Objev v bahně delty Nilu: Satelitní radarové snímky odhalily monumentální stavbu z doby 26. dynastie starověkého Egypta

Radarové snímky z oběžné dráhy přispěly k objevu 2600 let staré stavby, která svou rozlohou odpovídá fotbalovému hřišti a před zraky okolního světa se ukrývala v bahně delty Nilu nedaleko ústí do Středozemního moře. Ještě pozoruhodnější než samotná starověká stavba se ale ukázalo to, co se nacházelo pod ní. Zkoumaná lokalita se nazývá Buto (dnešní Tell el-Fara'in). Jde o rozsáhlý pahorek v severozápadní části nilské delty, v němž se na sebe doslova kupí dějiny. Pro starověké Egypťany bylo Buto posvátným sídlem bohyně Vadžet, kobří ochránkyně Dolního Egypta, a patřilo k nejvýznamnějším náboženským centrům faraonské říše.

Vědci nejprve využili evropský satelit Sentinel-1, který pořizuje radarové snímky vysíláním mikrovlnných impulzů z oběžné dráhy a měřením jejich odrazů od zemského povrchu. Zachycené signály mohou odhalit drobné rozdíly ve vlastnostech materiálu, které někdy prozrazují přítomnost pohřbených staveb. Při analýze radarových snímků si tým všiml rozsáhlé oválné anomálie pod lokalitou Kom C. Měřila 128 metrů na délku a 62 metrů na šířku.

Stavba v bahně Nilu

Aby vědci získali další informace, aniž by archeologické naleziště narušili, provedli 15 měření pomocí elektrické odporové tomografie (ERT, Electrical Resistivity Tomography) na ploše přibližně 5400 metrů čtverečních. Tato metoda umožňuje zmapovat podzemní struktury tak, že se do země zavádí elektrický proud, měří se jeho šíření a z naměřených hodnot se sestaví obraz toho, co se nachází pod povrchem.

Měření ukázala několik různých vrstev. V hloubce od povrchu do tří metrů vědci nalezli rozptýlené pozůstatky z ptolemaiovského a římského období, včetně přemístěných nepálených cihel, keramických střepů a rozbitých vápencových bloků. Pozdější obyvatelé rozebírali starší stavby a jejich materiál znovu používali, přičemž po sobě zanechali tyto stopy.

Ještě hlouběji, v rozmezí tří až šesti metrů, objevili vědci rozsáhlou stavbu z nepálených cihel pocházející z 26. dynastie (688 až 525 př. n. l.), známé také jako sajské období. Její stáří určili podle stratigrafie, charakteristického tvaru cihel a dalších archeologických nálezů, například keramiky, jejíž datování vycházelo ze stylu a vrstvy, v níž se nacházela. U souvisejícího organického materiálu využili také radiokarbonové datování.

Nakonec přišlo překvapení. V hloubce šesti až sedmi metrů vědci nečekaně narazili na mohutnou vrstvu čistého písku. Podle nich je to objev uvnitř objevu. Jílovité sedimenty nilské delty jsou totiž pro stavění pověstně zrádné. Pohlcují vodu a bobtnají, při vysychání se naopak smršťují a posouvají. Dávní stavitelé si toho zřejmě byli dobře vědomi. Ještě před položením základů proto pod budovu navršili vrstvu čistého písku, která fungovala jako ochranný polštář. Rozkládala hmotnost stavby, umožňovala odvod podzemní vody a bránila pohybům jílovitého podloží.