Ve víru hádek a intrik: Vojáci vs. politici během připrav a průběhu bitvy na Sommě (2)

Již od počátku první světové války se v řadách německých stratégů svářily dva přístupy – východní a západní. Ten první zastával především polní maršál Paul von Hindenburg a jeho spolupracovník Erich Ludendorff. Domnívali se, že císařská armáda by se měla primárně zaměřit na Rusko, které je nejslabším článkem Dohody a po několika porážkách by se mohlo z války stáhnout.

Úvodní část: Ve víru hádek a intrik: Vojáci vs. politici během připrav a průběhu bitvy na Sommě (1)

Zneuznaný vojevůdce

Tomuto přístupu odporoval náčelník Velkého generálního štábu Erich von Falkenhayn (ve funkci mezi lety 1914–1916). Ten sice souhlasil, že Rusko představuje nejslabšího protivníka, namítal však, že přesun vojsk z Francie na východ by vedl ke zhroucení západní fronty. Naopak se chtěl zaměřit na porážku západních mocností, přičemž Francie již od ní po porážkách z prvních let války neměla být daleko. Právě proto von Falkenhayn prosadil a naplánoval rozsáhlou ofenzivu u Verdunu, kde měla Francie utrpět rozhodující porážku. 

Vůbec si však nepřipouštěl, že by spojenci dokázali odpovědět silnou protiofenzivou na Sommě, a nevěřil ani v efektivní protiútok carské armády. Náčelník štábu obě možnosti trestuhodně podcenil a nepodnikl dostatečné kroky, aby jim předešel. Po zahájení úderu na Sommě a Brusilovovy ofenzivy na východě se německá armáda dostala pod tlak, von Falkenhayn byl 29. srpna 1916 odvolán a převelen na rumunskou frontu.

Nový směr 

Na jednání s císařem Vilémem v létě 1916 ještě jako náčelník štábu se von Falkenhayn střetl se svým ideovým a osobním protivníkem von Hindenburgem, který si neodpustil uštěpačné poznámky na jeho adresu. Von Falkenhayn to komentoval slovy „No, pokud má pan polní maršál chuť a odvahu, může zkusit zaujmout mé místo.“ Starý aristokrat tvrdě odsekl: „Chuť ne, ale odvahu ano!“ Hrdina od Tannenbergu se poté skutečně stal novým náčelníkem štábu a na svém předchůdci nenechal nit suchou. Spory nakonec přežily i konec konfliktu, když po válce klika okolo slavného maršála a budoucího prezidenta neváhala von Falkenhayna pomlouvat pro údajné diletantství a připsat mu vinu na celkové porážce Německa. 

Změnil se také přístup císařských stratégů – útočné operace na západě se postupně skoro zastavily a nahradila je defenziva. Konkrétně na Sommě vznikla nová obranná linie za stávajícími zákopy, do které se měly jednotky stáhnout v případě úspěchů britské ofenzivy. Velitelé byli informováni, že se mají udržet, dokud se Německo nevypořádá s Rusy a Rumuny na východě.

Francouzi chtějí pokračovat 

Britské útočné operace ale zastavily ve druhé polovině listopadu 1916 a stále více se objevovala otázka kudy dál. Francouzský generál Joseph Joffre považoval dosavadní spojenecký postup za úspěšný a navrhoval pokračovat v ofenzivě, k čemuž se však Britové stavěli značně zdrženlivě. Poslední hřebíček do rakve Joffreho plánům zatloukla nová londýnská vláda v čele s liberálem Davidem Lloyd Georgem. Ta nejenže jakékoliv pokračování dobrodružství na Sommě odmítla, s ohledem na komplikovanou situaci v Orientu na čas přeorientovala svou pozornost na toto bojiště. 

Generál Joffre se pokusil přesvědčit domácí politiky i zahraniční spojence o potřebě pokračovat v útočných operacích, jenže v prosinci 1916 jej čekalo odvolání z čela francouzské armády, kde jej nahradil Robert Nivelle. Navzdory tomu, že se jednalo především o jeho inciativu, stala se bitva na Sommě jedním ze symbolů britského válečného úsilí a řada ostrovních politiků ji podrobila tvrdé kritice. Dodnes se navíc jedná o místo paměti, které s oblibou navštěvují britští politici.