Vlčí dítě Evropy: Mýty opředený původ Kaspara Hausera

15.02.2020 - František Stellner

Příběh Kaspara Hausera začal jeho podivuhodným objevením v roce 1828 v Norimberku a skončil o pět let později jeho stejně tajuplnou smrtí. Představoval jednu z nejvíce fascinujících záhad 19. století

<p>Karlsruhe, kde se mohl podle některých teorií narodit Hauser. Ve výřezu portrét Kaspara Hausera, na němž je patrná jizva na čele po prvním údajném atentátu.</p>

Karlsruhe, kde se mohl podle některých teorií narodit Hauser. Ve výřezu portrét Kaspara Hausera, na němž je patrná jizva na čele po prvním údajném atentátu.


Reklama

Norimberčanům se o svatodušním pondělí 26. května 1828 naskytla nevídaná podívaná. Přes náměstí Unschlittplatz se krokem dítěte batolil mladý zanedbaný muž a vydával nesrozumitelné zvuky. Nakonec u domu číslo osm oslovil dva vážené měšťany. Ti si s touto „komickou a potřeštěnou osobou“ nevěděli rady, a tak ji odvedli na policejní stanici. Zde se mládenec k úžasu všech přítomných chopil pera a podepsal se „Kaspar Hauser“.

Zázračné dítě

Záležitosti se osobně ujal norimberský starosta. Podle dvou lístků, které měl Hauser u sebe, se narodil 30. dubna 1812, bylo mu tedy 16 let. Dále v nich stálo, že dotyčný byl od raného dětství vychováván v úplné izolaci. Mladíkovi bylo těžko rozumět, neboť mluvil jen v jednotlivých slovech či necelých větách. Srozumitelně ale prohlásil, že se měl stát jezdcem, „jako byl jeho otec“.

Nápadné bylo, že z nabízených potravin přijal toliko chleba a vodu, děsily ho hlasité zvuky a ve tmě dokázal vidět mimořádně ostře. Starosta došel k závěru, že nalezenec musel žít dlouhá léta zavřený v nějaké kobce beze světla. Nebyl „ani pomatený, ani hloupý, jen očividně beznadějně natolik vzdálen veškeré lidské a společenské výchově, jako by ho vychovávali divoši“.

Norimberské úřady zveřejnily výzvu, aby se přihlásil kdokoliv, kdo by mohl osud záhadného mladíka vysvětlit. Novináři ho v senzacechtivých článcích popisovali jako vlčí dítě či polovičního divocha. A proto nebylo divu, že mnoho Norimberčanů spěchalo na policejní stanici, aby si podivína prohlédli jako nějakou atrakci.

Po několika měsících výslechů a pozorování svěřili Hausera gymnaziálnímu profesoru G. F. Daumerovi, aby ho vychovával a postaral se o doplnění jeho vzdělání. U něj se velmi záhy rozmluvil, začal psát i číst. Jeho pokroky a rychlé chápání jen potvrdily jeho statut prominenta, neboť byl považován za zázračné dítě. Podle Daumera jevil jeho svěřenec sklony k ezoterice, a tak se spolu pustili do magnetických a homeopatických experimentů. Záhy jako by doháněl pubertu, začal svého pěstouna obelhávat, vyhýbat se výuce a vymýšlel si i při návštěvách vážených měšťanů. V roce 1829 proto Daumer využil incidentu, při kterém Hausera napadl neznámý člověk, aby se mohl vzdát pěstounství. Úřady se poté bály o Hauserovu bezpečnost, několikrát ho nechaly přestěhovat a určily mu nového pěstouna.

V roce 1831 se s Hauserem seznámil osmačtyřicetiletý anglický filantrop hrabě Stanhope, který si ho velice oblíbil a po určitém úsilí byl nakonec ustanoven jeho novým pěstounem. Zlé jazyky tvrdily, že se do mladého muže zamiloval. Podle toho, že Hauser uměl několik maďarských slovíček, začal Stanhope pátrat, zda nalezenec nepochází z Uher. Hrabě dal též podnět k Hauserovu přestěhování z Norimberku do Ansbachu, kde ho svěřil do péče pedantického učitele J. Meyera, za což mu platil. Stanhopeho nadšení z Hausera ale postupně opadávalo, až nakonec zapomněl na své sliby, že ho odveze z Bavorska. V roce 1832 se na Britské ostrovy vrátil sám.

