Vesmírný orel roztáhl křídla: První lety raketoplánů (2.)

28.07.2019 - Vít Straka

Málokdo asi ví, že první americký raketoplán zamířil do vesmíru přesně dvacet let po Juriji Gagarinovi. Columbia tak zahájila éru kyvadlové kosmické dopravy. Jaké byly premiérové mise těchto strojů a jaké s nimi NASA měla plány?

<p>Pohled do otevřeného nákladového prostoru při letu STS-1</p>

Pohled do otevřeného nákladového prostoru při letu STS-1


Reklama

Jedním z prvních cílů raketoplánů bylo využít zakonzervované kosmické stanice Skylab, která kroužila od počátku 70. let na oběžné dráze Země. Stanice měla získat nový dokovací adaptér a přídavný modul s dvojicí solárních panelů a třemi gyroskopy, jež by nahradily nefungující gyroskopy stanice. Astronauti také měli opravit chladicí systém, odebrat vzorky konstrukce základny pro pozemní analýzy a dovézt na její palubu množství náhradních dílů. 

TIP: Vesmírný orel roztáhl křídla: První lety raketoplánů (1.)

Jenže provoz raketoplánů se o několik let zpozdil, sluneční aktivita vzrostla, zemská atmosféra zhoustla – a v červenci 1979 Skylab neřízeně zanikl nad Austrálií. První raketoplán přitom vzlétl teprve v roce 1981.

V případě havárie

K nejzásadnějším otázkám, jež s provozem raketoplánů souvisely, patřila záchrana posádky v případě vážných potíží během startu – například při selhání motorů. U lodí Sojuz či Apollo se kabina s kosmonauty, nezávislá na nosné raketě, jednoduše oddělila s využitím záchranné věže či vlastních trysek a přistála na padácích. Jenže u obřího letounu spojeného s raketovými motory nepřicházelo nic podobného v úvahu. 

Během prvních expedic, jichž se účastnilo vždy jen několik astronautů, se spoléhalo na klasická katapultovací křesla. Později však startovaly až sedmičlenné posádky sedící na dvou palubách nad sebou, takže šlo zmíněné řešení stranou. Do kabiny byla tedy zabudována teleskopická tyč, která měla astronauty při opouštění stroje odvést mimo oblast srážky s křídlem. Jenže samy posádky zavrhovaly nouzové seskoky padákem v blízkosti raketoplánu s hořícími motory jako nebezpečné. 

Pokud by letoun zůstal ovladatelný, existovalo po oddělení vnějších motorů a nádrže několik možností nouzového přistání, podle aktuální výšky a rychlosti: Raketoplán se mohl vrátit na floridský kosmodrom, kde vznikla zvláštní ranvej speciálně pro tyto stroje – Shuttle Landing Facility. Dále bylo možné přistát po přeletu Atlantiku v západní Evropě či v Africe; po jednom obletu Země existovala varianta návratu na Floridu nebo do Kalifornie; a jestliže by situace nebyla příliš vážná, mohl být letoun naveden na nižší oběžnou dráhu oproti nominální, načež by se teprve řešil další postup. Popsané situace se souhrnně označovaly Launch Abort Mode neboli „režim nouzového přerušení startu“. 

Na nižší orbitě

Celkem šestkrát nastala nouze už na rampě a start se musel zrušit po zážehu motorů. Únik posádky rychlovýtahem či dlouhou lanovkou se stovkami tun paliva pod sebou naštěstí nebyl nikdy nutný a astronauti zakusili jen zklamání z odkladu mise kvůli detekci závady. 

Launch Abort Mode již za letu byl vyhlášen jen jednou – při startu expedice STS-51-F v červenci 1985. Sedm mužů pod vedením zkušeného Charlese Fullertona se vydávalo na týdenní misi, při níž měl raketoplán Challenger kroužit kolem Země, zatímco v modulu Spacelab v nákladovém prostoru by probíhala vědecká pozorování. Po startu stroj zamířil nad oceán, na východ od Floridy. O 3,5 minuty později přestalo teplotní čidlo v palivovém čerpadle prostředního motoru SSME vysílat údaje. Situace byla nepříjemná, ale druhé čidlo fungovalo, tudíž let pokračoval. 

