Na dně Atlantiku v minulosti skončilo 150 000 tun radioaktivního odpadu. Po desetiletích z něj uniká obsah
Francouzští vědci zkoumají sudy s radioaktivním odpadem na mořském dně. Rozpadají se a uniká z nich nízkoaktivní radioaktivní materiál. Současně se ale staly pozoruhodnými oázami mořského života.
Na dně Atlantiku skončilo v letech 1949 až 1982 více než 200 000 sudů s nízkoaktivním radioaktivním odpadem o celkové hmotnosti přes 150 000 tun. Většina z nich byla uložena v hloubkách mezi 3 000 a 5 000 metry. Po desetiletí vlastně nikdo pořádně nevěděl, co se s nimi stalo. Nyní se vědci vydali sudům v pilotované ponorce, aby prozkoumali jejich stav.
Zjistili, že mnohé sudy jsou zkorodované, často rozpadlé a jejich obsah v mnoha případech volně uniká do okolí. Překvapivě to však nemusí nutně znamenat, že se stalo něco, co bylo v rozporu s původním plánem.
Radioaktivní odpad označovaný jako nízkoaktivní (LLW, Low-Level Waste) není zcela neškodný. Pochází například ze zdravotnictví a průmyslu a obvykle obsahuje menší množství radionuklidů s dlouhým poločasem rozpadu. Mezinárodní agentura pro atomovou energii dnes doporučuje, aby se tento odpad ukládal v bytelných kontejnerech a zůstal tam nejméně několik set let. V polovině 20. století však platila poněkud jiná doporučení, která počítala s pomalým unikáním do oceánu.
Radioaktivní sudy v Atlantiku
Jaderný inženýr Patrick Chardon a mořský geolog Javier Escartín z francouzského Národního centra pro vědecký výzkum před pár lety spustili výzkumný projekt NODSSUM (Nuclear Ocean Dump Site Survey Monitoring) který spojuje jadernou fyziku, geologii, oceánografii, biologii a mořskou chemii. Jeho cílem je sudy najít a zjistit, zda a případně jak ovlivňují okolní prostředí.
První expedice vyplula v červnu 2025 na palubě výzkumné lodi L'Atalante a prozkoumala situaci. V květnu 2026 se badatelé vrátili na palubě lodi Pourquoi Pas?, vybavení hlubinnou ponorkou Nautile pro tříčlennou posádku, která je schopná sestoupit až do hloubky 6 000 metrů. Během více než 20 ponorů dopravila vědce do hloubky přes 4 700 metrů, kde mohli sudy přímo prohlédnout a odebrat vzorky z jejich bezprostředního okolí.
Na první pohled byl stav některých sudů alarmující. Byly silně zkorodované a rozpadaly se. Z jejich útrob přitom do okolního písku viditelně unikal materiál. Také se ale ukázalo, že se sudy staly součástí ekosystému a na jinak velmi pustém dně fungují jako malé oázy života. Na sudy se přichytily sasanky. V jejich okolí žijí houbovci, sumýši, ryby i korýši. V oblibě je mají například krabi. Nakolik je to hrozbou pro rybáře a další obyvatele napoví další výzkum.