Mýty opředený původ

Životní úděl Kaspara Hausera nedal spát mnoha myslitelům a hledačům senzací, takže se okolo něj vyrojilo mnoho fám a teorií. Nejodvážnější teorie předpokládala, že se narodil jako následník bádenského velkovévody Karla I., jehož ale ještě jako kojence vyměnili za smrtelně nemocné dítě. Mělo jít o intriku Karlovy nevlastní babičky Luisy Karoliny hraběnky z Hochbergu, morganatické manželky velkovévody Karla Fridricha I. Jejich společné děti mohly usednout na trůn pouze v případě, že by přímá velkovévodská linie vymřela po meči. Podle zmíněné teorie se z Luisy Karoliny stala obdoba Livie Drusilly Augusty, která údajně systematicky odstraňovala příbuzné svého manžela Augusta, aby se římským císařem stal její syn Tiberius. Jako většina legend má i tato racionální jádro.

Bádenská velkovévodkyně Stéphanie de Beauharnais (viz Údajná matka) 29. září 1812 skutečně porodila na zámku v Karlsruhe vytouženého dědice trůnu. Nebohý kojenec ale onemocněl a 16. října zemřel na následky křečí a krvácení do mozku.

Duchovním otcem teorie o Hauserově urozeném původu byl uznávaný právník a spisovatel Paul Johann Anselm von Feuerbach, v jehož kanceláři apelačního soudu Hauser pracoval od roku 1832 jako písař. Soudce s nalezencem soucítil, neboť se sám narodil jako nemanželský syn a oženil se s dcerou nemanželského syna sasko-výmarského vévody. Feuerbach se začal Hauserovým případem zabývat a došel k závěru, že Hauser se narodil v roce 1812 jako právoplatný následník bádenského trůnu. Dokonce tvrdil, že identifikoval skutečné rodiče podstrčeného mrtvého dítěte. Hraběnka z Hochbergu prý vyměnila novorozeného chlapce za smrtelně nemocné dítě a zdravou ratolest předala jakémusi majorovi. Ten ho zase údajně svěřil bývalému vojákovi, který nebohé dítě trestuhodně zanedbával.

Bádenský princ?

Se svými závěry se Feuerbach svěřil několika aristokratům v soukromé korespondenci, přičemž neskrýval, že nemá žádné hmatatelné důkazy. Zanedlouho po odeslání zmíněných dopisů zemřel roku 1833 během cesty do Frankfurtu nad Mohanem. Jeho smrt vysvětlovali milovníci záhad tak, že spiklenci na nejvyšších místech urychleně Feuerbacha otrávili, aby již dále nepátral. Podle úmrtního listu ho ale sklátila mrtvice. Jeho memorandum o Hauserově původu bylo zveřejněno až téměř dvacet let po jeho smrti. Pro zajímavost dodejme, že jedním ze synů Hauserova ochránce byl známý materialistický filozof Ludwig Feuerbach.

Záhada zaujala též ruského velkoknížete Mikuláše Michajloviče, vnuka cara Mikuláše I. a syna bádenské princezny. Jako uznávaný historik sestavil na konci 19. století o Kasparu Hauserovi rozsáhlou dokumentaci. Na jejím základě dospěl k závěru, že nalezenec byl bádenský princ, a tím také jeho vlastní příbuzný.

Trhliny teorie

Teorie Feuerbacha i velkoknížete Mikuláše Michajloviče vykazovaly mnoho logických rozporů. V roce 1812 tvořili mužskou část velkovévodské rodiny velkovévoda Karel I. a jeho strýcové Fridrich a Ludvík. Jinými slovy, dětem hraběnky Luisy Karoliny stáli v cestě tři mužští dědicové. Navíc jaký by byl smysl a účel odstranění bádenského následníka, když jeho mladí rodiče nepochybně mohli mít další děti? A když už by děti vyměnili, proč by drželi pravého dědice zavřeného šestnáct let jako divoké zvíře, aby ho nakonec pustili? Bezpečnější by přece bylo chlapce zabít nebo vybavit novou identitou.

Teorii o tom, že by Hauser byl následníkem, vyvracejí její odpůrci i odkazem na výsledky pitvy Hauserova těla. Nadměrně vyvinutý mozeček a nevyvinutá levá hemisféra velkého mozku ukazovaly na dědičnou epilepsii, která mohla vysvětlovat jeho chování. A v bádenské dynastii se tato nemoc nikdy nevyskytla. 

