Věra Ferbasová: Proč hvězdná herečka přišla o kariéru, dům i manžela?

Filmová komička Věra Ferbasová patřila mezi svými kolegyněmi mezi největší oběti politického systému. Na rozdíl od Anny Letenské nebo Nataši Gollové však nedoplatila na režim nacistický. Vaz jí doopravdy srazili až komunisté

12.05.2021 - Alžběta Nagyová



Ač nikdy neprošla žádnou divadelní školou, ba se ani nevěnovala ochotnickému divadlu, proslavila se ve třicátých letech jako velká komička vedle samotného krále komiků Vlasty Buriana. K němu sice původně přišla dělat sekretářku, ale Burian rozeznal talent, který se v drobné okaté blondýnce skrývá, a poslal ji na jeviště. Věra Ferbasová váhala jen chvíli.

Po jevišti opravdu nikdy netoužila. S rodiči – tatínek byl středoškolský kantor, žila v Plzni a největší sláva, jakou kdy zažila, bylo, když v pubertě zvítězila v místní soutěži krásy. Coby regionální Miss objížděla šibřinky, plesy, městské slavnosti i divadelní premiéry. Společenský život se jí líbil, proto toužila po Praze. Vystudovala obchodní školu. I když nebyla žádná studijní hvězda, těsnopis se naučila na výbornou. Když se jejímu strýčkovi podařilo pro ni získat místo v Divadle Vlasty Buriana, znělo to jako splněný sen. Jenže od pana šéfa dostala místo židle v kanceláři hned nabídku stoupnout si na scénu. Nevadilo mu, že Věra nemá žádné herecké školení? Ani v nejmenším, vždyť se po celý život řídí zásadou: „Kumšt v člověku buď je, nebo není. Žádná škola to do něj nenaleje.“ A tam, kde je talent, je lepší být hozený přímo do hluboké vody. I Věrka se takhle učila plavat přímo před diváky. 

Hvězdou z leknutí

Věře od začátku lezla na nervy nápověda. I když si své texty většinou moc nepamatovala, šeptající suflérka ji spíš ještě víc pletla. Nejlépe se jí osvědčilo, když do ní některý z kolegů v zákulisí strčil a řekl: „Teď!“ A pak? Děj se vůle boží! Nejdřív to byla veliká spoušť. Věra na jevišti doslova bloudila, rozbíjela rekvizity, pletla texty. Buriana sledovala vyděšeným pohledem. Jeho to bavilo. Diváci to považovali za záměr. Šéf začal s drobounkou adeptkou herectví improvizovat. Spočívalo to třeba v tom, že vedle nic netušící Ferbasové zničehonic zadupal a bavil se jejím zděšením. Oba pak sklidili aplaus na otevřené scéně – a o to šlo především! 

Věra Ferbasová nikdy nebyla vyložená kráska. Na to, aby se z ní stala femme fatale, byla trochu moc malá a buclatá, příliš roztomilá. A protože byla chytrá, celkem jasně pochopila, kde je její herecké místo. Využila právě toho, že není typem svůdnice. Raději pozorně sledovala Vlastu Buriana, Jaroslava Marvana a ostatní kolegy komiky a snažila se od nich odkoukat, v čem spočívá umění bavit diváky. Když se tento talent spojil se vzhledem křehké dívenky, vznikla neskutečně zajímavá směs. Nebyla úplně originální. Podobný náboj ve dvacátých letech mívala Anny Ondráková. Jenže ta teď působila především v Německu a československému divákovi dívčí klaun chyběl.

Cudná komička

Věra Ferbasová se nejprve stala miláčkem pražského divadelního publika. Do Burianova divadelního klubu však často chodili filmaři. Popularita tak Věře v roce 1933 vynesla malou roličku návštěvnice večírku ve filmu V tom domečku pod Emauzy. Další rok či dva točila jednu epizodní roli za druhou, ale velikost úloh s každým dalším filmem rostla, až už pro ni bylo natáčení tak časově náročné, že kvůli němu musela opustit divadlo. 