Aby mohl být raketoplán naveden na správnou oběžnou dráhu, musely motory SSME hořet téměř devět minut; jenže 5 minut a 45 sekund po startu vypovědělo službu i druhé čidlo a motor se z bezpečnostních důvodů automaticky vypnul. Stroj už se však pohyboval relativně vysoko i rychle, proto padlo rozhodnutí přejít do režimu nouzového navedení na nižší dráhu neboli ATO (Abort To Orbit). Zbylé dva motory SSME pak hořely o minutu déle, a Challenger se tudíž nakonec dostal na dráhu, jež byla oproti plánu nižší o 70 km. Každopádně, ostatní systémy pracovaly uspokojivě a navíc raketoplán nesměřoval k žádnému objektu na orbitě – měl plnit úkoly samostatně, nezávisle na konkrétní trajektorii. Mise se dokonce o jeden den prodloužila a posádka zvládla všechny vědecké cíle.

Průkopníci prvních letů

Fred Haise

Kosmické ostruhy získal jako pilot lunárního modulu nechvalně proslulého Apolla 13. Poté byl ještě velitelem záložní posádky Apolla 16, kvůli rozpočtovým škrtům se však jeho návrat na Měsíc v Apollu 19 nekonal. 

Haise se zapojil do programu raketoplánů a připravoval se jako velitel jedné z prvních misí, pravděpodobně právě ke Skylabu. Když ovšem v říjnu 1977 řídil zkušební přistání s testovacím modelem Enterprise, nezvládl pilotáž a dosedal na ranvej rychlostí přes 500 km/h. Stroj se od přistávací plochy odrazil zpět do vzduchu: Jen zázrakem se přitom nepoškodil a nikdo z posádky neutrpěl zranění. Kvůli incidentu však Haise přišel o velení raketoplánu, a jeho jedinou vesmírnou misí tak zůstalo Apollo 13.

John Young

V 60. letech se dvakrát vydal na oběžnou dráhu v lodi Gemini, druhé misi již velel. V květnu 1969 létal sám okolo Měsíce ve velitelském modulu Apolla 10, zatímco kolegové Thomas Stafford a Eugene Cernan několik kilometrů nad povrchem testovali pro budoucí využití přistávací modul. O tři roky později se vrátil jako velitel Apolla 16 a spolu s Charlesem Dukem přistáli v horské vysočině u kráteru Descartes. 

Young velel Columbii STS-1/1981 a STS-9/1983. Poté se chystal k sedmému startu do vesmíru jako velitel raketoplánu při vynesení Hubbleova dalekohledu, nicméně o nominaci přišel kvůli tvrdé kritice NASA po havárii Challengeru. Z americké kosmické agentury však odešel až v roce 2004, po 42 letech služby.

Joe Engle

Někdejší pilot letounů X-15 se po příchodu do NASA zapojil do lunárních expedic. Trénoval pro poslední přistání na Měsíci v rámci mise Apollo 17/1972, pozici pilota lunárního modulu však nakonec s ohledem na tlak vědecké komunity získal profesionální geolog Harrison Schmitt. 

Na základě vlastního výběru se poté Engle přihlásil do programu raketoplánů a stal se jedním z mála astronautů, kteří veleli svému premiérovému letu. Jednalo se o druhý start kosmického letounu – o misi Columbia STS-2 v listopadu 1981. Engle a jeho kopilot Richard Truly strávili dva dny na zemské orbitě a mimo jiné otestovali kanadskou robotickou paži pro manipulaci s většími náklady. Do vesmíru se Joe ještě jednou vrátil v srpnu 1985, jako velitel pětičlenné posádky mise Discovery STS-51-I, při níž astronauti vypustili tři komunikační družice.


Raketoplány v číslech

Pokud jste raketoplán nikdy neviděli na vlastní oči, můžete si jeho impozantní délku 37 m dobře představit, až někde narazíte na tři autobusy parkující za sebou… 

Jednotlivé exempláře kosmických letounů měly různou hmotnost. Nejtěžší byla se 77 t Columbia, protože šlo o premiérový raketoplán s vybavením navíc. 

Raketoplány při svých 134 startech v letech 1981–2011 (bohužel nelze počítat Challenger v lednu 1986) vynesly na oběžnou dráhu 777 pasažérů – bez ohledu na opakované mise některých astronautů.

  • Zdroj textu:

    Tajemství vesmíru

  • Zdroj fotografií: NASA

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Rorschach chtěl svým testem odhalovat schizofrenii, tedy duševní nemoc související se selháváním myšlenkových procesů a sníženým vnímáním emocí.

Zajímavosti

Svobodné zednářství

Historie

Pozemní personál britského a francouzského letectva si krátí dlouhou chvíli u krytu s nápisem upomínajícím na adresu britských premiérů

Válka

Umělá inteligence značně vylepší provoz satelitů pro dálkový průzkum Země.

Vesmír

Bakteriální kultury v experimentu

Věda
Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907