Definitivní jasno měla přinést v roce 1996 srovnávací analýza DNA. V jednom muzeu bylo uchováváno několik kusů Hauserova oblečení, včetně jeho krví poskvrněných kalhot, které měl na sobě v den vražedného útoku (viz dále v textu). Z nich soudní lékaři odebrali genetický materiál, který srovnali s materiálem potomků bádenské dynastie. Výsledek zněl, že nebyla zjištěna žádná shoda. Jenže legenda žila dále a o pět let později z dalších testů vyplynulo, že krev na kalhotách vůbec nepatřila Hauserovi. Příliš horliví zaměstnanci muzea totiž opakovaně oživovali vybledávající stříkance stále znovu a znovu cizí krví, aby zvýšili dramatický účinek exponátu.

Jiný vzorek DNA Kaspara Hausera se najít nepodařilo, neboť jeho hrob na městském hřbitově v Ansbachu zasáhla v roce 1945 bomba. A bádenská velkovévodská rodina striktně odmítla z úcty k mrtvým vydat povolení k exhumaci kojence, který zemřel v roce 1812, a porovnání jeho DNA se současnými členy dynastie.

Prohnaný podvodník

Většina indicií ukazuje, že Kaspar Hauser nebyl odloženým následníkem, ale mazaným podvodníkem. Svědčí o tom například skutečnost, že již během několika týdnů po svěření do péče profesoru Daumerovi dokázal číst, počítat a hlavně bezchybně mluvit. Pokud by vyrůstal v izolaci, malé komůrce a bez styku s lidmi, nepochybně by potřeboval roky, aby dohnal tak náročné procesy. Dále mluvil s tyrolským akcentem, což odpovídalo spíše tomu, že se narodil nějakému tyrolskému sedlákovi, a nikoliv velkovévodovi. 

Velmi podezřele působily i okolnosti již zmíněného atentátu, který byl na Hausera spáchán 17. října 1829 v Daumerově bytě. Vyvázl z něj pouze s nepatrnou řeznou ranou na čele. Hauser tvrdil, že mu ji způsobil „muž v černém“. Budilo to dojem, že mladík se sám pořezal, aby opět rozdmýchal uvadající zájem veřejnosti.

TIP: Podvodníci a lžikrálové na trůně

Hauserova smrt byla nakonec také dramatická. V zámecké zahradě v Ans­bachu byl 14. prosince 1833 pobodán a o tři dny později zraněním podlehl. Vraha popsal jako muže s černými vlasy a černým knírem, jehož se nikdy nepodařilo identifikovat, ačkoliv na jeho dopadení byla vypsána odměna 10 000 zlatých. Pro srovnání uveďme, že roční nájem čtyřpokojového bytu v malém bavorském městě stál tehdy 90 zlatých. Na pamětním sloupu na místě atentátu stojí: „Zde byl zavražděn záhadný člověk záhadným způsobem.“

Údajná matka

Velkovévodkyně a údajná Hauserova pravá matka se narodila jako Stéphanie de Beauharnais. Byla příbuznou prvního manžela Josefíny, jejíž druhý choť byl císař Napoleon I. Ten vyhověl Josefíniným prosbám, dopřál Stéphanii skvělé vzdělání a adoptoval ji. Poté ji vnutil za manželku bádenskému dědici Karlovi (I.), který jí jako příslušnicí chudé a nižší šlechty opovrhoval. Manželství bylo proto velice nešťastné, Karel vedl dosti nevázaný život a až po mnohých intervencích se věnoval i své manželce. Narodilo se jim celkem pět dětí. Zatímco dva synové zemřeli v kolébce, tři dcery se dožily dospělosti a provdaly za prince či vévody.

  • Zdroj textu:

    100+1 Speciál

  • Zdroj fotografií: Wikimedia, Stadtarchiv Ansbach

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Hamlet a duch jeho otce na obraze Pedra América de Figueiredo e Mello z roku 1893.

Zajímavosti
Historie
Revue

Operace pomocí dálkově řízených robotů najdou v budoucnosti uplatnění nejen v dobách krize.

Věda

Vostok: Poprvé do kosmu

1961-1963

Pionýrskou pilotovanou kosmickou loď vypustil 12. dubna 1961 Sovětský svaz pod názvem Vostok 1. Na palubě se nacházel první kosmonaut světa Jurij Gagarin. Plavidlo tvořily dvě části: Kabina kulového tvaru o průměru 2,3 m, jejíž povrch pokrýval ablativní štít pro zajištění bezpečného návratu na Zemi, byla určena pro jednoho člověka. Kosmonaut měl na sobě po celou dobu letu skafandr. Druhou část představoval přístrojový úsek s raketovým motorem. V rámci programu Vostok se uskutečnilo šest letů, při posledním z nich zamířila do vesmíru první žena, Valentina Těreškovová.

Vesmír

Francouzských jednotek se operace Michael téměř nedotkla

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907