Začala totiž pracovat s režisérem Vladimírem Slavínským, a ten z ní udělal skutečnou hvězdu pro široké masy. Slavínský byl v československé kinematografii speciální případ. Jeho mluvený debut Právo na hřích byl v roce 1932 přijat s uznáním. Odborná veřejnost čekala, že pozvedne českou filmovou produkci obchodně i umělecky. To první se podařilo – jeho komedie se staly doslova motorem filmového průmyslu, protože producentům dávaly naději, že se na kině dá vydělat. S kvalitou Slavínského děl to ovšem bylo čím dál horší. Kritici jim vyčítali selankovitost, sentimentalitu, přeslazenost, mělkost, neživotnost a prázdnotu. 

Jeho hlavní hvězdou byla nejprve Lída Baarová. Ta však byla především pro třeskuté komedie poněkud „prkenná“. Slavínský si proto vyhlédl přirozeně ztřeštěnou Věrku. Byla jeho Uličnicí, Falešnou kočičkou i Slečnou matinkou. Točili spolu opravdu hodně. Není proto asi divu, že ze spolupráce se brzy stala láska. 

Na čisté lásce mladičká herečka neviděla nic špatného. Navíc si Slavínského vážila – ať už jako muže, tak především coby profíka, který naprosto přesně ví, jak „svého“ diváka rozesmát anebo mu pro povzbuzení ukázat „život růžověji, nežli ve skutečnosti je“. Jenže její soužití se slavným režisérem brzy růžové být přestalo. Dohadovali se, došlo mezi nimi k uměleckému rozkolu, když ji vyměnil za Adinu Mandlovou. Zkušený režisér zkrátka vycítil další zajímavou příležitost.

Odchod ze slávy

Psal se rok 1940 a Němci hledali, kdo by mohl rozptýlit válečné chmury. Film byl jednou z jejich nejmocnějších zbraní. Přímo v Praze vznikla zabráním barrandovských ateliérů společnost Prag-Film. Patřila do komplexu výrobních společností Třetí říše, točila snímky pro Němce. Blonďatá komička měla být jedním z jejích trumfů. Producenti si byli jistí, že německé publikum si Věru zamiluje stejně jako to české. Jenže Ferbasová na konci třicátých let pracovala s Hugem Haasem, stejně jako s režisérem židovského původu Robertem Landem, který byl nucený opustit Německo. Ti oba jí barvitě vysvětlili, co to znamená nacismus. Věra proto měla jasno, že s tímto režimem nechce mít absolutně nic společného. Měla i velké štěstí, že si mohla dovolit svou zářivou filmovou kariéru pověsit na hřebík.

Věrka totiž pár let po rozchodu se Slavínským konečně našla svého chlapa do nepohody. Stal se jím o dvacet let starší, úspěšný a vzdělaný architekt Josef Pálka. O něj se mohla opřít. V roce 1942 rozhodně prohlásil: „Ne! Jsi vdaná, nemusíš hrát vůbec.“ Posledním snímkem, ve kterém ji protektorátní diváci viděli, tak byla komedie Zlaté dno. Věra si v ní shodou náhod zahrála se svým prvním šéfem Vlastou Burianem. 

Pak už se opravdu skryla do soukromí. Od filmového světa se naprosto odstřihla. Nechodila na večírky, nevyhledávala společnost. Čekala. Jenže osvobození pro Věru Ferbasovou žádnou záchranu neznamenalo. Spíše naopak. 

Bývalí lidé

Po roce 1945 se rozjela snaha sehnat na Věru Ferbasovou nějaké kompromitující materiály. Nastupující lidově demokratické zřízení ji chtělo stůj co stůj dostat před soud. Čím tak provokovala? Možná svým někdejším postavením, majetkem. Možná tím, že se dokázala nenamočit a uchovala si tak čisté svědomí i důstojnost. Většině svých spoluobčanů nastavovala dost nepříjemné zrcadlo…

Role nepřicházely už vůbec. Ferbasové neštěstím bylo i to, že ji doslova nesnášel spolutvůrce systému znárodněné kinematografie Otakar Vávra.  Nejen že ale nemohla hrát, její životní situace se rok od roku zhoršovala. Manžela jí odsoudili ve vykonstruovaném procesu a strávil několik let v táboru nucených prací ve Valdicích. Přišli o majetek. Museli opustit svůj dům a chvíli bydleli v jediném malém bytě s Věřinou matkou a bratrovou rodinou. V létě 1952 se museli vystěhovat i odtud. Prahu měli zakázanou. Ve třech žili v jedné místnosti v malém domku u Jičína. 

