Velký císařský kanál: Čínské vodní dílo stavěly miliony dělníků

Když nejznámější arabský cestovatel Ibn Battúta zavítá do Číny, poznamená si: „Zahrady, vesnice a polnosti se táhnou nepřetržitě podél břehu řeky od města Chang-čou až do města Pekingu!“ Battúta se ale neplaví po řece, nýbrž po Velkém kanálu...

13.11.2020 - Miroslav Horký



Ibn Battúta se v rámci svých cestovatelských výprav dostává do Číny až v první polovině 14. století. „Říční“ cestu z Chang-čou do Pekingu absolvuje několik dní. „Je to vzdálenost šedesáti dnů cesty...“ zapíše si nejprve do deníku a následně i do svého cestopisu. Velký kanál ho vskutku oslní. Zřejmě ani netuší, že s vodním veledílem začali pracovití Číňané už během 6. století před naším letopočtem.

Příhodné podmínky

Oblast Velké čínské nížiny je jako stvořená pro vznik velké prosperující civilizace. Prostor ohraničený tokem Žluté řeky na severu a vrchovinami oddělujícími nížiny řeky Jang-c’-ťiang na jihu se stane kolébkou čínských národů, které dají v pozdějších letech vzniknout proslulé Říši středu.

Zemědělství zajišťuje obživu nejprve stovkám lidí, později i několika set milionům. K uživení příslušníků vzmáhající se říše je nezbytná rýže a obilí. Právě k jejich pěstování je vláha dvou velkých veletoků a desítek menších říček velmi příhodná, čehož si jsou vědomi i panovníci. Aby zefektivnili zásobování jednotlivých koutů země, přistoupí k systematickému budování říčních cest a kanálů.

Miliony dělníků 

Hlavní říční systémy v Číně: Jang-c’-ťiang a Žlutá řeka – tečou ze západu na východ. Většinu zamýšlených kanálů a průplavů je tak třeba budovat z jihu na sever a spojit jimi jednotlivé říční systémy a jezera. K ambicióznímu kroku se odhodlá císař Jang-ti během krátkého panování dynastie Suej (581–618). Do počátečních prací na vodním díle povolá na pět milionů dělníků a dělnic. 

Císař si stavbu může dovolit, dostává se totiž k moci v poměrně klidné době, a tak může zmobilizovat značné zdroje pro své obří stavební projekty. Kromě říčního systému přistoupí také k výstavbě mohutných sýpek, z nichž každá se pyšní kapacitou třiatřicet milionů bušlů. Pro srovnání: 1 bušl pšenice činí zhruba 27 kilogramů zrní! 

Velký císařský průplav, jak je později dílo nazvané, je postaven na základě staršího a kratšího systému budovaného již od 6. století před naším letopočtem. Jedná se tak o nejstarší a nejdelší uměle vybudovaný kanál na celém světě, který se chlubí celkovou délkou 1 1776 kilometrů. Ta jün-che, jak se Velký průplav označuje v čínštině, vede z města Chang-čou na sever do města Lin-čchingu.

Prvotním záměrem císaře je především propojení tehdejší poměrně izolované metropole Luo-jang s úrodnou deltou dolního toku Jang-c´-ťiang. Oblast pěstování rýže je na jihu Číny, hlavní město ale leží na severu. Císař chápe, že jde o zásadní věc. A nejen hospodářsky – kanál má zajistit rychlý přesun vojsk po celé zemi. Tak může být vbrzku zjednán pořádek všude, kde to bude nutné. Vybudováním hlavní části Velkého průplavu zefektivní dynastie Suej dopravu těžkého zboží. To se dopraví až padesátkrát rychleji než za pomoci soumarů po souši!

Kilometrové flotily

Po dynastii Suej přichází k moci silná dynastie Tchang (618–907). Její císaři se ochotně pouští do rozšíření sítě říčních kanálů – hodlají na Velký kanál napojit zejména nové hlavní město v dnešním Si-anu. Právě v této době dojde k propojení dvou životadárných veletoků.

Nad dílem se v 9. století podivuje i známý japonský mnich Ennin (794–864). Ve svých spisech líčí pohled na „míli dlouhou flotilu člunů se solí spoutaných k sobě boky po třech až pěti“.

Říční systém zajišťuje efektivní přepravu obilí, které je hlavní potravou pro období bídy. Navíc se v podobě obilí vybírá většina příjmů nutných pro fungování čínského byrokratického aparátu. Megalomanská stavba má ale i své kritiky. Jsou jimi konzervativní konfuciánští historici, kteří kritizují, jak obrovské náklady padly na její dokončení. 

Zbraň i nástroj rozvoje

Přes kanál putují zejména stovky menších lodí a bárek. Velké lodě volí pomalejší, ale vhodnější trasu po moři. Nadmořská výška vodní cesty kolísá mezi osmi až pětapadesáti metry. Aby tak mohly lodě průplavem plynule proplouvat, je nutné stavět různé typy propustí a zdymadel. O nich se čínské prameny poprvé zmiňují sice už v roce 36 před naším letopočtem, jejich stavební boom ale přichází až v 10. století za vlády dynastie Sung. Ta se chtě nechtě musí smířit i s častými záplavami způsobenými Žlutou řekou, které s železnou pravidelností ohrožují funkčnost i bezpečnost díla.

Během několika válek jsou navíc vysoké hráze Žluté řeky záměrně protrženy, aby spláchly nepřátelská vojska. Kanály pochopitelně chátrají a v některých letech nejsou vůbec využívány. Přesto až do moderních dějin Číny představují stavbu, která zrychluje rozvoj domácí ekonomiky a usnadňuje spojení mezi jednotlivými obchodními centry.

TIP: Baťův kanál: Splněný sen o velké vodní cestě

V mongolském období (od roku 1271) dojde k přesunu hlavního města do Pekingu. I on je následně napojen na síť průplavů. V roce 1411, kdy už Říši vládne dynastie Ming, se masivně budují nové přehrady a nádrže. Jsou vystavěny kvalitní mosty, regulují se toky řek, některá koryta se prohloubí. V té době žijí v metropolitních oblastech čínských nížin miliony lidí.

Skutečnost, že právě Velký císařský kanál má lví podíl na vzestupu čínské civilizace, si lze ověřit pohledem na dnešní mapu Číny. Snad žádná jiná země světa se nemůže pochlubit sítí tolika milionových megapolí, jako oblast nížin.


Další články v sekci