Jak stará je schopnost ještěrů odhazovat ocas? Odpověď ukrýval 99 milionů let starý kousek jantaru z Myanmaru

Odvržení ocasu patří mezi nejrozšířenější obranné strategie dnešních ještěrů. Když jim hrozí nebezpečí, mohou ocas oddělit od těla a uniknout, zatímco odhozená část se ještě chvíli svíjí. Původ této pozoruhodné schopnosti se však dosud dařilo objasňovat jen obtížně.

Nové poznatky přinesla studie Telavivské univerzity, jejíž autoři objevili v severním Myanmaru kousek jantaru dlouhý pouhých 18 milimetrů. Uvnitř se zachoval ocas ještěra, který se oddělil od těla přibližně před 99 miliony let. 

Podle vědců jde o dosud nejlépe zachovaný přímý fosilní doklad toho, že ještěr úmyslně odhodil ocas v rámci obranného mechanismu známého jako autotomie.

Výzkum vedl doktorand Dolev Fabrikant pod dohledem Leonidase-Romanose Davranogloua z Telavivské univerzity. Na studii se podíleli také vědci z Národní a Kapodistriovy univerzity v Athénách a izraelského Volcaniho institutu. Výsledky vyšly v časopise Palaeontologia Electronica.

Důkaz ukrytý v jantaru

Starší fosilní nálezy plazů už poskytovaly indicie o schopnosti odhazovat ocas. Patřily mezi ně například místa přirozeného lomu na ocasních obratlích nebo zregenerované ocasy. Takové znaky sice naznačují, že zvíře mohlo ocas odvrhnout, samy o sobě však vždy nedokazují, že k tomu došlo záměrně.

Význam jantarového nálezu zůstával dlouho nepovšimnutý. Fabrikant si ho všiml až při podrobnějším zkoumání vzorku, když si původně domnělá drobná větvička nebo část hmyzu získala jeho pozornost. Podle jeho slov ji prozradily drobné šupiny, které pokrývaly její povrch. Uvědomil si, že jde o ještěrčí ocas.

Protože byl jantar zakalený a fosilie velmi drobná, běžný mikroskop nedokázal odhalit dostatek detailů. Vědci proto využili mikrotomografii ve Volcaniho institutu. Tato metoda kombinuje rentgenové snímky pořízené z mnoha úhlů do trojrozměrného obrazu, díky němuž lze zkoumat struktury skryté uvnitř jantaru, aniž by bylo nutné vzácný vzorek rozřezat.

Snímky odhalily v místě oddělení ocasu charakteristický prstenec tkáně, který připomíná strukturu pozorovanou u ocasů odvržených současnými ještěry. Samotné oddělení bylo navíc poměrně čisté a souměrné, bez známek poškození typických pro náhodné poranění. Tyto znaky podporují závěr, že ocas nebyl pouze utržen při nehodě, ale oddělil se obranným mechanismem.

Komu ocas patřil?

Přes mimořádně dobrý stav fosilie se vědcům nepodařilo určit, do které skupiny ještěrů její původní majitel patřil. Samotný ocas umožňuje bezpečně rozpoznat ještěra, chybí však lebka a další kosterní znaky potřebné k přesnější identifikaci. Mezi možné příbuzenské skupiny patří ještěři zahrnující dnešní ještěrky, případně slepýši a varani.

Neznámé zůstávají také okolnosti, za nichž zvíře o ocas přišlo. Mohlo uvíznout v lepkavé pryskyřici a ocas odvrhnout ve snaze osvobodit se. Druhou možností je útok predátora, při němž se ještěr ocasu zbavil, načež odhozená část skončila v pryskyřici.

Z fosilie nelze vyčíst ani to, zda zvíře samotné přežilo nebo zda mu později narostl nový ocas. Nález však dokládá, že obranný mechanismus odhazování ocasu fungoval u ještěrů už přibližně před 99 miliony let.