Ano, doba se s nimi nemazlila. Věra Ferbasová a její manžel byli přímo ukázkovými příklady „bývalých lidí“, jak obvykle představitele střední a vyšší třídy nazývala tajná policie. Ona – bývala herečka komerčně nejúspěšnějších snímků, která doslova pomáhala vytvářet ryze kapitalistický systém filmových hvězd, on – vzdělaný architekt, který byl hrdý na svou práci v zahraničí, kterou navíc vydělával slušné peníze… 

Zapomenutá… 

Stejně jako na počátku čtyřicátých let odmítli spolupracovat s nacisty, nenechali se zlomit ani komunisty. Ani když zažili ten obrovský sociální sešup. Věra se v roce 1957 dokonce dokázala vrátit i na jeviště. Co na tom, že šlo jen o jičínské ochotníky?! Roztomilý úsměv neztrácela ani v těch nejtěžších dobách.

O pár let později se odstěhovali do Ládví, kde se s láskou starali o zahradu a smečku psů a koček. Věru začal obsazovat její oblíbený režisér Jiří Krejčík, herečka se dostala i na prkna slavného Činoherního klubu. Josefu Pálkovi se podařilo dosáhnout rehabilitace. 

Štěstí nemělo dlouhého trvání. A postupující normalizace byla tentokrát to nejmenší. Nejhorší ránou byla Josefova smrt. Osamělá Věra začala být v Ládví považovaná za podivínku. Sousedi ji pomlouvali. Džbánek piva k večeři znamená, že je alkoholička. Milované kočičky zase, že je divná. Neměla moc peněz a na domek nestačila. Proto se rozhodla ho prodat. Jenže naletěla podvodníkovi, kvůli kterému skončila v maličké garsonce na pražském sídlišti. Úplně sama, protože milovaný pejsek Hafík tak dlouho utíkal do Ládví, až se jednoho dne ztratil. 

A její konec byl úplně nejsmutnější. V létě 1976 ji našli v jejím bytě mrtvou. Zemřela zřejmě 3. srpna. Jistě to ale nikdo neví. Pár dní totiž nikomu nechyběla… 

Komunistická pomsta

Když skončila první fáze komunistického převzetí moci nad Československou republikou, tedy to nejhorší období živelné brutality, masových čistek a poprav, zahájila StB další zastrašovací akci: evidovala a sledovala možné nepřátele komunistického režimu, které ve svých přísně tajných seznamech označovala těmi, kdo „ztratili právo být lidmi“. Podle tajného rozkazu Ministerstva vnitra ČSSR bylo třeba „likvidovat všechny pokusy o narušení budovatelského úsilí nepřátelskými živly z řad poražené buržoazie“. Podle tajné služby šlo o tzv. „bývalé lidi“, obvykle o bývalé velkostatkáře, kulaky, bývalé důstojníky armády, policie, četnictva, někdejší osobnosti veřejného života a kultury. V podstatě o ty, kteří měli před únorem 1948 majetek nebo moc.

TIP: Olga Scheinpflugová: Manželku Karla Čapka pronásledovalo gestapo i komunisté

Jazykem socialistického ministerstva: „Jde o osoby, které vítězstvím dělnické třídy byly zbaveny svého dřívějšího nadřazeného postavení na úseku hospodářského a kulturního života a které se s tímto stavem nesmířily.“

Termín „bývalí lidé“ pochází z ruštiny a používal se prakticky po celá padesátá léta, ale až 3. ledna 1959 podepsal ministr vnitra Rudolf Barák výše zmíněný rozkaz, kde tato slova oficiálně použil. Na jeho základě StB označené osoby sledovala a trestala za skutečné i domnělé přestupky. Je třeba říct, že v roce 1960 šlo až o sto tisíc takto stíhaných občanů. Byl jim zabaven prakticky veškerý majetek, byli nuceni odstěhovat se na vesnice a samoty a v době branné pohotovosti státu jim hrozila i internace


Další články v sekci