře. Pro všechny zbraně se začaly vyrábět též nové střely s wolframovým jádrem, které průbojnost dále zvyšovalo, kvůli malým zásobám tohoto materiálu však panoval trvalý nedostatek této munice. 

Po setkání s těžce pancéřovanými tanky Britů a Francouzů Němci pochopili, že potřebují ještě mnohem výkonnější kanony, což se potvrdilo po invazi do SSSR. Střední T-34 a zejména těžké obrněnce řady KV totiž znamenaly obrovský problém, jelikož většina kanonů Wehrmachtu si s nimi nedokázala poradit. Na scénu tedy přišlo nasazení kořistních zbraní a rovněž jedna účinná improvizace.

Střelba na letadla i na tanky

Vedle vynikajících protitankových děl německý průmysl tajně vyvíjel také protiletadlové zbraně. Společnost Krupp přenesla tyto práce do Švédska, kde se na nich podílela též proslulá továrna Bofors a kde se zrodil nový 75mm kanon. Německé armádě se ale jeho parametry jevily jako nedostatečné, a proto se Kruppovi inženýři vrátili ke kalibru 88 mm, který se už na konci 19. století uplatňoval u námořních zbraní.

Za první světové války vznikl na této bázi výborný protiletadlový kanon K-Zugflak, jehož některá řešení pak firma Krupp použila u nové zbraně s označením 8,8cm Flak 18. Název měl vyvolávat dojem, že se jedná o konstrukci vytvořenou ještě za Velké války, ačkoli je sporné, do jaké míry tomu inspektoři vítězných velmocí skutečně věřili. 

Každopádně ale šlo o velmi výkonnou a pokrokově řešenou zbraň, jež se chlubila mimo jiné poloautomatickým závěrem přispívajícím ke kadenci až 20 ran za minutu. Kanon se nacházel na křížové lafetě, ke které se připojoval čtyřkolový podvozek pro rychlé přesuny a která dovolovala i nízký náměr, takže kanon bez potíží zvládal i palbu na pozemní cíle.

Poté se objevil Flak 36 s hlavní složenou ze tří částí, díky čemuž se v případě potřebení vyměnila pouze jedna část, a Flak 37 s jiným systémem nastavení prvků střelby. Mnoho součástek všech tří typů se ale dalo zaměnit, což pochopitelně usnadňovalo údržbu. 

Kanony prošly nasazením ve Španělsku, kde se ukázaly jako excelentní protitankové zbraně. Němci tuto zkušenost využili v západní Evropě a severní Africe, kde museli čelit silně pancéřovaným francouzským a britským tankům, jelikož 88mm kanony někdy představovaly jediné zbraně, jež si s nimi poradily. 

Pokud šlo o výkony, 88mm Panzergranate 39 dokázal na 500 m probít 110 mm pancíře, střela Panzergranate 40 s wolframovým jádrem dokonce 155 mm oceli. Němečtí vojáci si „osmaosmdesátky“ v protitankové funkci hodně oblíbili, a to navzdory faktu, že vysoká konstrukce zbraně leckdy komplikovala její maskování na bojišti. 

Střetnutí na východní frontě

Protitankové „osmaosmdesátky“ znamenaly nepříjemné překvapení i pro Rudou armádu, protože o tajemství této zbraně se Němci v období spolupráce nepodělili. Lehčí protitankové kanony Wehrmachtu se proti tankům KV-1 ukázaly jako takřka bezmocné, jelikož se mnohdy stávalo, že sovětský obrněnec inkasoval desítky zásahů rážemi 37 a 50 mm, aniž by to jakkoli omezilo jeho bojeschopnost.

Osamocená „kávéčka“ nejednou dokázala zbrzdit či zastavit postup německých jednotek, což někdy trvalo tak dlouho, než sovětskému tanku došla munice nebo palivo, popřípadě než jej vyřadila porucha. Němci tudíž stále častěji museli nasazovat kanony ráže 88 mm, jelikož jejich penetrační schopnosti na Stalinovy těžké obrněnce stačily. 

Dobrým příkladem je střet dvou později slavných tankových velitelů, k němuž došlo během operace Barbarossa. V září 1941 sloužila 4. tanková brigáda plukovníka Michaila Katukova u Moskvy jako mobilní záloha určená k provádění protiútoků, přičemž disponovala nejmodernější výzbrojí včetně obrněnců KV-1. 

Když se pak Panzergruppe Guderian začátkem října probila do Orla, byla Katukova brigáda nasazena jako blokační jednotka u Mcenska. Katukov tam dokázal 6. října zaútočit na postupující útvary 4. tankové divize a způsobil německému předvoji, který tvořila Kampfgruppe Eberbach, vážné ztráty.

Sovětští tankisté u Mcenska disponovali nejen kvalitními stroji T-34 a KV-1, ale i schopným velením a dostatečnou zásobou munice a paliva, takže se mohli s Guderianovými muži bez obav poměřovat.

Úspěšnému úderu nezabránili ani protitankoví dělostřelci od Panzerjäger-Abteilung 49. Plukovník Heinrich Eberbach se tak musel uchýlit k improvizaci v podobě nasazení dvou „osmaosmdesátek“ a baterie těžkých houfnic, jež měly zastavit Katukovovy tanky. To se nakonec skutečně podařilo a řada T-34 a KV-1 byla vyřazena z boje, sovětští tankisté nicméně během střetu zničili oba flaky a jednu těžkou houfnici, zejména kvůli jejich vysokým siluetám, které se na bojišti daly jen těžko zamaskovat.

Vzpomínky tankisty

Pokud se Němcům nepodařilo sovětské obrněnce včas zastavit, docházelo i k tomu, že během protiútoků svými pásy drtily protitankové kanony, někdy i s jejich obsluhami. Navzdory těmto incidentům ale stále platilo, že „osmaosmdesátka“ představuje zajisté nejlepší protitankovou zbraň Wehrmachtu. 

Dosvědčuje to i hlášení radisty KV-1 od 86. samostatného tankového praporu 55. armády, který bojoval na severním úseku východní fronty a jehož jednotka se dostala pod palbu tehdy neidentifikovaných velkorážních děl: 

„Dne 18. září 1941 se naše osádka, složená z velitele tanku a velitele roty poručíka Ivanova, staršího seržanta Ivanova, staršího seržanta Mineviče, a seržanta Zibina (...) vydala z Kupčina (předměstí Leningradu, poznámka autora), aby splnila svůj úkol ve směru na Kolpino–Puškin, za účelem spolupráce s 2. praporem 142. pěšího pluku. V 17.00–18.00 přijela z velitelství k našemu veliteli spojka s rozkazem zapojit se do bitvy a naše čtyři tanky (jeden od 84. samostatného tankového praporu) vjely po silnici do vesnice Novaja.“ 

„Ze západní části vesnice, 200–250 m daleko, na nás zahájilo palbu dělo velké ráže, pravděpodobně větší než 76 mm. Byli jsme zasaženi 3–4krát (nejspíše šlo o celou baterii, soudě podle toho, jak rychle pálili). Čtvrtý nebo pátý výstřel zasáhl průzor řidiče a prorazil ho, rozbil řidiči hlavu a granát se vzňal, nejprve rudým plamenem, pak jasně bílým. Začal jsem otevírat poklop, velitel tanku se ke mně plazil. Stěží jsem poklop otevřel (věž byla otočena doleva) a pak jsem se protáhl 20–25cm otvorem a skočil do příkopu u silnice. Z našeho tanku se valil kouř a pára.“