Věčná žízeň: Hadi žijící ve slané vodě trpí po většinu života krutou žízní

22.08.2020 - Jaroslav Petr

Čtyři pětiny ze všech druhů plazů žijících ve vodě patří mezi hady. Pro mokré prostředí jsou dokonale adaptováni. Přesto jsou někteří z nich uprostřed obrovských vodních prostor odsouzeni k trvalé dehydrataci

<p>Samci <strong>vlnožila užovkového</strong> <em>(Laticauda colubrina)</em> dorůstají délky kolem jednoho metru; samičky jsou až o půl metru delší.</p>

Samci vlnožila užovkového (Laticauda colubrina) dorůstají délky kolem jednoho metru; samičky jsou až o půl metru delší.


Reklama

Z tří a půl tisíce druhů hadů se životu v moři přizpůsobilo asi osmdesát. To je mezi plazy impozantní číslo, protože z celkového množství 12 000 druhů plazů obývajících naši planetu jich v moři žije jen asi stovka. Například želvy reprezentuje v mořském prostředí pouhých sedm druhů.

Jedovatí vodomilové

Mořští hadi tvoří dvě velké skupiny – vodnáře (Hydrophiinae) a vlnožily (Laticaudinae). Všichni patří do příbuzenstva suchozemských druhů, které disponují velmi prudkým jedem: např. taipanů, kober nebo mamb. Také jed mořských hadů je vysoce účinný. Hadi jej do těla kořisti vstříknou předními jedovými zuby, ale naštěstí uvolňují z jedových žláz jen malá množství toxinů. Případy vážných zdravotních komplikací u lidí uštknutých mořskými hady jsou díky tomu vzácné.

Hadi se zdají ze všech mořských plazů nejlépe přizpůsobeni životu ve slané vodě. Vlnožilové se uchylují na souš především k páření a kladení vajec. Vodnáři se obejdou i bez těchto výletů na pevninu a jejich námluvy probíhají ve vodě. Na souš nejsou vázáni ani při rozmnožování, protože jsou živorodí. Vajíčka se vyvíjejí v těle matky a samice rodí živá mláďata přímo ve vodním živlu.

Bez soli i bez vody?

Jak vodnáři, tak vlnožilové mají pro pohyb ve vodě vhodně přizpůsobené tělo. Jejich plochý ocas je žene vpřed podobně jako ocasní ploutev některé ryby. Další adaptací na mořskou vodu jsou zvláštní žlázy, kterými had vylučuje z těla nadbytečnou sůl. Podobné žlázy se vyvinuly i u dalších mořských tvorů, jejichž předci původně žili na souši. Najdeme je například u mořských ptáků. To dovedlo přírodovědce na dlouhou dobu k přesvědčení, že mořští hadi pijí mořskou vodu.

Detailní pohled na organismus vodnářů a vlnožilů ale vzbuzoval pochybnosti. Žlázy pro vylučování soli jsou vzhledem k celkovým rozměrům těla poměrně malé. Opravdu dokážou organismus zbavit soli vypité s mořskou vodou? Mořští hadi vodu s vysokým obsahem soli nijak zvlášť nemilují a lokalitám s hodně slanou vodou se pokud možno vyhýbají.

Naopak méně slaná voda jim nevadí. Některé druhy dokonce žijí ve sladké vodě řek a jezer. Nedávno byl na Borneu objeven druh říčního vodnáře Hydrophis sibauensis v místech vzdálených 150 kilometrů od moře.

V obdobích sucha, kdy salinita mořské mody stoupá, vystupují vlnožilové na souš a skrývají se před slunečním žárem v nejrůznějších skulinách, puklinách a děrách. Z těch pak jako na povel vylézají, když vyprahlou zem skropí první kapky deště. Vlnožilové chvátají, aby se napili z louží. Zjevně tedy nejsou na život v moři plně adaptováni a potřebují vodu bez slaných příměsí.

Čekání na silné deště

Jak je na tom zhruba šedesát druhů hadů vodnářů, kteří moře nikdy neopouštějí? Nejnovější výzkumy odhalily, že tito mořští hadi trpí v období sucha těžkou dehydratací. Přesto se nestahují k ústím řek, kde je sladké vody dostatek. Zůstávají na moři, strádají žízní a čekají na déšť. Po vydatném lijáku zůstávají na mořské hladině místa, kde se sladká a slaná voda po nějakou dobu vzájemně nemísí. Vytvářejí se tak jakési „louže“ dešťové vody. K nim se vodnáři stahují a vydatně z nich pijí. Jejich tělesná hmotnost po napití naroste až o pětinu.

Člověk umírá, když jeho tělo ztratí s vodou 12 % tělesné hmotnosti. Vodnáře výrazněji nepoznamená ani ztráta tělních tekutin, která má za následek snížení tělesné hmotnosti o 20 %. I tak těžce dehydratovaný had je nadále plně čilý.

Přeborníci v žíznění

Vodnáři se přizpůsobili životu v moři poněkud nečekaným způsobem. Nepijí mořskou vodu, ale jsou mistři světa v žíznění. S vodou v organismu úzkostlivě hospodaří. Trochu jim v tom pomáhají žlázy, kterými vylučují sůl. Před ztrátami vody je chrání i pokožka nepropouštějící sůl do organismu nebo zvláštní přepážky, kterými uzavírají nosní otvory, aby jim do nich nenatekla slaná mořská voda.

TIP: Poodhalená plazí tajemství: Jak hadi přišli ke svému jedu?

Vodnáři také recyklují vodu z trusu a pro obnovu tělních zásob vody využívají do poslední kapky všechny tělesné tekutiny kořisti. Přesto se mořští vodnáři nevyhnou paradoxní situací. Navzdory tomu, že patří k výhradně vodním tvorům, trpí po většinu života krutou žízní.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Bitva u Stalingradu skončila německou potupnou porážkou a zajetím několika desítek tisíc mužů.

Válka

Událost, známá jako železniční neštěstí v Montparnassu, se objevila i v trikové scéně Scorseseova filmu Hugo a jeho velký objev či na obalu jednoho alba hardrockové skupiny Mr. Big.

Historie

O transport amerických speciálů na Takur Ghar se staraly vrtulníky MH-47E Chinook.

Válka

Modré šipky ukazují nově objevené slinné žlázy.

Věda

Kamera pro cizí světy Lunar ExoCam

Vesmír

Zbarvení samců a samiček se liší hlavně v oblasti genitálií. Pokud v intimních partiích kosatky při výskoku nad hladinu zahlédnete bílý ovál se třemi černými skvrnami, jde o samici.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907